Psychedelická cesta

Manu Anghelescu

 

(Bolívie, kaňon Palca, 25. července 2010)
 
Slunce pálí, kůže odráží světlo a skály na dně moře otevírají nové cesty vnímání. Připravuju se na úplněk. Barevné čáry na papíře, které si žádají vysvětlení, mi zkracují plynutí času při čekání na posvátný obřad. Ve stínu stanu a za zvuku bomby, která klidně hoří, aby převařila vodu z řeky, jsem klidná a plná důvěry. Poprvé zažiju zdroj mystické kultury, kultury Tiwanaku, v celé její podstatě, kterou představuje kaktus San Pedro. Od lístků koky po vodu z kaktusu. Od rozumu k představám. Podívám se, jak se věci mají, když se do nich vstoupí jinak, přes "the doors of perception".
 
V kultuře Tiwanaku, nejrozvinutější předkolumbovské a předincké kultuře z hlediska astronomických objevů, byl kaktus San Pedro uctíván jako božstvo. Později jsem zjistila proč. Tekutý výtažek z tohoto kaktusu totiž obsahuje meskalin. A nejen ten. Říká se, že tento kaktus je nositelem klíčů od ráje. Proto se také jmenuje San Pedro (sv. Petr - pozn. překl.). Dobyvatelé, čas ani zákony nedokázali obyvatele And zbavit uctívání rostlin, které otevírají brány do jiných světů. A protože mystické stránce Bolívie nelze porozumět bez psychedelického výletu, vzbudili jsme se v kaňonu Palca poblíž La Pazu a čekali na úplněk, který měl vyjít nad svatou horou Illimani.
 
Čas
 
Čas se čekáním protahoval. Minuty splývaly s tahy mých barevných kreseb v očekávání zjevení souvislosti, kterou mi později vysvětlil šaman, jenž přišel až druhý den. Takže první den ve stanu v surrealistickém kaňonu kolem nás byl poznamenán polohou slunce na nebi, jeho stoupáním na kopec a splynutím s vrcholem Illimani, fázemi měsíce a chlebem se sýrem a zeleninou chutnajícími jako bych celý život nic nejedla. Všechno mělo zvláštní příchuť a to jsme ještě nevypili nic neobvyklého. Večer přinesl chlad a povídání našeho společníka, který si tu zpíval, tu povídal sám pro sebe. Ale zdálo se, že ví víc, než říká. Cítila jsem, že mě připravoval na něco důležitého. Mnohem důležitějšího, než jsem si dokázala představit, když jsem se rozhodla, že chci zažít i tuto zaslíbenou "interstellar drive".
 
I v onen den vyšlo i slunce. Sestupovala jsem k řece a cítila, že jsem v neskutečném kontaktu s každým trnem, kamenem nebo praménkem vody. Radovala jsem se z klidu i z každého sousta. Cezar nám poradil, abychom se trochu prošli po kaňonu, než dorazí náš šaman se San Pedrem. Poslechli jsme jeho radu, ačkoliv naše duševní rozpoložení se střetem skutečností trochu změnilo. Šli jsme neuvěřitelně členitým terénem, jakýmsi opuštěným městem, v němž jediné dochované zbytky byly písečné mrakodrapy a auta ztracená na písečné cestě. Měli jsme trochu smůlu na auta, protože normálně používala horní cestu a ne tu, kde jsme se procházeli. Ale tato auta měla svoji roli - udržovala mě ve styku s tímto světem, který se neskládal jen z květin, ledovců a vůní.
 
Přišlo odpoledne a s ním se objevil i šaman. První dojem byl poněkud ironický (je pravda, že ani moje nálada nebyla ideální): s hip-hoperskou čepicí a piercingem v obočí a v uchu mi náš šaman připadal spíš jako bývalý punker obrácený na šamanismus a to víc, než kdokoliv jiný. Ale nechala jsem předsudky stranou a zkoušela se obrátit do sebe. Nezbývalo mi, než těmto místním lidem důvěřovat. Navíc působili jako nejlepší přátelé.
 
Prostor
 
Slunce začalo zapadat. Rituál byl nachystán do všech detailů. Šaman s orlíma očima (později jsem měla zjistit, že tento "curador" neboli "léčitel" měl hypnotizující pohled člověka, který cestoval do jiných světů a zpět) svlékl každodenní oblečení a začal si připravovat úbor na roli, kterou prozatím bral velmi vážně. Pak jsme byli pozváni, abychom se seřadili kolem andského kříže, rituálně vyrobeného z kamenů, s posvátnými předměty uprostřed. Měli jsme opakovat posvátné zaklínadlo, v němž se nacházela magická věta otevírající neviditelné. A nechal shořet barvy s obětními předměty: cukrovou vatou a kokovými listy složenými do tvaru hnízda. Měl shořet můj ptáček se svým hnízdem. Všechno něco symbolizovalo. Vstoupili jsme do posvátného světa. Bylo to jako jiný druh meditace.
 
Po obětování, chvílích rozjímání o onom světě a zaříkávání jsme dostali kouzelný lék v bronzovém pohárku. Jeden po druhém jsme pili. Ti nejzběhlejší v psychedelických experimentech dostali dva pohárky. Já jsem se mořila s vypitím jednoho. Protože hned po požití mi přišlo na jazyk: "no es como jugo de naranja". Nahořklá chuť a nazelenalá barva léku mě v duchu vedly ke zvracení. Tím jsem spíš se snažila splnit misi až do konce. Hned po rituálu si šaman udělal raneček, kam zabalil vodou a píšťalky a my jsme stoupali k "mirador", na vyvýšené místo, odkud jsme mohli zblízka pozorovat úplněk a posvátnou horu. Stoupání bylo neobvykle obtížné. Nešli jsme po žádné stezce a přemýšlela jsem, jestli vůbec můžu těmto lidem důvěřovat. Za půl hodiny jsme se dostali na vrchol. Každý si zabral své místo v této přírodní lóži a čekali jsme na účinky. Já osobně zezačátku zažívala pocit pohody. Vnímala jsem určitou citlivost na světlo. Měsíc se mi zdál hrozně silný. Ve své dokonalé podobě začal v jednu chvíli pulsovat. Vnímání vzdálenosti se zkreslovalo. Zdálo se mi, že měsíc se ke mně blíží a přitahuje mě jako magnet. Odvrátila jsem zrak. Žertovali jsme. Nic už jsme nebrali vážně. Každá myšlenka se stávala dobrým vtipem. Šaman začal hrát na píšťalku, aby odehnal zlé duchy. Ne nadarmo se říká, že tito "curadori" praktikují bílou magii, na rozdíl od v Bolívii velmi rozšířené černé magie. Akorát zvuk píšťalky mi připadal jako příliš silný křik. Nemohla bych říct, že se mi šamanova píseň líbila. Zezačátku jsem neříkala nic. Za chvíli jsem zjistila, že nejsem sama, kdo by dal přednost tichu. Takže jsme se smáli. Nikdo se nezlobil. V jednu chvíli jsme se rozhodli, že přišel čas opustit vrchol. Ti dva mi připadali čím dál tím směšnější. Měla jsem dojem, že všechno je fraška a začali jsme žertovat na účet šamana a celého rituálu. Vlastně cokoliv bylo záminkou ke vtipu. Nevěděli jsme, že kaktus se odhalí v celé své nádheře teprve za hodinu. A pomalu jsem si při sestupování z hory připadala stále lehčí a rozběhla jsem se do té nádhery, jak mi v tu chvíli připadla planina zavěšená nad rituálním místem.

Hra
 
Když jsme dorazili na kempingové místo, vyhledala jsem poie a rozpohybovala je točením nad hlavou. Obvykle se po pěti minutách unavím, hlavně ve vyšší nadmořské výšce. Ale v tu chvíli jsem však mohla točit barevnými stužkami dlouhé minuty, aniž bych cítila, že mám nějaké svaly. Vyjadřovala jsem tak radost a potěšení. Ostatní kolem mě vypadali jako zhypnotizovaní. Přesto jsme hledali dřevo, i když bylo jasné, že nikomu z nás zatím nebyla zima a necítili jsme ani srdeční tep. Ale ony existovaly a jenom naše narušená mysl je nevnímala. V tu chvíli čas začal ztrácet spojitost. Už nevím, jestli uplynula hodina nebo minuta. Všechno působilo jako film natočený tu zpomaleně, tu zrychleně. Stala jsem se tvůrčí - napadaly mě slogany a duchaplná slova jako nikdy předtím. Dostávala jsem se k vyvrcholení "filmu". Hora se blýskala a bílá světélka na ledovcovém povrchu se rozpohybovala. Myslela jsem si, že to jsou horolezci, kteří zahájili výstup, ale věděla jsem, že je to jenom optická iluze. Přesto jsem měla pocit, že mi vyhrknou slzy, tak mě pohled na posvátnou horu dojímal. Šaman mi řekl, že hora ke mně promlouvá a že ta světélka jsou buddhističtí poutníci.
 
Posvátno
 
Při sledování šamana se mi líbil synkretismus mezi náboženstvími. V jeho případě koexistovala všechna dohromady: příroda s křesťanstvím, buddhismus s islámem. Všechna byla pravdivá. Všechno bylo posvátné. Přesto jeho rolí bylo chránit nás před špatnými duchy. Ačkoliv v kultuře Tiwanaku neexistuje zlo. Uklidňovala mě jeho přítomnost, hlavně po halucinačním vrcholu, kdy mi krása hory připadala tíživá, začala mi být zima a cítila jsem jakési pnutí ve svalech. Ačkoliv jsem neměla ponětí o čase, přemýšlela jsem, jak dlouho ještě bude psychedelický výlet trvat. Říkali mi: ještě chvíli, ještě chvíli. A u ohně jsem cítila, jak se pročišťují mé strachy, fobie, úzkosti a negativní zážitky. Pochopila jsem, proč místní používali tento kaktusový výtažek pro léčbu nevyléčitelných nemocí. Všechno spočívalo v hlavě, a ačkoliv jsem byla pořád zabraná do diskusí kolem ohně, cítila jsem se velmi ponořená do sebe. Jako kdyby místo mě hovořila má mysl. Obraz měsíce, který vycházel zpoza mraků otevírajících se jako brána, hory, která byla tu mocnější a velkolepější, tu menší a poddajnější, skály, které nás obklopovaly, kotlík, v němž se vařila voda s pískem, tělesná teplota, která se při pohledu na oheň uklidňovala, to vše působilo jako sen, v němž se člověk může svobodně vyjádřit. Byla jsem jedno se svou myslí a mysl byla jedno se mnou. Optické iluze byly obrázky, které jsem namalovala den předtím, a nejlepší bylo, že jsem se do nich mohla ponořit. Byla jsem strukturou barvy a měla jsem téměř fyzický pocit namalovaného tvaru. Zábava nekončila, protože jsme stále měli důvody k smíchu a ačkoliv se nám rozum vracel a zase zatemňoval a vedli jsme vášnivé diskuse se šamanem, všechno se dalo brát "v pohodě". Akorát se mi nikdy dříve nestalo, že mi žádný vtip nepřišel nepatřičný. Všechno se mi zdálo krásné a nevinné. Měla jsem iluzi návratu dětské nevinnosti a dovolila jsem si být zcela sama sebou. Jediný záchytný bod byl měsíc, z něhož zbyl jen světelný paprsek přímo nad našimi hlavami, a věděla jsem, že se brzy rozpustí. Ve dvě hodiny ráno jsme se rozhodli zalézt do stanů, po osmi hodinách venku v zimě, které jsem nerozuměla. Přestože bych měla padat únavou, setrvávala jsem v barevných představách a nesmírně krásných pohyblivých geometrických tvarech. Radovala jsem se z optických iluzí, které mi zvláštním způsobem připadaly jako personifikace mých strachů. Všechno bylo abstraktní. Během celé vizuální cesty jsem si nevšimla jediné lidské bytosti. Byla jsem geometrie. Byla jsem Fibonacciho posloupnost. A ve studeném stanu jsem pokračovala až do rána, kdy mě teplo sluneční energie vytáhlo ven jako znovuzrozenou.
 
Závěr
 
Ráno bylo poklidné a my jsme byli smíření a klidní. Všichni jsme se usmívali, přestože nás přepadaly chvíle nepokoje, bolení břicha a další, ne vždy příjemné následky předchozí noci. Ale protože všechno představovalo novou zkušenost, nikdo se nenechal unést strachem. Cítila jsem větší pochopení vůči všemu, co se mi stalo. Navíc jsem měla hlad jako vlk. Kluci však nepochopitelně snědli všechen sýr, přestože já jsem si nedokázala představit, že si dám něco k snědku po tom nahořklém nápoji, poslední porci "cioclo con cheso" jsem zhltla s maximálním potěšením. Ačkoliv jsem vůbec nespala, nebolela mě hlava, slunce bylo vlídné a kamarádovi se uzdravilo zanícené oko. Působilo to jako zázrak, ale všechno to byl jen krásný sen. Psychedelická cesta skončila na rovině zavěšeném mezi realitou a halucinací.
 
Kruh
 
Znovu jsme se vrátili do základny v La Pazu. Ačkoliv mi to přišlo omamně intenzivní, věděla jsem, že: "nunca mas". Věděla jsem, že tuhle zkušenost už nikdy nezopakuju. Byla jedinečná a posvátná. A tím jsem s paralelními světy skončila. Protože v těchto chvílích padám únavou. Více podrobností si přečtěte v Huxleyově knize The Doors of perception. Ode mne je to všechno. A samozřejmě: "nezkoušejte to doma"!
   
Jsem člověk, který má spoustu diplomů: od klavírních soutěží, přes hudební olympiády a lyžařské soutěže až po diplomy z cizích jazyků. Přes to všechno jsem nejraději psala. Začala jsem poprvé publikovat na gymnáziu v ekologickém časopise a pokračovala jako šéfredaktorka gymnaziálního časopisu. Poté jsem začala v Jasech spolupracovat s Kulturní přílohou na pozici místního koordinátora časopisu TATAIA a měla jsem knižní rubriku na TVR. Ale nejdéle píšu pro LiterNet.ro, který se vlastně stal jedinou konstantou posledních osmi let, kdy jsem pracovala jako píáristka ve firmách, věnovala se copywritingu webů pro různé společnosti, objela jsem svět a napsala knihu În căutarea fericirii - jurnal de călătorie în jurul lumii (Hledání štěstí - cestovní deník na cestě kolem světa), jejímž základem se staly články vydané během jednoho roku na stránkách LiterNet v rubrice Cestovní deník. Píšu, protože jinak nemůžu a protože díky psaní si neustále uvědomuju své malé i velké místo v tomto velkém i malém světě. Zároveň.


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)