Home

Home
Cititi-ne pe FacebookUrmati-ne pe TwitterFeed RSS gratuit

Spacer

Atelier LiterNet  Sageata  Poveşti pentru copii  Sageata  Perle şi mărgăritare

Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro

Černé autíčko


Sînziana Popescu, přeložila: Jarmila Horáková

10.10.2010
TextText mai micText mai mare
Versiune imprimabila Adauga cu AddThis
Articolul anterior din rubrică
Articolul urmator din rubrică
Černé autíčko
Sînziana Popescu

Žilo, bylo v jednom vzdáleném městečku šedivé a věčně špinavé autíčko. Někdo říkal, že je vlastně černé a nedalo se tomu odporovat, protože nikdo ve skutečnosti nevěděl, jakou má autíčko barvu pod vrstvami bahna, které ho pokrývaly.
 
Černé autíčko nebylo jen tak obyčejné auto, ale jedno z nejrychlejších, jaké kdy bylo vyrobeno! Jezdilo tam a zpátky tak rychle, že ho někdy sotva člověk zahlédl, jak jelo kolem. Bžuuum! A když se to černé autíčko tak hnalo, mělo velkou radost z toho, že pocákalo všechno, co mu přišlo do cesty: jak děti, tak i rodiče a psy. Jen tak pro nic za nic a bez špetky studu.
 
Černé autíčko bylo rychlé, ale bylo i velmi nevychované!
 
Takže když se rozzlobilo, a zlobilo se často, pronásledovalo černé autíčko po chodnících toulavé kočky. Nebo děsilo miminka pronikavým troubením, když projíždělo kolem jejich kočárků. Protože všichni víme, že se přece nekřičí, pardon netroubí.
 
Tak to pokračovalo až do dne, kdy černé autíčko potkalo kluka jménem Matěj. Kluk se nedal na útěk, jako to dělali ostatní děti, když se blížilo černé autíčko, ale pozorně ho sledoval. Vlastně se dokonce stalo, že Matěj byl přítomen u jednoho z obvyklých kousků černého autíčka. Pak se ho zeptal:
"Proč jsi na všechny tak zlý?"
"Protože se mi to líbí!" rozkřiklo se černé autíčko.
"Tomu nevěřím," trval na svém Matěj. "Nikomu se nelíbí chovat se takhle ošklivě k ostatním."
"Mně se to líbí! Dobře jim tak!" řeklo černé autíčko, zatímco ještě jednou pronikavě zatroubilo.
 
Matěj se ho ani trochu nebál. Takže pokračoval dál v rozhovoru.
"Kdybych se takhle choval, máma by mi pořádně vyhubovala."
 
Černé autíčko mlčelo jako ryba. I kdyby mu mělo prasknout sklo, nepřiznalo by, že nemá rodiče ani garáž, kde by přespávalo. Nebo že se mu celý svět vyhýbá kvůli jeho povaze.
"Ty nemáš nikoho?" zeptal se Matěj.
"No a co?!" vybuchlo černé autíčko. "Když mi nedáš pokoj, taky tě pocákám!"
"Ne, prosím tě, necákej na mě! Zašpiníš mi oblečení!"
"Utíkej!" zatroubilo černé autíčko a pokusilo se mu dát malý náskok. A pak bez velkého rozmýšlení postříkalo Matěje od hlavy až k patě.
"Podívej, co jsi mi udělal!" zarmoutil se chlapec.
 
Matěj byl rozmrzelý, protože černé autíčko mu ušpinilo jeho čisté barevné a voňavé oblečení. Přesto však od něj neodešel.
"Proč jsi mě pocákal?" zeptal se Matěj.
"Protože jsem chtěl!" vykřiklo autíčko.
"Ale já jsem ti neudělal nic špatného, jen jsem s tebou prohodil pár slov," řekl Matěj.
"A co jako?"
"Není divu, že nemáš kamarády, když se pořád chováš tak ošklivě k ostatním," odpověděl chlapec.
"Kamarády?..." zamumlalo autíčko.
 
Černé autíčko nikdy nemělo žádného kamaráda, takže ani moc nevědělo, co to znamená. Pozorně se zadívalo na Matěje v očekávání vysvětlení.
"Kamarády, však víš," pokračoval Matěj. "Děti, co se s nimi dělíš o hračky a bonbony, a které si s tebou pořád chtějí hrát."
 
Černé autíčko ho poslouchalo, povzdechlo si a pak řeklo:
"Aha, tyhle kamarády..."
 
A musím vám říct, že jeho světla najednou neuvěřitelně posmutněla. I když byly rozsvícená!
"Řekni mi," řeklo po chvíli černé autíčko, "můžeš s kamarády závodit, když chceš?"
"No jasně," odpověděl Matěj. "Ale nesmíš podvádět. Kamarádi se k sobě chovají hezky!"
"Budiž!" souhlasilo černé autíčko.
 
Po tomhle rozhovoru začalo černé autíčko s Matějem závodit. Vyhrálo černé autíčko. A nebylo divu, protože to bylo nejrychlejší auto, jaké kdo kdy vynalezl. Ale vůbec se tím nevytahovalo. A co bylo důležitější, během závodu černé autíčko nepodvádělo a nikoho nepostříkalo. Což u něj bylo neobvyklé.
 
Po tomto prvním vítězství se černé autíčko začalo měnit jako mávnutím kouzelného proutku. Mělo teď několik bílých puntíků a kapota mu zčervenala jako oheň.
 
Černé autíčko s bílými puntíky a červenou kapotou teď bylo mnohem veselejší.
"Řekni mi, Matěji, co ještě dělají kamarádi?"
"No... pomáhají si," odpověděl chlapec.
"Jak jako?" trvalo na svém autíčko.
"Například, když bych se chtěl dostat rychleji domů, můžeš mě odvézt," řekl Matěj. "Jsi přece mnohem rychlejší než já."
 
Jak řekl, tak se stalo! Autíčko odvezlo Matěje bez zaváhání domů. Matěj vystoupil a měl radost, když uviděl, jak se na dvířkách autíčka vychází plno oranžových, žlutých a růžových hvězd.
 
Černé autíčko a bílými puntíky, červenou kapotou a dvířky s barevnými hvězdičkami bylo velmi spokojené s tím, co se mu přihodilo.
"Líbí se mi, že mám kamaráda!" prohlásilo autíčko.
"I mně!" usmál se Matěj.
"A proč se cítím tak dobře?" zeptalo se autíčko.
"Protože máš kamaráda," vysvětlil mu Matěj.
"To je všechno?"
"Ano," řekl chlapec. "To je všechno! Tak to bývá, když si tě někdo váží, pomáhá ti a nikdy tě nepocáká. Způsobí to, že se cítíš mnohem lépe."
"Aha!" rozsvítilo se autíčku. "Tak to slibuju, že odteď už nebudu cákat, troubit a nikoho honit."
"Přísaháš?" zeptal se ho Matěj.
"Přísahám na volant!" odpovědělo autíčko.
 
Jakmile to autíčko vyslovilo, jeho volant zezlátl, jako by byl vyrobený z opravdového zlata a ne z umělé hmoty.
"Skvěle!" řekl Matěj. "Tak budeš i ty čistý."
"Budu čisté, když už nebudu cákat na ostatní?"
"Ano. Protože, když cákáš na ostatní, tak zároveň cákáš i na sebe," vysvětlil mu chlapec.
 
Autíčko to nikdy dříve nenapadlo. Opravdu bylo plné bláta. Už dávno předtím ho děti škádlily a volaly na něj "špindíro". Ale než potkalo Matěje tak na ně stříkalo a hotovo. Pak začalo ze zlosti stříkat na všechny lidi, aniž by přemýšlelo, jestli mu kolemjdoucí opravdu udělali něco špatného nebo ne. Protože to se stává vždy, když začneš ubližovat - je čím dál tím těžší se zastavit.
"Víš, o čem jsem přemýšlel?" zeptal se Matěj. "Nechceš, abych tě umyl v tátově garáži?"
"Jémine!" podivilo se autíčko. "Vy máte dokonce garáž?"
"Ano," ujistil ho chlapec. "A jestli chceš, můžeš tam zůstat. Táta se nebude zlobit. Ale musíš být čistý, jestli chceš být moje autíčko!"
"Dobře!" svolilo. "Odteď budu tvoje autíčko."
 
Matěj autíčko pořádně umyl vodou a mýdlem. Během chvilky se veškerá čerň proměnila ve světle zelenou a kola autíčka byla najednou žlutá.
 
Takže zelené autíčko s bílými puntíky, červenou kapotou, zlatým volantem, dvířky s barevnými hvězdičkami a žlutými koly bylo skutečně šťastné. Bylo rádo, že konečně není samo, protože i ono mělo kamaráda.
 
A víte, co se stalo? Nikdo už mu pak neříkal černé autíčko. Začali mu říkat duhové autíčko. Stalo se tím nejúžasnějším autíčkem, které kdy nějaký kluk měl. Nikdy nebylo obyčejné, ale teď, když bylo na povrchu barevné, duhové autíčko hned svému novému kamarádovi Matěji poděkovalo. Jak? Jednoduše. Pozvalo ho, aby nastoupil, oba zavřeli oči a... vzlétli. A letěli kamkoliv, kam se jen Matějovi zachtělo. Proletěli se nad jeho oblíbeným parkem, pak nad mořem, pak letěli i nad horami a potom k babičce a dědečkovi. A možná že mi nebudete věřit, ale myslím, že se ještě nezastavili.
 
Matěj a duhové autíčko létají až dodnes, kam se jim zachce. A pořád hledají nové kamarády a nová dobrodružství.

***
Medailonek Sînziana Popescu

Píšu hlavně pro děti a mládež - divadelní hry, filmové scénáře a prózu, ale někdy se přihodí, že píšu i pro jejich rodiče, hlavně v případě divadelních her a filmových scénářů. Ze svých knih mám nejraději fantasy sérii Andilandi inspirovanou rumunskou mytologií a lidovými pohádkami. V roce 2005 jsem vydala první verzi románu Călătoria lui Vlad în Celălalt Tărâm (Vladova cesta na druhý břeh) ve vydavatelství LiterNet, který si jen za první měsíc stáhlo 2 000 čtenářů, což mě překvapilo a vedlo k zamyšlení. Tehdy se mi v hlavě usídlila myšlenka, že tento román by stál i za papírové vydání a rozepsání do série.

Takže jsem v roce 2008 vydala Vladovu cestu na druhý břeh v nakladatelství Mediamorphosis, kde se následně zrodila série Andilandi, která se zatím skládá ze třech románů Vladova cesta na Druhý břeh (cena Společnosti bukurešťských spisovatelů v roce 2009), Aventura gemenilor dincolo de Poiana Vie (Dobrodružství dvojčat za Živým paloukem) a Drumul Anei prin Valea Plângerii (Anina cesta Slzavým údolím), která byla navržena na cenu Svazu rumunských spisovatelů v roce 2011. Navíc mi vyšla sbírka povídek pod názvem Istorioare cu cosiţe (Příběhy s copy) o vílách z Druhého břehu.

Kromě těchto románů jsem napsala řadu filmových scénářů, divadelních a rozhlasových her pro děti. Všechny moje texty získaly během těch let významná ocenění od Ministerstva kultury, různých uměleckých sdružení a od některých divadel včetně Státního rozhlasového divadla. Hry pro děti jsem v roce 2008 sebrala do svazku Teatru pentru prichindei mari, mici şi mititei (Divadlo pro velké, malé i nejmenší trpaslíky), který brzy vyjde také v angličtině. 


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)


Articolul anterior din rubrică
Toate articolele din rubrică
Articolul urmator din rubrică




0 comentarii

Spacer Spacer