Home

Home
Cititi-ne pe FacebookUrmati-ne pe TwitterFeed RSS gratuit

Spacer

Atelier LiterNet  Sageata  Proză scurtă  Sageata  Drumul spre Oz

Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro

Pošlapali břeh / Čekání na ráno


Mihaela Iancu, přeložila: Jarmila Horáková

01.06.2017
TextText mai micText mai mare
Versiune imprimabila Adauga cu AddThis
Articolul anterior din rubrică
Pošlapali břeh
Mihaela Iancu

Za oknem se míhali drobní lidé. Beze spěchu přecházeli z jedné strany na druhou. Seshora se na ně díval, jak se pomalu pohybují, a uvědomil si, že čas má s nimi trpělivost. Zaslechl klíče ve dveřích a dvěma pohyby se otočil.
"Už jste vzhůru, ne?"

Anin úsměv bylo to jediné, co potřeboval, aby si uvědomil, že se z něj ještě nestal až tak velký zoufalec.
"Od 7, vždyť mě znáte. Pojďte sem, něco vám ukážu."

Ana odložila tašku na malý stolek u dveří a za chůze si začala rozepínat knoflíky na tmavě červeném kabátě. Pan Bodoiu položil svou levou ruku na její pravé rameno a ukázal jí alej.
"Nemyslíte, že dneska ráno je nádherně?"

Ana se ještě více usmála. Říkal jí to minimálně jednou za tři dny. Pohledem teď hledala cestu za zažloutlými listy.
"Ale jistě, pane Bodoiu, jistě."

Zadívala se mu přímo do očí a pro Bodoia to znamenalo naprostou jistotu. Důvěřoval jí víc než komukoliv jinému. Ana byla jediná, kdo ho dokázal přesvědčit, aby si bral včas léky a chodil jednou za měsíc na kontrolu k doktorovi. Jedl jen s Anou, jen s Anou chodil na procházky. Jen Aně vyprávěl, co se mu zdálo a co chce dělat.
"Věděl jsem, že mi rozumíte."

Pokoušel se co nejvíc narovnat svá ohnutá záda, strkal ruce do kapes od kalhot, aby působil uvolněněji, zvedl hlavu, jednou nohou vykročil vpřed a zeptal se:
"Jak vypadám? Nechci, abyste se za mě na ulici styděla."

Ana mu upravila kravatu a límec od saka, podívala se na kalhoty a řekla:
"Ještě maličkost a bude z vás hotový hrabě."

Zmizela v předsíni, odkud se rychle vrátila s kartáčem. Vidět Anu u svých nohou, jak mu leští boty, bylo něco nepředstavitelného, hlavou se mu mihlo něco mezi hrdostí a poníženým vděkem, jakýsi amalgám, který ho donutil zkamenět na těch pár vteřin, kdy si to nechal líbit. Když se probral z překvapení, vyděšeně stáhl nohu zpět.
"Tohle už nikdy nedělejte," řekl jí, jakoby žádal o milost.

Ana se postavila a držela kartáč ve vzduchu:
"Ale to není nic špatného. Dobře víte, že se o vás starám jako o vlastního otce."

Bodoiu zabodl oči do země. Těžko se s ní bude loučit.
"Pojďme. Vezmu si klobouk a vyrazíme."

Nechal ji, aby šla před ním. Jeho chůze se podobala pohybům kovové zrezivělé loutky. Sotva ohnul kolena. Za ním se rozléhaly trhavé zvuky. Dal se tak dobře předvídat jeho další krok, protože držel stejné tempo. Nebyl ani rychlejší ani pomalejší. Byl stejně klidný a těžký jako ten předchozí. Každou chvíli se mohl zhroutit. Bylo mu 87 let a Ana dostávala plat za to, že ho bude až do poslední chvíle držet za ruku.
"Neřekl jste mi, kam dneska jdeme," řekla, zatímco otáčela klíčem.
"Půjdeme někam, kde jsem nebyl už třicet let."

Ana mu nabídla rámě, nechala ho, ať se jí chytne a položila svou dlaň na jeho. Její podpatky a jeho šouravé kroky tvořily dohromady baladu s klasickými a retro prvky.

Sestoupali deset pater a ztratili se v drobné záplavě, kterou z výšky obdivoval.

Zajímavé, pan Bodoiu neřekl ani slovo za celou dobu, kdy šli po Aleea Parapetului. Zpravidla ho Ana nechávala, aby zapředl rozhovor a ona mu naslouchala. Proto ani teď nic neříkala. Viděla, že je ponořený do okolního světa a jeho mimiku už znala natolik, aby věděla, že se jen tak nedívá po okolí, ale že o něčem přemýšlí. Necítila však potřebu dozvědět se, kam se jeho myšlenky ubírají. Nikoli proto, že by ji to nezajímalo, ale protože věděla, že by narazila na hranice pochopení. Naslouchala mu, což však neznamenalo, že by opravdu chápala, co to znamená být starý. Bodoiu miloval ticho a její milé oči, vlastně jakési prodloužené uši. Cítil ohromnou úlevu, protože mlčení vedle ní nebylo trapné.
"Cítíte tu vůni?" řekl po chvíli a jeho ucpaný noc zahvízdal ve vzduchu pozdního října.

Ana se několikrát lačně nadechla.
"Moře?"
"Moře, Ano. Vezmu tě k moři."

Bylo to poprvé za ty čtyři měsíce, co k němu chodila, kdy ji oslovil jménem. Toto neplánované prolomení ledů na ni silně zapůsobilo. On si ani nevšimnul, že jí tak řekl.

O deset minut později už našlapovali na písek. On v pruhovaném obleku, lakýrkách, kravatě a klobouku, ona v sytě zelených lodičkách, černých punčochách a tmavě červeném kabátě po kolena. Plouživá a lehce houpavá chůze, zavalitá a štíhlá postava spojené smyčkou propletených rukou. Její parfém se teď rozplynul v mořském vzduchu a on je oba vdechoval. Bodoiu se zastavil, ale Anu ze sevření nepustil. Díval se před sebe na moře a snažil se obsáhnout celou jeho velikost. Vždycky se chtěl jednou vrátit sem, nikoliv do země. Aby se rozlétl, jako to dělal celý život. Rozhodl se, že se nechá zpopelnit a rozptýlit do vln. Poté, co mu každá procházka po břehu připomínala jeho zánik, postupně se koupání v moři vzdal. Myšlenka na vlastní smrt znejistila jeho život, a přesto se nemohl pomyšlení na ni vyhnout. Nedokázal se rozhodnout, jestli této myšlence dovolit, aby mu vklouzla na mysl, nebo ji zcela ignorovat. Nedokázal říct, co konkrétně ji vyvolalo, ale moře tenhle pocit jakéhosi hluchého smutku jen zesilovalo. Postupem let se čas stával zbytkem popela padajícím z urny. Moře ho činilo stále hutnějším. Nyní, při shledání po třiceti letech, si uvědomil, že ani on ani ono se v podstatě vůbec nezměnili. Vyvolávalo v něm stejnou melancholii, ale už mu to nebylo nepříjemné. Možná proto, že mezitím Ana vstoupila do dveří, aniž by měla tušení o jeho starostech, rozhodnutá roztáhnout záclony, nechat světlo, aby vstoupilo do bytu, naplnit pokoj květinami, upéct každou středu a neděli koláč, utřít prach, zvednout víko gramofonu, nahradit ošoupané pantofle novými a přečíst mu noviny. S Anou slovo "nádherný" nikdy neznělo přehnaně. Nebo zkrátka zestárl a stáří, které zažíval, nebylo ani z poloviny tak strašné, jak si ho představoval. Měl ve zvyku představovat si v případě neznámých věcí ty nejhorší scénáře, což se mu poprvé hodilo. Naučil se spolehlivě zapomínat na to, že se jednou dostane až na konec, aniž to vyhledával či očekával.

Na moři nebylo nic. Vítr převracel vodu a vířil ji. V jeho barvě bylo něco zemitého a tak uklidňujícího, že Bodoiu zaslechl svůj dech a jeho těžké tempo, stejně předvídatelné jako jeho kroky. Neviděl nic jiného než nebe přilepené k vodě.

"Na stranuuuu," ozvalo se zleva.

Utíkal tam nějaký kluk, bosy a s hnědými rozcuchanými vlasy. Za ním běžel žlutý, špinavý a mokrý pes, s vyplazeným jazykem a očima stočenýma vzhůru. A za nimi se proti větru zmítal kus červenobílého plátna. Kluk vší silou táhl provázek, který si pevně omotal kolem ruky, aby mu nevyklouzl. Neměl odvahu zvednout draka příliš vysoko, ale snažil se nepřestávat, i když se mu nohy bořily do písku. Takže neměl čas se vyhýbat. Bodoiu a Ana mu stáli v cestě.
"Na stranuuuu," zakřičel znovu.

Žena popadla starce za ramena a stáhla ho dozadu. Křičící kluk proběhl kolem nich. Drak nepůsobil moc stabilně, ale dítě se radovalo z každého jeho pohybu. Ana pocítila touhu běžet za ním a pak s ním a už se nikdy nevrátit na souš.
"Teď můžeme jít domů," rozhodl jí Bodoiu, jako by na břehu pobýval už příliš dlouho.

Ještě se ani pořádně neotočili k vlnám zády a Bodoiu spustil.
"Chtěl bych si dát divokou rýži se zeleninou a kyselou omáčkou. Mám strašnou chuť jít na tržiště. Nechci, abys tam už odteď chodila sama. Chci, abysme chodili společně. Ani už nevím, jak ten trh vypadá? Koupil bych si litr pořádného vína od vesničanů. Nebudeme pít víc než doušek denně, to ti slibuju. Zítra chci jít na oběd do Casa Pascal na ulici Victora Mareşe. Zavolám tam ještě dnes, aby mi rezervovali stůl. Život je nádherný. Vždycky jsem to říkal. Pozítří možná narazíme na nějaký stánek s pečenými kaštany a..."


Čekání na ráno

Anne si omotala růžovou žvýkačku kolem prstu, pravou nohou kopla do jedné nohy lavičky a řekla Jackovi:
"Víte, pane, že moje kamarádka Jane objímá stromy."
"Opravdu?"
"Pokaždé, když jdeme do parku. Nejradši má javory."
"Proto tu tedy sedíš sama. A co si o tom myslíš ty?"
"Mně se to zdá nezdvořilé. Přijde za mnou, abych s ní šla ven, a pak mě tu takhle nechá. Chodí od jednoho stromu ke druhému a mě si ani nevšimne."
"Rozumím."
"Fakt. Proč myslíte, že to dělá?"
"Nevím. Možná něco poslouchá. Třeba se v kůře stromu schovalo nějaké zvířátko."
"Jestli to udělá ještě jednou, tak jí něco řeknu. Já jí ani pusu dát nemůžu."
"Javory jsou moc příjemné na dotek. Měla bys to taky zkusit."
"Nechci. Lidi by se na mě divně koukali."

Dívala se na vlhké hrady z písku před sebou, pak se náhle otočila k Jackovi a podala mu volnou ruku. "Já jsem Anne."
"Těší mě, že tě poznávám, Anne."
Dívka odlepila žvýkačku z prstu.
"Můžu udělat houbu. Chcete houbu, pane?"
Jack souhlasně přikývl.
"Máte děti?"
"Ne."
"Škoda. Měl byste si nějaké pořídit."
"Pořád na to myslím..."
Anne dala klobouček na vrchol válečku a podala svůj výtvor Jackovi:
"Podívejte, pane, houba. Voní po jahodách. Ale nejezte ji, přilepila by se vám k žaludku a na ní by se pak přilepilo všechno ostatní. Nechte ji být, chvíli počkejte, až ztvrdne."
"Je moc krásná," řekl Jack. "Dám si ji tady vedle sebe na lavičku."

Jack sledoval nějakého tatínka, jak jede na skluzavce se synem na ramenou.
"Už se těším, až budu velká. Závidím vám!"
"Co je na tom tak skvělého být velký?"
"Spousta věcí, přece. Člověk se může koupat sám, a třeba přitom stát na hlavě, může se dívat v televizi na co chce a jak dlouho chce, může jíst sladkosti, jaké chce a kolik chce, může krájet nožem, používat zapalovač, sedět v autě vepředu, spát odkopaný a..."
"Dobře, přesvědčila jsi mě."
"Jo, je moc fajn být velký. Jane ale nechce. Ani nevím, proč se s ní ještě kamarádím, fakt. Už jsem řekla podruhé \'fakt', všimnul jste si?"
"Ani ne."
"Jak se tomu říká? Napovězte mi, už jsem to zapomněla."
"Tik."
"Přesně tak, tik. To je vtipný název pro slovo, nepřijde vám?"
"Jste ale kamarádky, ne? Ty a Jane."
"To nevím. Nemůžu se jí ani dotknout. Ani ji držet za ruku. Ani jí dát pusu. Říká mi, že to odporné."
"Jak odporné?"
"Předtím taková nebyla. Říká, že když jí dám pusu, tak jí na tváři zůstanou sliny. A přitom pusinkuje javory. To není normální."
"A jak víš, že to není normální, Anne?"
"Vždyť stromy se nepusinkují. Pusinkují se hračky, lidi a zvířata."
"Dej jí čas. Ona se vzpamatuje."
"Já bych jí ale chtěla obejmout. Domluvily jsme se, že je moje dcera. Když je moje dcera, tak ji mám objímat já."
"Nech ji, ať se k tobě vrátí sama. Slibuju ti, že jednoho dne přijde. Zase se uvidíme a pak mi to povíš, ano?"
"Nevím, co na to říct. Asi máte víc zkušeností..."
"Věř mi."

Jack si položil ruku na čelo.
"Bolí vás hlava, pane?" zeptala se ho Anne a přiblížila se k němu. "Nebo o něčem přemýšlíte? Na co myslíte? Máma tohle dělá, když mi říká: \'Mlč chvíli, nech mě přemýšlet.' Ale já se nezlobím. Máme dohodu. Já ji nechám, když mi pak řekne, o čem přemýšlela. My nemáme tajemství. Říkáme si všechno. Vy ale máte tajemství, pane, že jo?"
Jack se jí podíval přímo do očí. Byly zelené. Měla desítky pih a malou pusu, tvář spálenou od slunce a ošlehanou větrem.
"Řekněte mi to."
"Bohužel nemám žádné tajemství, Anne."
"Ale já cítím, že máte. Ani máma přede mnou nic neutají. Jestli chcete, tak vám taky řeknu jedno z mých tajemství."
Jack si zastínil oči. Otočil hlavu k houpačkám vpravo, kde tři kluci vedli vodní bitvu.
"Pane?"
Navlhčil si rty, kousl se do toho spodního a řekl:
"Měl jsem holčičku. Nebyla ti moc podobná, ale taky pořád povídala. Před třemi lety jsme spolu jeli k moři. Povídal jsem si s jinými dospělými. Ona vyrazila do vody a utopila se."
Jack naklonil hlavu a ztvrdla mu čelist. Zase se otočil směrem ke klukům. Někdo na ně křičel: "To nesmíte."
Anne se zvedla z lavičky a objala ho.
"Slibuju, že vám tam nezůstanou sliny." A dala mu pusu na obě tváře.
"Chcete být moje dítě? Mohla bych se o vás starat. Bydlíte někde poblíž? Já bydlím přímo tamhle v tom baráku."
A ukázala na dvanáctipatrový panelák, ze kterého vykukovalo jen pár oken nad vzdálenými stromy.
"A jak to bude s Jane?"
"Jane za mnou jednoho dne sama přijde. Říkal jste to přece, ne? Chci někomu dělat maminku. Budu moc hodná maminka. A vždycky jsem si přála holčičku a chlapečka."

Na ulici, která stoupá k evangelickému kostelu, projížděla deset metrů za nimi sanitka a hlasitě houkala. Anne zakryla Jackovi uši svými baculatými dlaněmi. Když se auto vzdálilo, pustila ho.
"Viděla jsem to jednou v metru. Nějaká maminka nastoupila s dítětem do vagonu. Dítě bylo asi takhle velké, odtud potud, ne moc, ale už ne miminko. Když se zavřely dveře a vlak se rozjel, příšerně skřípal o koleje. Ten malý se rychle otočil, popadl máminy ruce a dal si je na uši a pak se jí držel za prsty přes bundu. Ona mu pořád říkala: \'No tak! No tak! Už to přestalo!', ale on brečel a nechtěl ji pustit. Myslím, že nedělal scény, prostě měl strach. Že jo, pane?"
"Jak tě napadlo, že dělal scény?"
"Mě ne. Jane. Že se nedokázal uklidnit sám."
"Nezlob se na ni. Možná potřebuje nějaký čas o samotě. Vrátí se."
"Myslím, že nemáte rád záchranky, že ne?"
"Nemám, to je pravda."

Anne vzala houbu z lavičky, dotkla se jí prstem, aby zkontrolovala, jestli už ztvrdla a pak mu ji vložila do jedné kapsy u kalhot.
"Chcete zmrzlinu? Určitě se pak budete cítit mnohem líp."
"Jak dlouho mi ještě budeš vykat? Jsi přece moje máma."
"Dobře. Tak znovu: chceš zmrzlinu?"
"Chci."
Vedli se za ruku a odcházeli pryč z parku zarostlého zimolezem.
"Musím ti dát nějaké jméno. Nemůžu ti přece říkat \'pane'."
"Jmenuju se Jack."
"To je nudné jméno, jako pro dospěláka. Budu ti říkat Peter. Máš obličej jako Peter. A ty mi říkej mami."
"Anne se ti nelíbí?"
"Anne jsem, když si nehrajeme. Když si hrajeme, tak jsem máma. Aby se to nepletlo."
"Bude to, jak říkáš."
"Fajn. Tak si pospěš, Petere. Dneska máš narozeniny, nezapomeň, jsou ti čtyři roky, koupím ti zmrzlinu se šlehačkou a malinami."

Toho večera řekl Jack své ženě při večeři, že je připravený mít znovu dítě. Ona dál zírala do talíře, povzdychla si a pak vložila vidličku do pusy.
"Jacku, už to nebudeme znovu probírat. Vím, že jsi byl zase v parku, všimla jsem si, že máš písek pod nehty, ale to není řešení. Můj názor znáš. Je mi líto, ale myslím to vážně. Nechme to radši na ráno."
Podívala se mu do očí.
"Myslím, že zítra ráno budeš říkat něco jiného."
Zapíchla vidličku do kousku kuřete.
"Nikdy to netrvá déle než jeden večer."
Láskyplně se na něj usmála se slzami v očích.
"Probereme to zítra, ano? Jez, vystydne ti to."
Jack vytáhl z kapsy od kalhot růžovou houbu a postavil ji na stůl. Na pár vteřin se na ni oba zadívali a pak dál tiše kousek po kousku polykali večeři.

***
Medailonek Mihaela Iancu

Odjakživa mě přitahovala odvrácená strana věcí a zajímalo mě, proč je skrytá nebo nevyslovená. Když jsem byla malá, nikdy jsme se doma nenudili, což jsem si vysvětlovala tím, že jsme měli sladkostí, co hrdlo ráčilo, a mohli jsme je jíst podle libosti, aniž se kvůli tomu někdo zlobil. Ačkoliv dospělí i děti měli svoje oddělené pokoje, po určité hodině už rodiče nevěnovali pozornost tomu, že jsem je sledovala a poslouchala. Moji rodiče byli pravděpodobně první lidé, u nichž jsem pozorovala neustálé proměny tváří. Odněkud z jejich nitra se vynořovaly různé podoby, takže jsem záhy nedokázala říct o jednom ani o druhém, že je takový a makový, ale spíše, že je takový i onaký. Často si jedna podoba protiřečila s druhou, přitom však obě patřily jednomu člověku. A nacházela se v něm i celá řada dalších protichůdných párů. Teď tedy sleduji sama sebe, jak se měním a přitom zůstávám stále stejná.

LiterNet mě popostrčil k divadlu a literatuře. Díky němu jsem si dovolila přiblížit se k sobě s veškerou volností, jakou jsem potřebovala. Všechno ostatní šlo stranou a už to tak zůstalo. Začala jsem tím, že jsem napsala divadelní hru plnou radosti a překvapení, jaké od hry očekáváme. Pustila jsem se do textů o svých diváckých zážitcích z divadelních sálů a kin, pak jsem chtěla jít dát na divadelní a filmové workshopy a lekce z narativní žurnalistiky. Častokrát jsem v noci usínala s krátkými povídkami v audio formátu z The New Yorker nebo s načtenými básněmi Gellu Nauma. Dobře si pamatuji, jak jsem na podzim roku 2008 jedla pečené kaštany v Târgu-Mureşi poté, co moje monodrama Pe mâine (Zítra na viděnou) získalo stipendium na Dramafestu za objev roku. Pamatuji si tu noc, kdy jsem seděla u rádia, abych si vyslechla jeho rozhlasové podání.

Od začátku jsem cítila, že psaní je spojeno s mojí podstatou. Přichází, odchází a stále se kolem mě potlouká. Vím, že příběhy potřebuji, neustále hledám lidi, kteří mi řeknou svůj příběh, a naučila jsem se, že když se člověk obrní trpělivostí, tak dříve nebo později se kolem něj mihnou postavy s mnoha rozdílnými, ale přitom nádhernými tvářemi.

Na LiterNetu vedu rubriku krátkých textů Drumul spre Oz (Cesta do země Oz) a rubriku rozhovorů Autismul, din interior (Autismus, pohled zevnitř) a dále tam přispívám divadelními a filmovými novinkami a recenzemi.


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)

Articolul anterior din rubrică
Toate articolele din rubrică




0 comentarii

Spacer Spacer