Úryvky ze hry: Stalo se to jednou ve čtvrtek

Taxikář

Téměř všechno, co mám na sobě je od nebožtíků. Vidíte tenhle klobouk? Dostal jsem ho od jednoho námořního kapitána, který zmizel na moři. Boty na nohou patřily bráchovi. Měl je na sobě, když umřel. Vyboural se na motorce. Co jsem měl dělat, vyhodit je? Jsou vyrobené z antilopí kůže a drží už sedmnáct let. No, dřív se boty dělaly jinak, aby vydržely celý život. Tyhle vydržely dokonce už dva životy. Bráchy a můj. Ne jako ty plátěnky, co se vyrábí dneska a roztrhají se za tři dny. Hodinky byly Jima Morrisona, ten je taky po smrti. Fakt! Je to originál, nedělám si srandu. Koupil jsem je v dražbě, mám i potvrzení o pravosti podepsaný od Američanů. Nechal mi je jako záruku jeden chlapík, co mi dlužil peníze a už mi je nevrátil, tak mi zůstaly. Je to nějaká napodobenina hodinek, nic moc, nejsou ani značkové nebo něco takové. Vlastně ani nejdou. Jsou cenné jen proto, že byly Jima Morrisona. Myslím, že vydají tak za deset švýcarských značkových hodinek i s majiteli. I v autě mám věci po nebožtících. Mám tam nějaká hudební cédéčka nazpívaná černochy. Není to rap ani hip-hop, je to míň známý žánr, akorát si teď nemůžu vzpomenout, jak se mu říká. Zdědil jsem je po kolegovi, taky taxikáři jako já, který umřel loni. Víte, jak mají řidiči na zpětném zrcátku pověšené ikony, kříže nebo takové ty vonné stromečky? No tak já tam mám mléčný zub. Taky od jednoho mrtvého. No, dobře, ne úplně mrtvého, ale skoro. Nerad o tom mluvím, ale vám to povím, protože jste hodné děti. Řeknu vám to, jak to bylo. Za těch dvacet let taxikaření jsem se naučil odhadnout, co je člověk zač. Vy jste fajn. To ale neříkám každému, tak si toho važte. Ten zub je mého syna. Stalo se to jednou ve čtvrtek. Příští měsíc to bude dvanáct let, ale pamatuju si to, jako by to bylo včera. Tehdy bylo mému synovi devět let a jeho kamarádovi z paneláku deset nebo jedenáct. Jmenoval se Boby a měl srostlé obočí. Býval u nás pečený vařený. Žena jim oběma nosila jídlo ke stolu. V ten den jsem byl doma a odpočíval, protože jsem měl po noční. Děti byli na balkoně. Bobyho napadlo, že budou soutěžit. Kdo se víc nakloní z balkonu, ten vyhraje. To jsem ale zjistil až pár dní po té nehodě, od dítěte jednoho souseda, které je sledovalo z baráku odnaproti. My bydlíme ve čtvrtém patře, takže si to dokážete představit. Můj kluk se naklonil trochu moc a spadl. Teď vám upřímně řeknu, že si myslím, že by bylo lepší, kdyby umřel. Bylo by to lepší pro něj i pro všechny ostatní. Doktoři nám tenkrát řekli, že je to zázrak, že to přežil a že bysme měli děkovat Bohu. Ale co je to za život, když leží v kočárku a nemůže hýbat rukama ani nohama? Mýmu klukovi je jednadvacet let a je vyřízený. Pokaždé, když ho krmím lžičkou, tak myslím na to, že by bylo lepší, kdyby to všechno tehdy skončilo. Fakt. Možná, že to není dobře, že takhle přemýšlím, ale věřte mi, že to tak cítím. Od té doby nemám doma stání. Odcházím ráno a vracím se večer. Nemůžu to vydržet, když ho tak vidím. Moje žena nechala práce, je doma a stará se o něj. To už není život. Po té nehodě se Boby stáhnul. Houby kamarád. Nejenže za mým klukem nepřišel do nemocnice. Ani se mě na něj nezeptal, když jsme se potkali na schodech. Když jsem ho přinesl domů, tak mi syn řekl, že by chtěl, aby ho Boby navštívil, že se spolu budou dívat na televizi. Takové hodné dítě, ani stopu nenávisti necítil vůči tomu spratkovi, kvůli kterýmu vypadl z okna. My jsme mu nikdy nic nevyčítali, neměl důvod se nás bát. Řekli jsme si, že je to jenom dítě. Moje žena šla za Bobym domů a prosila ho, aby se zašel podívat za naším synem, ale on pořád tvrdil, že musí dělat domácí úkoly. Za pár měsíců se odstěhoval jinam a už jsme ho nevídali. Až do minulého týdne, kdy nastoupil ke mně do taxíku. Sedl si dozadu. Asi proto mě nepoznal. Nebo možná proto si sedl dozadu, protože mě viděl a neměl chuť si se mnou povídat. Já jsem se díval do zrcátka a viděl jsem ho. I když uběhlo tolik let a změnil se, teď už není dítě, poznal jsem ho. Měl obočí skoro přilepené jedno k druhému, přesně jako tenkrát. Byl dobře oblečený, já po dvaceti letech taxikaření poznám, kdo má peníze a kdo ne a tenhle jich měl dost. Téměř jistě patřil ke zlaté mládeži vydržované rodiči. Přemýšlel jsem, kde mohli přijít k penězům, protože v době, kdy jsme byli sousedi, neměli co do huby a půjčovali si napravo nalevo. Téměř jistě se museli pustit do krádeží a podvodů, jinak si to neumím vysvětlit. Z nervozity mě svrběly ruce na volantu, fakt. Řekl mi adresu, kam chce zavézt. Nebylo to daleko, tak deset kilometrů, ale já jsem cítil, že po cestě musím něco udělat. Prolétlo mi hlavou, že napálím auto do nějakého sloupu, ale nebyl jsem si jistý, že to něco vyřeší. Tak jsem to neudělal. Věděl jsem, že nesmím mlčet, musel jsem něco říct. Ale co sakra? Jako bych se zasekl, fakt, to se mi v životě nestalo. Rád mluvím se zákazníky. Se ženskýma nejdřív proberu počasí. S chlapama mluvím o politice nebo o nedávných nehodách nebo o fotbale. Když zrovna nenarazím na bručouna, který jen kývá hlavou nebo říká ano a ne, tak se rozpovídáme a člověk se až diví, kam se dostaneme. Jednou jsem jel s jedním chlapem až za město. Začali jsme od mizerných silnic, uprostřed cesty jsme mluvili o tom, jestli mobily způsobují rakovinu, a když jsme přijížděli na místo, tak jsme probírali, co se stane po smrti. Ale s tímhle klukem jsem neměl chuť mluvit. Měl jsem sto chutí zastavit auto a říct mu, ty hajzle, vystup z mýho auta. Ale mlčel jsem jak zařezanej. Pořád jsem se díval do zrcátka, abych viděl, co vzadu dělá. Díval se z okna ven. Můj syn, když byl malej, tak říkal, že chce bejt taxikářem jako já. Moje žena se pořád dívá na praštěné pořady s postiženejma, který operovali v Číně a uzdravili je. Pořád mi otlouká o hlavu, abysme šli do televize a řekli o našem případu, že nám třeba někdo pomůže. Myslím, že už se nedá nic dělat. Ten kluk, Boby, se díval celou cestu ven. Fakt. V jednu chvíli mu zazvonil mobil. Já jsem se mrknul dozadu, abych viděl, jestli má drahej telefon. Jo jo, tenhle kluk, kterej mi skoro zabil syna, měl u ucha poslední výstřelek techniky. Ale neříkal do něj nic zajímavýho. Možná že i můj kluk by měl stejnej, kdyby byl zdravej. Nebo by měl nějakej lacinej, to je jedno. Ale určitě by měl kamarády, co by si s nima volal mobilem. A jezdil by taxíkem, stejně jako tenhle syčák. Přemýšlel jsem o tom všem a dojel jsem na adresu, kde jsem měl tohohle Bobyho vysadit. Zastavil jsem auto. Zaplatil mi za cestu, vystoupil a šel. Já jsem neřekl nic. Díval jsem se za ním. Měl pocákané džíny, asi od louží venku. Nejhezčí vzpomínku se synem mám, když mu bylo šest let a kýval se mu zub. Obvázal jsem mu ho provázkem a ten jsem přivázal ke dveřím auta. A pak jsem ty dveře zavřel. Zub vypadl a můj syn mi řekl, abych si ho nechal a přivázal k zrcátku, že mi přinese štěstí. Od té doby jsem vyměnil asi sedm aut. Ale zub jsem si nechal. A pokaždé mi přinesl štěstí. Neměl jsem ani jednu bouračku. Fakt.

Stařec

Možná bych vám měl říct, jak to všechno začalo. Bylo to jednou ve čtvrtek ráno, pamatuju si to, protože jsem si šel koupit noviny se stíracím losem a ty vychází ve čtvrtek.
Na zemi jsem našel peněženku. Z tmavě červené kůže, ne moc velkou. Nejdřív jsem ji chtěl odnýst na policii. Ale nakonec jsem se ze zvědavosti podíval, co je uvnitř. Ne že bych chtěl přijít k penězům, přísahám, že mě to ani nenapadlo, když jsem ji uviděl. Prostě jsem se chtěl podívat, co lidi nosí v peněžence. Já peněženku ani nemám. Důchod dávám do papírových krabiček nebo mezi oblečení nebo pod postel. Ani tam nebylo moc peněz, pár bankovek, myslím, že by to ani nestačilo na oběd v hospodě. Pak jsem ještě našel dvě karty, předplatné do kina, pár známek, lístky na tramvaj nebo na autobus, které byly vytištěny ve více jazycích... no, myslím, že je majitel peněženky sbíral... Nejvíc se mi líbily fotky. Nebyly všechny barevné, většina byla černobílých. Na jedné byla mladá pihatá holka s vlasama staženýma do culíku a se slamákem na hlavě. Na další, vroubkované, byly dvě malé děti, tak tři čtyři roky v lacláčích, myslím, že byla z ateliéru od fotografa. Další fotka byla průkazová a byl na ní tak pětadvacetiletý kluk v bílém svetru s límečkem u krku.
Na další fotce byla zase ta pihovatá holka, akorát že mezitím zestárla, měla černě namalované oči a byla ostříhaná nakrátko. Ta fotka byla barevná. Díval jsem se na ty fotky asi hodinu.
Nedokážu vysvětlit, co jsem cítil, bylo to hezké, něco, co jsem ještě nepoznal. Nikdy jsem neměl fotku v peněžence. Vlastně jsem nikdy neměl moc fotek. A ty, co jsem míval, se ztratily. Neodnesl jsem peněženku na policii. Nechal jsem si ji. Vrátil jsem se do domova, šel jsem do pokoje, vytáhl jsem fotky z peněženky a dal si je na noční stolek.
Když do pokoje přišla uklízečka, aby poklidila, podívala se na fotky a řekla, že mám pěkná vnoučata. Tenkrát jsem se znovu cítil hezky. Bylo to jako by... jako kdybych byl v televizi a podával si ruku s ministrem nebo prezidentem a celý svět se na nás díval.
Asi dva týdny po tý události s peněženkou nás vzali na výlet na hory. Jeli jsme asi tři hodiny autobusem, a když jsme tam dojeli, šli jsme do hospody. Tam jsme seděli, jedli a v jednu chvíli paní ředitelka řekla, že musíme jet, že už je pozdě. Tak jsem šel k věšáku pro bundu. Přímo vedle mojí bundy visel tmavě zelený kabát. Z vnitřní kapsy čouhala velká hnědá peněženka. V další vteřině jsem si ji už strkal k sobě do kapsy. Když jsem se vrátil do domova, do svého pokoje, otevřel jsem ji a hledal fotky. Našel jsem jich spoustu. Na všech byly mladé ženy, krasavice. Nedal jsem je všechny na noční stolek, to už by byl přeplněný. Takže jsem je vzal a nalepil do školního sešitu. Černobílé i barevné, vroubkované i bez vroubků, průkazové i větší, s mladýma i starýma. Všechny jsem je nalepil do toho školního sešitu. Na každou stránku šest. Mám ho jako album. Večer před spaním se do něj dívám. Doteď jsem celkem získal 74 fotek, z nich čtyři mám na stolku a sedmdesát v sešitě. Lidi na fotkách jsem si pojmenoval. Takhle si je líp pamatuju. Zezačátku to bylo těžký si je všechny zapamatovat, hlavně proto, že někteří mají stejný jméno. Nemohl jsem pojmenovat každého jinak, protože 74 různých jmen neznám. A navíc v některých rodinách se dětem dávají stejná jména, jako měli rodiče nebo prarodiče. V leckteré rodině se jména opakují. Takže v mém sešitě jsou čtyři Paulové, tři Danielové, pět Marií a pět Robertů. Jiná jména se neopakují. Abych si je líp zapamatoval, musel jsem si přimyslet ještě něco dalšího. Třeba ten blonďatý Robert s čepicí plaší slepice motorkou, ten tlustší Robert zase dostává špatné známky z matematiky a ten štíhlý Robert z černobílé fotky se chce stát pilotem, ale jeho rodiče jsou proti. Teď se mě zeptáte, co jsem udělal s peněženkami. Jsou tady, u mě ve skříni. Nevzal jsem si z nich ani korunu. Jenom jednou jsem si z jedné půjčil, protože jsem si chtěl koupit ročenku na konci roku a neměl jsem dost peněz. Ale když jsem dostal důchod, tak jsem ty peníze vrátil. Jednoho dne je totiž všechny vezmu a odnesu na policii. Akorát že už jich je trochu moc a policajti by se mě mohli ptát, kde jsem našel tolik peněženek. Byli by podezřívaví, protože takoví jsou všichni policajti. To vím z televize. Viděl jsem hodně zpráv, kde se vyskytovali. V televizi jsem taky před dvěma týdny viděl film, kde nějaký chlap zmizí ve válce, a všichni si myslí, že je mrtvý. Mezitím on odjede lodí do Ameriky a zbohatne. Po více než dvaceti letech se vrátí do své rodné vesnice a najde tam svoji rodinu. Ale nikdo nevypadá stejně jako před dvaceti lety, takže je sotva pozná. Ten film se mi líbil, ale byl trochu smutný. Myslel jsem na to, že ty lidi na fotkách, hlavně na těch černobílých vroubkovaných, už takhle určitě nevypadají. Zestárli. Možná že někteří z nich už nežijí. Ale já tvrdím, že určitě ještě žijí, jinak bych s nimi nemohl mluvit. S některýma více, s jinýma méně. Samozřejmě, že se člověk nemůže kamarádit se všema. Copak vy se kamarádíte se všema? No tak vidíte. Můžu vám dokonce prozradit tajemství: Mám tam ženu s ofinou a dlouhým nosem, Emilii, které se nemůžu nabažit. Ale ona neví, že se mi líbí. A pak je tam vousatý muž, Octavian. Toho podezřívám, že je zapletený do nějakých nekalých kšeftů, takže když dojdu k jeho fotce, otáčím rychle dál. Nejvíc ale miluju dvojčata v lacláčích, co jsem je našel v první peněžence. Paula a Daniela. Jsou strašně hodný. Mám na ně i rámeček, v něm jsou na nočním stolku, aby mi byli nablízku a abych je viděl co nejvíc. Na takhle pěknou fotku se nemůže jen tak prášit, nebo abych na ni, nedej Bože, vylil kafe, takže si zaslouží rámeček. Pak je tam Bianca, kudrnatá holka, která studuje, nebo si to aspoň myslím. Je na první stránce v albu. A tu miluju téměř stejně jako dvojčata. Jsou to moc hodné děti a chtěl bych jim dát nějaké peníze, aby si koupily, co se jim zlíbí. To dělá v domově kdekdo. Když přijedou vnoučata na návštěvu, tak jim dávají peníze. Já je nemám komu dávat. Kupuju si časopisy se stíracím losem, kde se dá vyhrát autobusový zájezd do Řecka pro dvě osoby do tříhvězdičkového hotelu. Kupuju si ho už sedm let a pořád jsem ještě ten zájezd nevyhrál. Teď bych ho ani vyhrát nechtěl, protože nemám s kým jet. Dokud žil pan Popescu, mohl jsem jet s ním. Pan Popescu byl můj pes. Nechali mi ho, aby tu byl se mnou, ale před dvěma lety umřel stářím. Z domova nechci jet s nikým, protože všichni si stěžují, že je bolí kosti nebo jim píská v uších nebo mají vysoký tlak a já bych nemohl být týden v Řecku s někým, kdo pořád skuhrá. Takže mě napadlo najít ty děti z fotek. Jestli vyhraju, vezmu s sebou jedno z nich. Nebo je tam pošlu obě místo sebe, i když to bych nerad, protože chci taky vidět Řecko a už sedm let se snažím vyhrát. V Řecku je moc krásně. Vystřihl jsem si z novin pár fotek z Kréty a nalepil jsem si je do toho školního sešitu, kde mám ty ostatní fotky. Včera a předevčírem jsem si tady v potravinách všimnul, že mají tašky s obrázkem ženy, co se opaluje, a je na nich napsáno G-R-E-E-C-E, tedy Řecko. Napadlo mě, že je to možná znamení a že můj stírací los vyhraje. V každém případě než vyhraju, zkusím najít ty děti. Určitě už vyrostly. Nejdřív mě napadlo, že bych mohl na sloupy vylepit oznámení s jejich fotkama, jestli je někdo neviděl. Pak mě napadlo, že to možná není až tak dobrý nápad, protože když uvidí fotku na sloupu, tak by si mohly myslet, že je hledá policie a vyděsí se. Takže jsem se zeptal toho kluka, který nám nosí noviny, kde se dá potkat hodně mládeže. Řekl mi, že mládež nejvíc chodí do hospod. Takže chodím od hospody k hospodě a ptám se tam mladých lidí, jestli náhodou neznají tyhle děti. Podívejte, dám vám taky ty fotky, možná je znáte nebo jste je někde viděli. Jsou pěkný, že jo? Myslím, že kdybych je našel, aspoň jednoho z nich, cítil bych něco nepopsatelného. Cítil bych se, jako se cítí lidé, co dostanou medaili od americkýho prezidenta, a tleská jim celý svět.

Důchodkyně

Čtvrtek je pro mě jako svátek. V mém kalendáři v kuchyni jsou všechny čtvrtky zakroužkovaný červeně. Letos jich je celkem 53. To znamená 53 dílů "Zločinů a vyšetřování". To je celkem málo. Ale to je život. Dobrých věcí je pomálu. Za těch pět let, co ten seriál dávají, jsem neprošvihla ani jeden díl. Většinu jsem jich viděla dvakrát, protože v neděli ráno je reprízují. Těším se už od středečního večera. Vím, že půjdu spát a když se vzbudím, bude čtvrtek. Ve čtvrtek se nemůžu dočkat, až budou tři. To jdu s nákupním košem do supermarketu, kde si koupím dva pytlíky sezamových preclíčků a láhve nealko piva. Jdu domů, dám pivo chladit, vytáhnu dva talířky a vysypu na ně preclíčky. V půl osmý jdu do obýváku, sednu si do křesla před televizi a vedle dám stolek, na který položím talířky s preclíčky. Ve tři čtvrtě na osm když začínají sportovní zprávy, vytáhnu pivo z lednice a dám ho na stolek. Za pět minut osm se posadím do křesla, zabalím se do deky a dívám se na reklamy. A přesně v osm začínají "Zločiny a vyšetřování". Jeden díl trvá hodinu, s jednou přestávkou, kdy jdu na záchod. Ale přijde mi, jako by trval jenom čtvrt hodiny. Protože se mi líbí a dobré věci v životě netrvají dlouho. Jestli se nedíváte na "Zločiny a vyšetřování", tak nevíte, o co přicházíte. Je to o detektivovi, panu Johnsonovi, který řeší kriminální případy s mladým klukem, policajtem Antoniem. Ale v seriálu nejsou jenom zločiny, které řeší. Je taky o jejich životě, jak se Antonio zamiluje do policajtky, nebo jak se pan Johnson pohádá se svou ženou, protože zapomněl na její narozeniny. A pokaždé nechají člověka napnutýho, ale musím vydržet do příštího čtvrtka. Už pět let jsem nevynechala jediný díl. Jednou jsem byla u moře a požádala jsem sousedku, aby mi nahrála díl, o který jsem přišla. Když dávali první díl, to bylo v létě, a ještě žila chudák Lili, ať je jí země lehká. Spolu jsme viděli devět dílů. Když dávali desátý, už ležela ve špitálu. V tý době policajt Antonio zjistil, že má bratra. Já jsem šla do nemocnice a vyprávěla jsem jí, co se stalo.
Umřela dva dny předtím, než Antonio zjistil, že ten člověk vlastně není jeho bratr, ale podvodník. Už se to, chudák, nedozvěděla. Přesně v den, kdy běžel díl, ve kterém se Antonio poprvé políbil s policajtkou, se narodila moje vnučka. Považuju to za dobré znamení. Díl, kdy se Antonio s policajtkou vzali, připadl přímo na moje narozeniny. Bylo to jako dárek. A den poté, co pana Johnsona postřelil chlap, který utekl z vězení, mi moje dcera řekla, že se rozvádí. Půl roku po mojí dceři se rozvedl i Antonio. Policajtka byla ve skutečnosti pěkná satorie. V ten čtvrtek, kdy Antonia zabili, jsem měla zlé tušení. Šla jsem do supermarketu a viděla, že už nemají sezamové preclíčky. Tak jsem si koupila jen solené. Bylo to poprvé, kdy jsem u "Zločinů a vyšetřování" jedla něco jinýho. Napadlo mě, že je to špatné znamení. A taky bylo. Na konci dílu Antonio jel v autě, a když chtěl zastavit, zjistil, že mu nejdou brzdy. Takže nemohl zastavit auto, které spadlo do jezera. Celý týden jsem se modlila, aby se zachránil. Samou starostí jsem v noci nemohla spát. Skoro jsem neměla odvahu dívat se na další díl, jak jsem se bála. Bohužel stalo se. Antonio umřel. Někdo mu vymontoval brzdy z auta a pan Johnson hned začal toho zločince hledat. Našel ho až po dalších pěti dílech. Byl to milenec policajtky. Já jsem pořád věřila, že se Antonio vrátí. Jako v jiných seriálech - někdo umře a pak se zjistí, že ve skutečnosti neumřel. Proč to takhle nemůžou udělat i tady? Nahradili Antonia jiným klukem, Markem, kterého nemůžu vystát. Pořád myslím na chudáka Antonia. Takový mladý a pěkný hoch, škoda ho, že ho ze seriálu vyhodili.
Tak jsem napsala dopis řediteli televize, kde jsem ho prosila, aby mi poslal adresu těch Američanů, co to natáčejí, že je chci poprosit, aby Antonia vrátili do seriálu. Neodpověděl mi. Po dvou dílech jsem řekla, že už to nevydržím a našla jsem ve Zlatých stránkách telefonní číslo do televize. Mluvila jsem asi se sedmi sekretářkami, až jsem nakonec narazila na příjemnou paní, která mi dala adresu televize v Americe, kde se seriál vyrábí. Napsala jsem dopis, kde jsem ty Američany prosila, aby Antonia vrátili do seriálu. Šla jsem s ním do překladatelské agentury, aby mi ho někdo přeložil do američtiny. Mohla jsem jít i za dcerou sousedky na patře, protože ta byla v Americe tři roky a přeložila by to zadarmo, ale nevěřila jsem jí, určitě dělá pravopisné chyby a udělala bych na Američany špatný dojem. Dopis jsem poslala a čekala. Mezitím je ten Marco, kterého tam dali místo Antonia, čím dál tím drzejší a nesnesitelnější. Tváří se jako mistr světa a pokaždé najde zločince rychleji než pan Johnson. Modlím se, aby ho nějaký zločinec odprásknul a aby zmizel ze seriálu. Když jsem viděla, že uplynulo 12 dílů a nedostala jsem žádnou odpověď, poslala jsem jim ještě jeden dopis. Řekla jsem si, že se nedám a že jim budu psát tak dlouho, až mi odpoví. Jako v životě: člověk musí bojovat, aby něco dostal. Po dalších sedmi dílech jsem dostala dopis s cizí známkou a razítkem z Ameriky. Hned jsem šla do překladatelské agentury. V dopise stálo: "Vážená paní, herec, který hrál postavu Antonia, nám vypověděl smlouvu, protože dostal jinou nabídku. Takže naši scénáristé museli co nejelegantněji odstranit jeho postavu ze seriálu. Je nám velmi líto, že smrt této postavy Vás tak zasáhla. Bohužel, vzhledem k dané situaci nemůžeme znovu podepsat s tímto hercem smlouvu. Těší nás, že nás sledujete a přejeme Vám hezký den." To znamená, že Antonia už v seriálu neuvidím. Nevím, jak bych vám to vysvětlila, když jste nikdy neviděli "Zločiny a vyšetřování". Bez Antonia je to takové nemastné neslané. Ale já se pořád dívám, kdo ví, třeba se tam ještě objeví. To je život. Člověk musí doufat. A já jsem dostala znamení od Boha. Jednou jsem šla do supermarketu a na sloupu jsem uviděla velký plakát. Na něm byl Antonio s blonďatou ženskou, mnohem hezčí než ta policajtka v seriálu. Na plakátu psali: "Osudové pasti" - od 3. dubna v kinech. Zaradovala jsem se, že mi Bůh posílá Antonia zpět. Koupila jsem si lístek do kina a další den jsem šla. Antonio se už nejmenoval Antonio, ale Jimmy Lombardo, měl pořádné svaly a už nenosil košili, ani tričko, ale chodil nestydatě jen tak, svlečený do půli těla. Ve filmu byla spousta ženských, taky víc svlečených než oblečených, který jezdily jeho autem a dělaly nepřístojné věci na koupališti. V jednu chvíli už jsem nemohla vydržet to, co jsem viděla, styděla jsem se za to, co se tam dělo. Vyšla jsem ze sálu a šla jsem domů. Jak si můžou takovým způsobem dělat legraci z Antonia? Ničemové. Dát ho tam takhle s těma ženskejma... Nebylo mu líp jako policajtovi? Napsala jsem znovu Američanům. Poprosila jsem je, jestli přece jen nemůžou vrátit Antonia zpátky do seriálu, nebo ať ho aspoň nenechávají hrát takové hanbaté role, že mu to vůbec nesluší. Včera jsem viděla Antonia v reklamě. Byl oblečený do obleku, který mu moc slušel a měl diplomatickou aktovku. Natočili ho, jak přijde domů a v kuchyni ho čeká manželka a děti. On vytáhne z aktovky nějaké jogurty a všichni se radují. To se mi líbilo. Ale nejvíc se mi líbilo, že Antonio poslechl moji radu. Určitě mu to Američani řekli, aby přestal s těma svalnatýma rolema. Teď čekám, kdy se znovu objeví ve "Zločinech a vyšetřování". Určitě to udělá, cítím to. Ještě to bude chvíli trvat, ale to nevadí. To je život, na dobré věci si člověk musí počkat.


Co bych o sobě napsala já:

Ve čtyřech letech vymýšlí divadelní hry s plyšáky, které "posílala na jeviště" schovaná za křeslem, a diváky jí jsou děti z paneláku. Přibližně ve stejné době uteče ze školky, kam už nikdy víckrát nepůjde. V osmi letech si sedne ke stolu a píše celou noc modrou fixou román o mimozemšťanech na linkované stránky školního sešitu na diktáty. Od té noci ví, že až bude velká, bude spisovatelkou. V šestnácti letech píše svou první divadelní hru - thriller horor - a má traumatický zážitek z toho, když ji vidí na scéně při školní besídce. Ještě musí počkat asi tak třináct let do jednoho čtvrtka, kdy vstoupí do divadla, sedne si na židli a bude sledovat premiéru představení odehraného podle jejího scénáře. To se stalo v roce 2010. Od té doby proběhlo mnoho premiér a ani jedna nebyla stejná. Ona pokračuje v psaní a přihlíží okamžikům, kdy postavy z její fantazie ožívají na jevišti. Stále věří, že je to jedna z nejkrásnějších věcí, jaké může člověk zažít.

Co by o mně napsali jiní:

Elise Wilk se narodila 29. července 1981 v Brašově. Absolvovala Fakultu žurnalistiky Univerzity Babeş Bolyai v Kluži. Získala jeden magisterský titul z literatury a komunikace na Univerzitě Transilvania v Brašově a druhý ze scenáristiky na Akademii umění v Târgu Mureşi.
V roce 2008 se díky své první divadelní hře S-a întâmplat într-o joi (Stalo se to jednou ve čtvrtek) zařadila mezi vítěze soutěže dramAcum5. Od té doby se její texty hrají v divadlech v Rumunsku i v zahraničí a byly přeloženy do řady jazyků. V roce 2012 získala tříměsíční stipendium do Theater 89 v Berlíně, kde pracovala jako asistentka režie a dramaturgie. V roce 2013 získala cenu Velvyslanectví Irska za nejlepší divadelní hru sezóny 2012-2013 (Pisica verde, Zelená kočka). V roce 2014 byla oceněna na Fóru mladých autorů v rámci Divadelního bienále v německém Wiesbadenu. V roce 2015 byla jedním ze čtyř dramatiků oceněných v rámci programu "Hot Ink" v Larkově divadle v New Yorku. V témže roce vyhrál její text Avioane de hârtie (Papírová letadla) Národní dramatickou soutěž. Časopis Forbes Romania ji zařadil mezi mladé udavače trendů roku 2014. Nachází se mezi deseti rumunskými dramatiky vybranými do programu Fabulamundi. Playwriting Europe.
Překládá současné německé divadelní autory a spolupracuje s kulturním portálem LiterNet. Divadelní hry: S-a întâmplat într-o joi (2008, Stalo se to jednou ve čtvrtek), Durata medie de viaţă a maşinilor de spălat (2010, Průměrná životnost praček), Pisica verde (2012, Zelená kočka), Camera 701 (2013, Pokoj 701), Insula misterioasă - după Jules Verne (2014, Tajuplný ostrov - podle Julese Verna), Avioane de hârtie (2015, Papírová letadla) a Antic update (2015, Antika update - pracovní název).

Na LiterNetu vede rubriku S-a întâmplat într-o joi (Stalo se to jednou ve čtvrtek).


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)