Home

Home
Cititi-ne pe FacebookUrmati-ne pe TwitterFeed RSS gratuit

Spacer

Atelier LiterNet  Sageata  Proză scurtă  Sageata  Jobenul cu iepuraşi

Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro

Binokl


Eduard Ţone, přeložila: Jarmila Horáková

02.02.2015
TextText mai micText mai mare
Versiune imprimabila Adauga cu AddThis
Articolul anterior din rubrică
Binokl
Eduard Ţone

Teta Mia míchala karty zahalená do dýmu z cigaret Snagov. Napravo od ní se kouř z cigaret Bega nemohl dočkat, až dá rozhodující útok. Teta Mia je tlustá, snědá a na tváři má velké ochmýřené mateřské znaménko. Kdyby byla cikánka, tak by se asi nesla v barevných těžkých sukních a prodávala by slunečnicová semínka v kornoutu na židličce, která by bezmocně sténala pod její tíhou. Ale teta Mia není cikánka, přestože její mluva je květnatá jako popletená duha, která se schovává za mosty.
"Hej Mio, pospěš si, začíná Janérová!"

Paní Frantzová už byla netrpělivá. Teta Mia není žádnou mistryní v rozdávání karet na binokl. Nebo tak přinejmenším nepůsobí. Podává je člověku k sejmutí, jakoby mu kradla kus dortu z talíře. Pak se na ně udiveně dívá jako na sušenky, které se zničehonic objevily mezi jejími masitými prsty, a rozděluje je širokými pomalými gesty. Devět kousků se rozlétlo do tří stran stolu a klidně přistanou na čínské béžové dece se zelenými lístky, odkud je potom sbíraly nervózní prsty paní Frantzové, Ţuky a babičky.
"Hej, Mioooo!"
"Copak je zemětřesení, sestřičko?" zeptala se teta Mia a pak spokojeně položila poslední kartu s nadějí, že to bude ten požehnaný žolík.
"Ne, není," odpověděla Ţuka odnaproti, povzbuzená třemi spodky, které může bez problémů vyložit. To je dobře! "To kope tvoje sestřenice."
"Kdo, já?"

Paní Frantzová má při hraní binoklu tik, který si neuvědomuje: nervózně bubnuje nohou a občas se od toho třese celý obývák. Děsí tak i kroužky dýmu z cigaret Bega nebo Snagov, které se celé hodiny ztrácí nad stolem znuděné neustálým vdechováním do vyuzených plic hráček a vydechováním ven. Nikdo neví, proč paní Frantzová bubnuje tak silně nohou. Ale už si téměř zvykly. Jenom teta Mia pamatuje zemětřesení a zřícení obytného domu Dunaj.
"Kdyby bylo zase zemětřesení, jdeme k Tănţice. Tam nikdy nic nespadlo."

Nalevo od tety Mii se na ni zpoza brýlí dívá babička, alias Tănţika. Jako nejstarší z nich má plné právo být lehce arogantní. A dobrácká zároveň.
"Přijďte, holky, ke mně. Pošlu plukovníka pro salát, upeče nám jehněčí, ale ne abyste mi sáhly na žebra. Ta jsou moje a Vioriky."

Paní Frantzová se nafoukla a na několik vteřin přestala se svým tikem.
"Má pravdu, žebra jsou jenom nás dvou. Má někdo brazilku?"

Kdo má brazilku, "zavře" hned po rozdání karet. Znamená to padesát bodů navíc a velkou slávu. Ne každému se to poštěstí udělat. Musí mít zvláštní zaříkávadlo, žolíky, dvojky, vyšší božskou pomoc a samozřejmě, samozřejmě, dramatické gesto, kterým vrhne karty doprostřed stolu a "zavře". To musí být dokonale doplněno povýšeně blahosklonným úsměvem: hotovo, tak kdo je tu šéf, děvčata?

Nikdo nemá brazilku. Paní Frantzová si lízla kartu a elegantně ji vložila mezi ostatní, popotáhla si ze špačku cigarety Bega, který pak típla do zeleného skleněného popelníku. Vytáhla si další cigaretu z bíločerveného balíčku a bezhlavě vynesla šestku. Ţuka se zatvářila znechuceně.
"Nebudeš vykládat?" zeptala se babička na druhé straně stolu. Babička je v týmu s paní Frantzovou a jako matka s dcerou si dovoluje zeptat se jí přímo na věci, které pravidla hry binokl provozované na královských dvorech nedovolují.
"Ještě ne, vydrž chvilku!"

Zato Ţuka se už nemůže dočkat, aby vyložila. Ţuka je vysoká a hubená. Je z nich nejmladší a nejzmatenější. Vypadá jako žirafa s bílými vlasy ztracená na parkovišti plném kamionů. Někdy je smutná, někdy příliš přísná, jindy vypadá, jako kdyby byla doopravdy mrtvá, ale rychle ožije hysterickým smíchem, když jí se zpožděním dojde nějaká pointa tetičky Mii. Ţuka vykládá spodky a vítězoslavně a neochvějně tam hodí babičce křížového krále spolu s existenciální otázkou, na niž tak jako tak zná odpověď. Nebo taky ne.
"Tănţiko, poslyš, co jsi udělala s těmi platinovými hodinkami?"

Noha paní Frantzové působila dojmem, že se najednou proměnila ve sbíječku. Paní Costeové, sousedce z prvního patra, hrozí nebezpečí, že se stane nešťastnou majitelkou díry ve stropě. Napětí nad stolem by se dalo krájet.
"Proč se ptáš, Ţuko?" zeptala se babička a vzala si krále, jakoby si ho chtěla odvést do své ložnice.
"Tak mě to napadlo. Včera mi došlo, že už jsem tě v nich dlouho neviděla."
"A kvůli tomu nemůžeš spát? Ale jdi ty! Starej se o své..."
"Ale Tănţiko, no tak, nechtěla jsem tě naštvat. Jen mě to zajímalo."
"Tak se o to nestarej, Ţuko. Ty máš otázky, že by se jeden naštval. Nenapíšu tě do závěti, řekla jsem, že je dostane Viorika a hotovo. Nebudu měnit sedlo na koni, i kdyby si to přál zlatý osel.
"Tănţiko, ty ses zbláznila? Mně je tvůj kůň úplně ukradený..."

Z druhé strany stolu se do toho vložila teta Mia, která se zavrtěla na své ohromné zadnici.
"Už vás to zase chytá, holky? Tănţiko, jdi s tou tvojí závětí k šípku, od té doby, co jsi nám o ní řekla, tak jsou tím všichni v rodině posedlí. Co tě to sakra popadlo, no? Vždyť tě přece zítra nezajede tramvaj, aby tě poslali zabalenou přímo do ráje. Dejte mi pokoj s těmi hodinkami, i kdyby byly platinové s marcipánem! Ale znáte ten s hodinami s kyvadlem?"

Ţuka, Frantzová i babička nastražily uši: Mia by jim mohla říct vtip večera a to je vrcholová chvíle, kvůli které stojí za to obětovat věčnou hádku o platinové hodinky.
"Neznáme, Mio!"

Teta Mia se rozesmála a zbytky kouře jí unikaly z plic jako opožděná křížová výprava. Probíhalo to jako rituál: ostatní trpělivě čekaly s očima upřenýma na karty, které urovnávaly koketními gesty.
"No, byla prý jedna stará Řekyně..."

Babička se na chvilku vytratila. "Když byla malá, ne nadarmo jí říkali Zidros (vydrolená zeď). Její táta vozil po Dunaji hospodářská stavení až do Brăily, kde je prodával movitým zemědělcům na kraji města. Pracně vydělané zlatky z úspěšného obchodování mu vzali komunisti v pětačtyřicátém. Stejně jako vily Carmen Sylvy, lesy ve Vrancee nebo pozemky v Barieře, které si piják ouza pořídil díky své šikovnosti z loďařských zisků."
"Byla to Řekyně, Tănţiko," zdůrazňovala tetička Mia, "a ocitla se u soudu. Ion byl obviněn, že ji znásilnil. Soudce říká Ionovi: 'Obžalovaný jste obviněn ze znásilnění.' Ion to popírá. 'Ne, ne! To jsem nebyl já!' Od přírody nahluchlá Řekyně se probrala a ptá se: 'Co žíká, mamá, co žíká?' Někdo vedle ní jí odpoví: 'Říká, že tě neznásilnil!' Soudce pokračuje: 'Obžalovaný, co řeknete na svou obhajobu?' 'Co žíká, mamá, co žíká?' 'Říká, že je nevinný.' Ion pokračuje: 'Nezkřivil jsem jí ani vlásek na hlavě!' Řekyně si vede svou: 'Co žíká, co žíká?' 'Říká, že ti nezkřivil ani vlásek na hlavě.' Načež se Řekyně, Tănţiko, široce usměje: 'Ano, ano, pžesně tak, pžesně tak!'"

Dvě vteřiny ticha, během nichž tetička Mia vyvalila oči velké jako obrovská kávová zrna a pak se začala hystericky smát, až se velké benátské zrcadlo za ní otřásalo. Každá se smála po svém: paní Frantzová vypustila kaskádu na "a". Aaaaahahahahaha! Aaaaaaahahahahaha!!! Ţuka se smála jako koza v prudkých fialových "i", které jí ladily k pleteným šatům. Babička si nemohla dovolit ztratit důstojnost plukovníkovy manželky a smála se tlumeně s kapesníkem zdobeným růžemi u úst a obracela přitom oči v sloup. Hromada karet na binokl vybuchla, dvanáctipatrový dům se zachvěl podobně jako 4. března dům Scala. Tetička Mia zaklepala dlaní o stůl ve chvíli, kdy se na obrazovce ukázala televizní hlasatelka s laním pohledem a klidně oznámila:
"A nyní vás, milí televizní diváci, zveme ke sledování dalšího dílu seriálu Jana Eyrová. Příjemnou zábavu!"

Mrtvoly herních karet na hodinu znehybněly rozprostřené na stole jako tisíce obětí po těžké bitvě. Znovu však ožijí v dalších bojích, které budou pokračovat dlouho do noci doprovázené kouřem po salvách děl Snagov a Bega. Při sledování rodokmenu Jany Eyrové si Ţuka přitáhla židli před televizi na druhou stranu, lehce se naklonila k tetě Mie a zašeptala jí s důvěrnou nadějí do ucha:
"Víš co, Mio? Já stejně nevěřím, že Tănţika ty hodinky zapsala do závěti."

***
Medailonek Eduard Ţone

Když mi bylo šest let, "napsal jsem" sportovní časopis, "ilustroval" ho obrázky, pečlivě slepil jednotlivé listy, uvedl na něm cenu 1,5 lei a prodal jsem ho dědečkovi. Vážně jsem mu tvrdil, že až budu velký, budu novinářem. Slib jsem dodržel a pravděpodobně jediná věc, v níž opravdu nacházím sám sebe, je "okamžik", kdy píšu. Možná poslední dobou ne dost často, poněvadž jsem nasáklý spěchem a digitální netrpělivostí, které už nějaký čas ničí myšlenky a upřímnost, protože je akorát přihazují do míchačky informačních zbytků bez emocí.

V minulém životě jsem psal básně. Pak jsem začal tvořit vědecko-fantastický román, který jsem nikdy nedokončil, ale bylo to dobré cvičení stejně jako rozvedení nápadu na erotický horor, kde se hlavní postava miluje sledována svou černou kočkou, která sedí ve vratké rovnováze na okenním parapetu. To bylo za Ceauşesca, kdy si za temných chladných dní mohly myšlenky dovolit odlétat tak daleko. Z nudy jsem přeložil román od Harolda Robbinse a pak jsem začal psát sám. Divadelní hru, krátké a pak čím dál tím delší texty.

V roce 1997 jsem vydal první knihu, Întoarcerea acasă (Návrat domů), o třítýdenním putování do Anglie na mistrovství Evropy ve fotbale. Fotbal, cesta, krokem projetá města, šílenství fanouška a sportovního novináře plus poznání této země se mi navždy vryly do duše. Následovaly další cesty na jiné úrovni, novinářská kariéra se změnila v nakladatelskou práci a román Castelul Prinţesei de caramel (Hrad karamelové princezny), který jsem nejprve publikoval on-line na LiterNet.ro, vyšel na papíře v nakladatelství Tritonic (2007). Jedná se o fantazijní, romantický i sebeironický příběh o netušených cestách lásky. Spolupráce s LiterNetem pokračovala vydáváním řady krátkých textů v rubrice Jobenul cu iepuraşi (Klobouk s králíky). Možná někdy udělám jejich knižní výbor. Na LiterNetu jsem publikoval i příběh pro děti Aventurile Măgarului Alfred (Dobrodružství osla Alfréda), který vzešel ze soutěže inspirované ilustracemi Iuliany Vîlsan. Mám v plánu také další svazek krátkých textů se společným námětem, ale záleží, kdy čas a múzy rozhodnou o jeho vzniku.


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)


Articolul anterior din rubrică
Toate articolele din rubrică




0 comentarii

Spacer Spacer