Home

Home
Cititi-ne pe FacebookUrmati-ne pe TwitterFeed RSS gratuit

Spacer

Atelier LiterNet  Sageata  Proză scurtă  Sageata  Praful de pe tobă

Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro

Ona potřeba za socialismu v kasárnách Rădăuţi


Radu Părpăuţă, přeložila: Jarmila Horáková

09.03.2014
TextText mai micText mai mare
Versiune imprimabila Adauga cu AddThis
Articolul anterior din rubrică
Articolul urmator din rubrică

Ona potřeba za socialismu v kasárnách Rădăuţi

 
V ceaušeskovské armádě bylo těžko. V jednotce v Rădăuţi (neřeknu vám číslo, protože je tajné), kde jsem sloužil vlasti ve zkrácené ZVS (základní vojenské službě), nebyla těžká bojová a politická příprava, noční střelba ani vyhrožování bání (vězením). Pro mě a mé kamarády byl v prvé řadě těžký a palčivý problém vyprazdňování. A že to byl zásadní problém! Všichni lidé, když mluví o životě, tak se dívají na hlavu jako symbol, kde jim byl "vdechnut život", ale, promiňte, život nepřichází jen ústy, ale i opačnou stranou. Na co se člověka ptá doktor jako první po operaci? Zdůrazňuji jako PRVNÍ! Řeknu vám to: ptá se, jestli jste "byli na velké". Pokud člověk "byl na velké", abych použil tento eufemismus (nevím, proč se sakra všichni stydíme za tuto životní funkci stejnou jako jídlo nebo dýchání, za které se nikdy nestydíme), znamená to, že je naživu, že jeho organismus začíná... fungovat: VRACÍ SE K ŽIVOTU! Takže "symbolem života" není jen dýchání, ale i vyprazdňování. Život proudí nejen ústy, ale i konečníkem. No!
 
Ale abychom se vrátili k věci. Na hodinách politické výuky nám soudruh kapitán Šapka zapáleně vyprávěl o politice strany, která nám, mladým, otevírá nové horizonty. Nové horizonty možná, ale ne na záchodcích, kde se horizont uzavíral jako v údolí Jiu, kde se toho roku horníci zavřeli na šichtě, nespokojeni s bídalistickou společností a ostře šili do politruků, kteří přijeli, aby je usmířili cukrem a bičem.
 
Takže mezi 13 a 15 hodinou jsme mívali "volný program", jediné dvě hodiny během dne, kdy jsme si mohli vyřídit své potřeby. Člověk poobědval, pak si chvíli zdřímnul a vzbudil se s nutkavou potřebou jít na toaletu. Ale ze čtyř záchodů se dva ucpaly hned během prvních dnů vojny (člověk tam mohl vejít, pokud se dokázal vyhnout hromadám výkalů), jeden byl věčně zamčený (později jsme zjistili, že se tam jako ilegálové schází těžcí kuřáci a tajně kouří), takže zůstával jediný na 120 lidí - minuta na člověka! Ústava Rumunské socialistické republiky zaručovala všem občanům právo na práci, vzdělání a odpočinek. Ale nikde v zákoně nebyl paragraf, bod ani bodík, který by zaručoval uplatnění práva na vyměšování. Byl jsem tím pobouřen. Aby bylo jasno: byl jsem pobouřen legislativním opomenutím problému potřeb, nikoliv socialistickým zřízením.
 
Po téměř dvou hodinách plodného čekání (v rámci "programu... vyřizování potřeby") ve frontě před jedinou kabinou za popohánění a povzbuzujících nadávek těch venku vůči tomu uvnitř (což ho spíš zdržovalo a vedlo k tomu, že na ně nakonec akorát vypouštěl plyny - plynatost rumunského vojáka si vyžaduje rozsáhlejší pojednání, přečtěte si Traktát o vojenské prdologii od magistra Ţicăuana a Alexandra Ţenchey) jsem se vrátil se svou nebohou potřebou do ložnice a prohlásil:
"Uf, uf, uf! To je velká potíž, čéče, zajít si na velkou v rumunské armádě."
"To proto, že," vysvětloval mi Kostika Padean, kluk zběhlý v "historii-filozofii", "jak říká Karl Marx v Kritice Gothajského programu, jsme v socialistické fázi, nikoliv v komunistické fázi jako takové, kdy bude mít společnost napsáno na své standardě: \'Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb\'."
"Jo, kámo, ale tady jde o rozdělování sociálních výdobytků za komunismu," říká Miku Bulei, taky absolvent filozofie. "Za komunismu si vyřídíš, kolik potřeb hrdlo ráčí a budeš pracovat podle svých schopností."
"No, Micine," říká Šerban, "agronom" z Braily, "ale kdo bude zametat ulice a vyvážet hovna? Najde se někdo, kdo by řekl: tohle je moje povolání, na to mám schopnosti - vyvážet hovna. Víc nejsem schopen dělat."
"Ježišmarjá! V lidské společnosti je tolik mizerné práce! A někdo to musí udělat. Například kdo bude nosit mrtvoly do hrobu? Bude to snad samoobsluha? Běžte si do hrobu a položte se tam sám?"
"Nechte si tu vaši filozofii. Ať se přijdou soudruzi důstojníci vykadit k nám. Aby viděli, co to je jeden hajzlík na tolik lidí. Ale oni mají svoje WC v důstojnické jídelně."
"Tenhle oddělený systém byl vymyšlený kvůli bezpečnosti. Co kdyby nějaký tajný papír spadl do hoven. Nepřítel nespí. Nepřítel využívá všechny kanály. Proto tu vymysleli uzavřený systém, aby nedocházelo k únikům informací!"
"Ničemu nerozumíte, hoši," uzavřel zasvěcenec Kostika. "Tenhle systém byl prostě vymyšlený kvůli uchovávání exkrementů vyšších důstojníků a generálů, protože mají velké množství kalorií. Ne jako moje nebo vaše. Jaký oběd, taková stolice! No, umíte si představit, kolik kalorií se nachází v tlustém střevu soudruhů generálů? Nebo soudruha generála Gomoie Četegreula (velitel jednotek pohraničníků - pozn. autora)? Kdyby se socialistickému zemědělství dodávaly tyto exkrementy prvotřídní kvality jako hnojivo, znamenalo by to nevídané výnosy na hektar..."
"Hm, i tak jsou nevídané."
"Jo, nevídané. Mohli bysme předběhnout Američany ve výrobě mléka od pořádně vykrmených krav."
"Nechte těch keců, i uši mají stěny. Mohli bysme skončit v báni," uzavřel diskusi Reb (Rebeniuc, kluk z hospodářství z Bukovinských vrchů s bázní před Bohem a synovec politického vězně).
 
Nakonec se mi po 15 hodinách podařilo dostat se na jediný, v tu chvíli volný záchod, protože moji druzi odešli pochodovat na přehlídku a já jako maloburžoazní synek, který je ve vleku davů, jsem se propašoval do agitační brigády v jednotce, k ulejvákům, a zůstal jsem v kasárnách. Na záchodě jsem našel kluka z francouzštiny Paganela, který měl vysokou postavu a výraz roztržitého vědce. Možná proto mu všichni říkali Paganel, takže ani nevím, jak se ve skutečnosti jmenoval. Nevím, jak se mu to podařilo, ale dostal se do malé skupinky, která čmárala transparenty se Soudruhem a s citáty ze Soudruhova díla. Jak ta se měla na vojně dobře! Žádné bojové pokyny ani příkazy! Když byla příležitost, diskutoval jsem s Paganelem o Rabelaisovi a Villonovi, což byla moje vášeň a jediná látka z francouzské kultury, v níž jsem se s ním mohl měřit, protože Paganel byl velký znalec.
 
Ach, záchode! Sladký záchod! Toužil jsem po tobě, jako básníci touží po východu slunce. Akorát, že já jsem po tobě toužil ještě netrpělivěji a horečněji! Ale nenašel jsem toaletní papír! Shit! vylétla ze mě letitá nadávka.
"No," řekl Paganel, "a co na utření? Nebo jak říkával Maitre Rab, torchec?
"Nech Rabelaisa na pokoji! Poraď si, jak umíš. Koneckonců i prst je dobrý."
"Ale když si vzpomeneš, tak Gargantua měl k dispozici celou řadu věcí na utření: šátek, sametovou škrabošku jedné slečny nebo hedvábný čepeček. Ale nejvíc to místo pohladí pero z klobouku švýcarského pážete."
"Vím. Zkusil jsem postupně prostěradla, deky, záclony, povlak na polštář, bačkoru, vrbový koš, klobouk..."
"Ale nesmí to být chlupaté."
"Nesmí to být chlupaté, jak říkáš."
"Ach, jaké nesmírné možnosti měli v tom temném středověku! Člověk se mohl utřít listy z vinné révy, slézu, jabloně, řebříčku, lociky nebo špenátu. Akorát si musel dávat pozor na zlatohlav, petržel, kostival a kopřivy, protože pálí na kůži a rozpalují krev."
 
Neměl jsem trpělivost vyslechnout Paganela až do konce, protože už jsem neměl stání: nepotřebná nahromaděná hmota skoro přepadala zadní brankou. Nakonec jsem našel, čím si utřít zadek: nejpanštější, nejpříjemnější a nejrychlejší možnost z těch, které jsme v armádě měly - noviny Jiskra. A měl jsem dilema: utřít se rozšířenou plenární schůzí o problémech zemědělství? Nebo sloupkem o směrnicích soudruha Nicola (zbytek byl utržený) "s výjimečnou teoretickou a praktickou hodnotou"? Protože se špitalo, že vytřít si zadek se Soudruhovým dílem vede rychle a zbytečně do lochu. Ale oba články mi připadaly stejně zásadní. Ale ještě důležitější bylo moje vyměšování. Nebo představením nových prací Soudružky o polymerech? Protože to ona uvrhla Soudruha do sraček. Tehdy se říkalo, že kdyby Oltéňan nechal svoji čubku doma, bylo by v Rumunsku dobře. Ještě jsem měl k dispozici návštěvu v klášterech na severu Moldavska (což vyvolalo v našich řadách smršť nadávek, protože jsme byli "drženi" u jednotky a vůbec jsme nedostávali opušťáky) soudruha Leopolda Sedara Senghora, generálního tajemníka strany Senegalský pokrokový svaz, generálního tajemníka a čestného předsedy senegalské socialistické strany, prezidenta a premiéra Senegalské republiky, Velkého... už si nepamatuju, o jakého velikána Afrického svazu se jednalo a živého předsedu celé řady výborů a komisí. Fíha - přemýšlel jsem - kdybych tak měl aspoň jeden dva trávníky z Nebeských pastvin Johna Steinbecka, což byla kniha z pololegální edice Globus, kterou jsme tehdy četli také pololegálně, tzn. během politických školení schovanou pod brožurami se směrnicemi a dubnovými tezemi. Nakonec jsem si vybral "Žijí (mezera) v těsné jednotě s národem". Vzpomněl jsem si, jak Čeaušescu vyslovuje "nálod". Hm, "nálod", to ještě šlo.
 
*
Tentýž den v hlavním městě za potlesků tisíců delegací a našich nespočetných socialistických bratrů (znovu vytáhli z hrobu i soudružku Dolores Ibárruri a nosili ji jako svatý obrázek), kteří se sjeli ze všech koutů Zeměkoule do Palácového sálu, začal zasedat kongres Fronty socialistické jednoty, kterou široké lidové masy překřtily na Frontu soudružské jednoty. Na tomto běžném, ale samozřejmě historicky významném kongresu se demonstrovalo, že celý národ, tedy dělnická třída spolu s rolnictvem a pracující inteligencí, pracuje ve prospěch všestranně rozvinuté socialistické společnosti, která nemá zadek a všestranně zapáchá.
 
Pozorně jsem si přečetl závěrečný proslov soudruha Čeaušeska, ale nenašel jsem v něm nic o našich naléhavých potřebách.
***

Medailonek Radu Părpăuţă
Curriculum vitae aneb kádrový materiál

Narodil jsem se v roce 1955 v obci Tomeşti v župě Jasy, v maloburžoazní vesnické rodině (podle názoru jiných - jako dítě kulaka).
 
Úmrtí - zatím ne.
Nemoci - netýká se.
Nakažlivé nemoci - Pánbůh chraň!
 
Chodil jsem na první a druhý stupeň základní školy v rodné vsi, aniž bych kdykoliv propadl, a pak čtvrt roku na vojenské gymnázium v Cîmpulungu Moldovenesc, kde jsem si nikdy nezvykl. Dostal jsem písemnou důtku s výstrahou od SSM a byl jsem vyloučen. Pak jsem vystudoval gymnázium v Jasech a filozofickou fakultu na Univerzitě Al. I. Cuzy. Mezitím jsem sloužil vlasti u pohraniční stráže, u jednotky v Rădăuţi (číslo je tajné). Takže jsem získal hodnost četaře a jak čas plynul, byl jsem povýšen do hodnosti kapitána v záloze, což mi k ničemu nebylo.
 
Do roku 1990 jsem pracoval v několika školách na venkově. V letech 1987 - 1990 jsem byl překladatelem v jednom výzkumném ústavu při výrobním závodu na strojní zařízení.
 
Jsem ženatý, mám dva syny, kteří nyní pracují v zahraničí. Jsem rodinný typ, monogamní heterosexuál. Manželka je pomaďarštěná Němka a učitelka.
 
Jsem nábožensky založený, pravoslavného vyznání, do kostela nechodím a jsem antiklerikální.
 
Nestal jsem se členem (Rumunské komunistické strany, samozřejmě), ale v 90. letech jsem se zapsal do šesti stran, což mi opět k ničemu nebylo. Neplatím příspěvky, aktivně se nezapojuju. Nespolupracoval jsem s dřívější Securitate (StB), neměli jsme v rodině žádné disidenty kromě jedné tety, která říkávala: "Vítr fouká od prasečáku," tedy z východu. Měla kvůli tomu několik konfliktů na místní veřejné bezpečnosti, ale pak vyšlo najevo, že měla prasečí kotec položený na východ od domu, takže byla zproštěna viny.
 
Nadprůměrně dobře mluvím rumunsky, rusky a ingušsky (jsem jediným mluvčím tohoto jazyka v Rumunsku - kdo to může ověřit?).
 
Jsem vlastenec, elitářský, vybíravý, světoběžník a uživatel internetu (r.parpauta@yahoo.com). Telefon 0232/290309. Novinář na volné noze, překladatel a prozaik. Po několika nezdařilých pokusech s různými literárními weby úspěšně publikuju na LiterNetu.
 
Po roce 1990 jsem několik let pracoval v časopise Timpul v Jasech, kde jsem si prošel kariérou od "kluka pro všechno" po šéfredaktora. Spolupracoval jsem s řadou rumunských novin a časopisů. Musím uvést, že před rokem 1989 jsem se objevil v tisku pouze jedinkrát: ve Veřejná bezpečnost informuje, protože jsem nesprávně přecházel ulici.
 
Od roku 1991 překládám z ruštiny a dodnes jsem přeložil více než 50 titulů z Dostojevského, Tolstoje, Vladimira Solovjova, Nikolaje Berďajeva, Dmitrije Merežkovského, Viktora Suvorova atd. S vlastní prózou jsem debutoval v antologii Ozone friendly (nakladatelství T, 2002). V roce 2005 jsem vydal sbírku povídek Învierea muţilor (Vzkříšení němých, nakladatelství Tehnopress), která získala tři ocenění, a v roce 2012 svazek Giardinieri (Povestiri vechi şi nouă) (Zahradníci /Staré a nové povídky/) v nakladatelství Alfa v Jasech.


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)


Articolul anterior din rubrică
Toate articolele din rubrică
Articolul urmator din rubrică




0 comentarii

Spacer Spacer