Virtual Rythm an Blues
Miruna Runcan
Miruna Runcan
"...is just the shadow of my wound..."
(Leonard Cohen, Avalanche)
V podstatě byl jakýkoliv jiný, jen ne krásný, a ani nebyl jedním z těch, za kterými by se člověk z nějakého důvodu aspoň otočil. Kdybych měla být opravdu upřímná, pak myslím, že byl na dospívajícího kluka příliš mohutný, hlavně ve srovnání se svými vrstevníky; a to i přesto, že hrál basket - jak jsem později zjistila - se záviděníhodnou mrštností. Nebyl ani moc vysoký, teda na šestnácti-sedmnáctiletého kluka, každopádně ne tak vysoký a viditelný jako pivot, se kterým jsem v té době chodila a jehož pohyby připomínaly svěží topol, což se nám, holkám, líbilo.
V podstatě byl čímkoliv jiným než vysněným modelem, ať už by byl jakýmkoliv boyfriendem. A to byla pravděpodobně nejvíc zneklidňující věc. Když se o tom budeme takhle bavit u piva, tak zneklidňující byly všechny moje původní představy o něm; a všechny souvisí s postupujícím zoufalstvím poté, co mi padl do oka.
Vypadal jako nějaký druh velké kočky, možná panter, nebo spíše puma, se světle hnědými vlasy a s pískovýma očima (dlouho jsem se do nich nechtěla podívat a raději jsem věřila, že jsou modré nebo zelené). Tehdy už měl na tváři náznak knírku, který se o deset let později zhmotnil v oblíbený design a jen podtrhoval jeho kočičí vzezření.
Neusmíval se. Bavil se akorát s několika málo svými kamarády. Buď se na někoho díval přímo, nebo se na něj nedíval vůbec; což v mých patnácti letech znamenalo velké mínus (buď je nafoukaný, nebo má nějaký problém), že není schopen určitého postranního pohledu. Wrong! Wrong! You would say now....
Jednou večer, na začátku univerzitních studií, když už jsem byla pár měsíců vdaná, jsem jela ze stanice Universitate domů napůl prázdným autobusem. Bylo voňavé jaro (teď bukurešťské vůně potemněly, i když už tehdy existovaly výfukové plyny a obracely naruby žaludek, vaječníky, hormony v podvěsku mozkovém, stoupaly až za uši jako jakési omamné bzučení). Autobus byl napůl prázdný, a jak jsem se blížila k domovu, lidí jen ubývalo... Bydlela jsem několik měsíců v "mém domě", v pronajatém pokoji v zadní části koketní vilky se zahradou plnou růží, byl to krásný dům a bydlela v něm jen starostlivá domovnice. Člověk by řekl, že už jsem dávno zapomněla na toho polořeckého kocoura, kvůli němuž jsem v mládí tolikrát nespala a který mě naučil, aniž by to věděl, odmítat. Odmítat sama sebe.
V jednu chvíli nastoupil s vysokou dívkou s kadeřavými kratšími vlasy ve žlutavém třičku. Vypadala sportovně, možná to byla volejbalistka nebo tenistka. Stála jsem po směru jízdy, ona zády ke mně, on tváří ke mně, s rukama oběšenýma na podélných hliníkových držadlech, jako v jakémsi westernovém souboji, jen půl metru jeden od druhého. Nemluvili. V jednu chvíli on galantě ustoupil a natočil se bokem, jakoby ochranně; nevzal ji za ramena, jen to naznačil gestem, a ona se okamžitě posadila na jedno z prázdných míst poblíž. Pak se jeho ruce sklonily, aby se jako štít opřely o opěradlo jejího sedadla a sedadla před ní a ohnul přitom záda.
Najednou jsem uvnitř sebe polkla strašně nahlas ping-pongový míček, který se mi usadil v krku. A zjistila jsem, že jsem přejela stanici, kde jsem měla vystupovat. Nenápadně jsem se protáhla ze zadního místa ke dveřím. Dala jsem se do sprintu a plánovaně jsem se několikrát nadechla a vydechla. Vzala jsem to pěšky přes starý Grantův most směrem k domovu (nový se teprve projektoval) a děkovala jsem tomu nahoře, že se můžu čtvrt hodinky v klidu projít, aby se mé bušící srdce mohlo uklidnit.
První obrázky jsou přímo rozčilující. V prvé řadě proto, že nosil tu praštěnou školní uniformou s kravatou dokonale nataženou a naškrobenou košilí. Když se přitom leckterý vzorný žák v té době spokojil s tím, že si přetáhl jen vestu přes jakoukoliv košili a více nebo méně viditelně tak zakryl horní část džín. Ve druhé řadě proto, že byl vedoucím SSM ve škole, přestože byl jen o rok starší než my, nováčci. Což bylo samozřejmě špatné znamení signalizující oportunismus a trestuhodné šplhounství. Po celé tři roky, kdy jsme chodili stejnými chodbami, byl nucen, aby u příležitosti každého začátku školního roku pronesl proslov, vždy ho odříkával stejně koktavě a monotónně... jménem všech studentů. Hned po řediteli. Začínal "V tento krásný podzimní den" jakoby repetent psal slohovou práci a pokaždé končil přáním zdaru. Tyto jeho fráze jsem od vyšších tříd systematicky a vydatně parodovala a spolužačky z toho brečely smíchy. Disciplinovaně jsem tak vlastně pouze vytvářela zástupné pokrytectví.
Navíc se účastnil matematických olympiád, to bylo blbý! Tehdejší stranická a státní politika se snažila vychovávat kádry od útlého věku; člověk si musel už od začátku gymnázia vytvořit dostatečně pružný plán, aby se nestal "nadějným kádrem"; ale zároveň aby proplul systémem a vyždímal z něj maximum.
Rozčilující bylo také to, že hrál roli vzorného premianta se záchvaty kariérismus s jakousi studenou lhostejností, s níž se stejně skláněl ke spolužákům i vyučujícím. "Vím, že pohrdáte tím, co dělám, ale co si myslíte vy, je mi jedno"... asi tak nějak. Navíc asi po dvou měsících, když jsem já začala studovat na gymnáziu, mu umřela máma. A ve škole z toho byl malý poprask, se seřazenými spolužáky, kteří jí šli na pohřeb, profesorky byly smutečně oblečené a ustaraně pobíhaly celé uslzené, no hotová komedie. Nevím přesně proč, ale tehdy, v tu chvíli, kdy ho potkal tak strašný osud, získal v mých očích jakýsi nádech odporné podezřelosti. Připadalo mi to jako špatně zrežírované představení pochybné kvality.
O deset, možná jedenáct let později, kdy naše krátké a bleskové šílenství dozrálo, jsem se na pár dní vrátila do Bukurešti poté, co jsme se dočasně od sebe těžce odloučili, před dvěma měsíci, v mém horském městě. Jakýsi dlouhý císařský řez trvající několik hodin... Hodně krve, žádné slzy. Téměř žádná slova.
Nikdy mi nezavolal a já jsem mu volala jen do práce, stručně na půl minuty, jen když jsem měla konkrétní, byť sebevíc bláznivý, návrh. Potkávali jsme se v Kiseleffově parku, dávali jsme si rychlé pivo na zahrádce Mincovy restaurace, i když se nachází jen pět set metrů od domu, kde strávil dětství. Samotné místo bylo téměř vyzývavé. Pak jsme dlouze sedávali na zastrčené lavičce jako nějací uličníci. A svorně jsme mlčeli.
Příliš pozdě jsem mu vyprávěla, že se mi nedávno zdál sen, v němž jsme my dva stoupali ke Cotroceni po staré trase tramvají, směrem k Leu. Byla noc a hledali jsme vchod do neznámého domu, kde nás čekali kamarádi (Nikdy jsme neměli společné kamarády). A nedařilo se nám najít správný vchod a neměli jsme napsanou adresu a najednou jsme zjistili, že je kolem nás banda chuligánů, kteří se nebezpečně blíží, připraveni k výtržnostem, dokonce se pokoušeli nás rozdělit. Byli čím dál tím agresivnější. Vzbudila jsem se a ztěžka oddychovala. Měla jsem pocit, že se mu stalo něco zlého.
Díval se na mě svýma rysíma očima a třel si zpocené dlaně. Měl bílé plátěné kalhoty a lehkou, béžovou, až téměř bílou košili, jako by právě nevyšel s propustkou z výzkumného institutu, ale pronikl sem, po osvobozující sprše, z kabin anglického tenisového klubu z meziválečného filmu. Jen tvář mu zkameněla.
"Kdy se to stalo?" vykoktal. "Koncem června."
"Bylo to během mistrovství světa," zašeptal po chvíli. "Byl jsem u táty, abysme se podívali na zápas, já a Claudia. Na kole. Vraceli jsme se pozdě, po jedné v noci, střihli jsme to přes Cotroceni, abysme se rychleji dostali do Militari. Zaútočili na nás u bývalého kulturáku. Stáhli Claudii dolů z kola, byli na ni asi tři a tak čtyři se vrhli na mě... odvlekli ji na trávou zarostlý svah pod starou budovou... Marně křičela, široko daleko není žádný dům, nic. Někoho jsem praštil, něco jsem inkasoval, myslím, že jsem někomu zlomil i nadočnici... Měli jsme štěstí, že od Cotroceni přijíždělo auto; chlapík si na ně posvítil a začal troubit o sto šest... Nakonec se zastavil a jel krokem k nám a grázlíci v tu chvíli jako by se do země propadli, jakoby tam nikdy nebyli..."
Nikdy mi nezavolal a já jsem mu volala jen do práce, stručně na půl minuty, jen když jsem měla konkrétní, byť sebevíc bláznivý, návrh. Potkávali jsme se v Kiseleffově parku, dávali jsme si rychlé pivo na zahrádce Mincovy restaurace, i když se nachází jen pět set metrů od domu, kde strávil dětství. Samotné místo bylo téměř vyzývavé. Pak jsme dlouze sedávali na zastrčené lavičce jako nějací uličníci. A svorně jsme mlčeli.
Příliš pozdě jsem mu vyprávěla, že se mi nedávno zdál sen, v němž jsme my dva stoupali ke Cotroceni po staré trase tramvají, směrem k Leu. Byla noc a hledali jsme vchod do neznámého domu, kde nás čekali kamarádi (Nikdy jsme neměli společné kamarády). A nedařilo se nám najít správný vchod a neměli jsme napsanou adresu a najednou jsme zjistili, že je kolem nás banda chuligánů, kteří se nebezpečně blíží, připraveni k výtržnostem, dokonce se pokoušeli nás rozdělit. Byli čím dál tím agresivnější. Vzbudila jsem se a ztěžka oddychovala. Měla jsem pocit, že se mu stalo něco zlého.
Díval se na mě svýma rysíma očima a třel si zpocené dlaně. Měl bílé plátěné kalhoty a lehkou, béžovou, až téměř bílou košili, jako by právě nevyšel s propustkou z výzkumného institutu, ale pronikl sem, po osvobozující sprše, z kabin anglického tenisového klubu z meziválečného filmu. Jen tvář mu zkameněla.
"Kdy se to stalo?" vykoktal. "Koncem června."
"Bylo to během mistrovství světa," zašeptal po chvíli. "Byl jsem u táty, abysme se podívali na zápas, já a Claudia. Na kole. Vraceli jsme se pozdě, po jedné v noci, střihli jsme to přes Cotroceni, abysme se rychleji dostali do Militari. Zaútočili na nás u bývalého kulturáku. Stáhli Claudii dolů z kola, byli na ni asi tři a tak čtyři se vrhli na mě... odvlekli ji na trávou zarostlý svah pod starou budovou... Marně křičela, široko daleko není žádný dům, nic. Někoho jsem praštil, něco jsem inkasoval, myslím, že jsem někomu zlomil i nadočnici... Měli jsme štěstí, že od Cotroceni přijíždělo auto; chlapík si na ně posvítil a začal troubit o sto šest... Nakonec se zastavil a jel krokem k nám a grázlíci v tu chvíli jako by se do země propadli, jakoby tam nikdy nebyli..."
Možná, že už to víte, viděl jste to ve filmech nebo vám o tom vyprávěli rodiče. V té době existovaly jakési zárodky diskoték pořádané ve školách. Říkalo se jim "zábava". Myslím, že jsme nikdy na žádnou nevkročila; nejen proto, že já a můj oficiální přítel, ulovený elegatně platonicky už v prvních měsících na gymnáziu, jsme byli těžcí intoši a v podstatě velcí snobi. Nýbrž proto, že jsem byla v první řadě přesvědčená, že to zavánělo naším sledováním, kterého jsme měli i tak dost. Jinak jsme já a můj basketbalista, který už v té době snil o letadlech (byl o dva roky starší, samozřejmě), moc nechodili ani na soukromé večírky, "čaje" u lidí doma. Raději jsme se celé hodiny procházeli, navštěvovali divadla nebo koncerty, filozofovali jsme, drželi se za ruce a nezávazně se líbali a všechno jsme nechávali na později. To byly časy... Spousta věcí se dávala do pohybu. Psala jsem. Psali jsme i jeden druhému a tuto slast jsem později dovedla až na bílé hustě popsané archy, zasílané všem dlouhodobým i náhodným láskám. Hodně jsem četla všechno možné, hlavně hromadu poezie.... Zatím jsem neobjevila zásadní autory jako Dylan a Cohen ani jsem příliš neposlouchala pop-music. Koupali jsme se v té době v Brucknerovi a Bachovi a pohybovali jsme se ve velmi úzkém kroužku zasvěcených, v němž jsem měla opravdové přátele.
Někdy však uprostřed druháku na gymplu, moje třídní, francouzštinářka (na kterou jinak nevzpomínám nijak v dobrém, byla to obyčejná oportunistka a s výukou taky byla na štíru...) vymyslela nový kroužek. Nedávno do bukurešťského světa zavírala móda hudebních a literárních pásem a profesorka měla dceru, která studovala divadelní vědu. (Vidíš! Znám ji, viděli jsme se i později, teď, na stará kolena se nápadně podobá své matce; nedělala nikdy nic pořádného, netuším, co dělá, jestli ještě něco dělá po těch letech, kdy se šťourala v nose v knihovně).
Ze všech tříd dali dohromady holky a kluky, kteří dokázali trochu slušně recitovat básně v uvěřitelné francouzštině. A tam, v tom sále, téměř amfiteátru, byl i on se dvěma spolužáky ze třídy: ladili nástroje - kytaru, baskytaru a jednoduché bicí. Ano, ano, překvapení! Hráli, měli svůj malý band, moje méně nafoukané spolužačky to věděly, že ti tři už několikrát předvedli svůj um na "zábavách". Skandál!
(Později mi moje naivní spolužačka z lavice, která do něj byla zabouchnutá a dokonce se jí povedlo dostat ho na dvě, tři rande... marně, pak řekla, že má doma obrovské klavírní křídlo po své matce; a že nikdy nepřestal hrát, dokonce i když upustil od záměru studovat hudební školu. Fíha!)
Francouzštinářka nás pečlivě přezkoušela, každý musel přečíst báseň na první dobrou. Zůstalo nás asi deset použitelných. Pak se nás zeptala, kdo umí zpívat. Výsledek nebyl bůhvíjaký, nakonec nás zbylo jen pár: tři kavalíři s kytarami, moje spolužačka z lavice a já. Sebrala jsem veškerou odvahu a zabroukala prvních pár veršů z Les feuilles mortes. "Oh, je voudrais tant que tu te souviennes..."
U čtvrtého verše jsem za zády zaslechla kytarový akord, který se pokoušel zachytit melodii a rytmus.
Polkla jsem, nikdy jsem nezpívala s doprovodem. Zmlkla jsem, mrtvá starchy a hanbou, otočila jsem se za sebe a na vteřinu jsem se střetla s neochvějným, ale zároveň povzbudivým pohledem: "Vezmi to od začátku, doženu tě"... jakoby říkal.
Máloky jsem někoho nenáviděla tak rychle a vášnivě. A nikdy jsem asi neměla tak neuvěřitelný pocit nezasloužené pýchy. Studený pot té vteřiny v sobě mísil okamžitou nenávist a šťastné ohromení; i teď mi stéká po zádech.
A, ano, hráli jsme a zpívali! Spolu. Desítky zkoušek té inscenace Jacquesa Preverta. Vystupovali jsme třikrát, naposledy v Cassandře před koncem školního roku. Nikdy jsme si nevyměnili víc než pár pozdravů, často jsme se míjeli beze slov. Ne, že by nemluvil s ostatními, byť byl z podstaty na slovo skoupý. Někdy dokonce vtipkoval. Ale ne se mnou. Ani já s ním. Od prvního akordu kytary mi kázeň nenabízela žádnou příležitost bavit se spolu, žádnou příležitost k tomu, abych dala najevo jakýmkoliv gestem, byť sebenicotnějším to, co ve mně narůstalo. Což mi dalo každý den a každou noc velkou námahu. Žila jsem normálně, jedla jsem, spala, dál jsem chodila se svým přítelem, psala jsem kilometry stránek do školy a kromě toho jsem byla zoufale přemožena tou bláznivou, nechtěnou a absurdní láskou, kterou jsem ani trochu nepotřebovala, ale která se nedala potlačit. Teď už tomu rozumím: železnou vůlí jsem se tři následující roky pokoušela stát se samurajem. Částečně se mi to podařilo. Udělali jsme společně ještě jedno představení, následující rok jsme vystupovali znovu; odešel na univerzitu, ani vteřinu o tom neměl tušení. Ačkoliv...
Je strašné, že někdy na jaře toho roku, kdy měl skončit gymnázium, jsem měla poprvé erotický sen, skutečně erotický, nejen... romaticko-citový. Byla jsem doma, v malém bytě vedle Grantova mostu a seděla jsem na červeném křesle, zády ke knihovně a čelem k oknu. On se mi díval do očí a na nohy, byl oblečený v černém lehkém oblečení, ve kterém vystupoval při našich představeních, opíral se o topení, stál zády k oknu. Mezi námi byl můj mikroskopický stůl. Který se ve skutečnosti nacházel v jiném pokoji. Nic neříkal. Upíral na mě svůj chladný a zdánlivě nevýrazný kočičí pohled. V jednu chvíli jsem se zvedla z křesla a přiblížila ke stolu. Opřela jsem se o hranu stolu, ještě dnes cítím jeho dřevo někde pod stehnem. Udělala jsem půl kroku vedle stolu a jeho ruce mě vzaly do náručí. Přitiskl si mě na hruď a svalili jsme se, aniž bych věděla kdy a kam, do jakéhosi víru, z něhož není úniku, utonulá a šťastná, mrtvá a zmrtvýchvstalá.
Při druhém režisérském opusu naší francouzštinářky, nyní věnovaném odbojové poezii (opožděně se zaváděli, sledujte, teze z roku 1971!!!), při představení na rozloučenou, také v Cassandře, se něco stalo... Skončili jsme, odlíčili jsme se a nesměle jsme se srazili u dveří pánské šatny, kde můj dobrý kamarád Ştefan, také basketbalista, opatroval můj balíček Marlborek. "To jsem já, nemáš pro mě něco?" V následující chvíli se otevřely dveře a on, on osobně, vyšel v nátělníku do půli těla, s mou krabičkou cigaret a bílou košilí ledabyle přehozenou přes ramena. Celým obličejem se usmíval, usmíval se na mě a podával mi cigarety... "Proč necháváš tu holku čekat?" říkal tím prostým pohybem a já jsem mu vytrhla balíček, rudá jako po dvou fackách. Udělala jsem vlevo v bok a zabouchla jsem za sebou dveře dámské šatny se slzami vzpoury a bezmoci v očích.
To byla situace! To byla situace! To byl... jasný signál! Nikdy jsem neměla dovolit, aby se to stalo. V tu chvíli jsem zjistila, že jakékoliv přemáhání je k ničemu, protože bych podlehla v každé vteřině, stačilo by, aby pokynul.
Ironií osudu však kluci, ať už předstírají sebedokonaleji naprosté sebeovládání, vůbec netuší, jak si mají vyložit dívčí reakce. Nechme stranou, že jsem byla přítelkyní spoluhráče z družstva.
Několik měsíců po jeho odchodu na univerzitu jsem se nemilosrdně a bez stopy zármutku rozešla se svým dlouho opečovávaným přítelem. Rudé tváře ve dveřích divadelní šatny zabraly spolehlivě. Věděla jsem, že láska je úplně, ale úplně něco jiného, že se blíží té kruté touze, které člověka nechá bez dechu, a že jsem ji přemohla zabouchnutím dveří od dámské šatny. Věděla jsem nebo jsem si myslela, že vím, že můžu překonat cokoliv. Jako samuraj.
O deset nebo jedenáct let později už v rozvodovém řízení (vzala jsem si toho mého basketbalistu, který stavěl letadla, po dlouhém odloučení, které trvalo celá má studentská léta na univerzitě) jsem se jednoho časného dubnového rána vrátila do Bukurešti. Naučila jsem se milovat moje horské město. Utekla jsem z domova, ale přesto jsem tam čas od času pobývala..., čekala jsem dořešení, rozdělení majetku, uzavření celé záležitostií. Osaměle a nevrle jsem se zabydlela v obýváku, kde už byla část nábytku vystěhována, knihy ležely zabalené vedle stěny a byly zakryté kobercem. Teď však vedle okna stál můj mikroskopický stůl, s psacím strojem koupeným z třetí ruky... umělohmotný šedivý Consul; vážil sotva jeden kilogram. Ano, stůl byl přesně na svém místě...
Nebe bylo bez mráčku, dlouze jsem stála u okna vagonu, abych viděla, jestli hory Piatra Mare a Caraimanul jsou v pořádku, vlak dorazil krátce po deváté. Vystoupila jsem na nádraží veselá a klidná. Pak jsem se zastavila s veškerými zavazadly rovnou v práci, v centru, a odešla jsem teprve odpoledne domů, kde mě nikdo nečekal. Akorát, že...
Viděla jsem ho na autobusové zastávce. V lehkém světlém plátěném svrchníku a s cestovní taškou nedbale přes rameno; možná byl ospalý, možná nesoustředěný. V davech čekajících na autobus, se dalo moje okamžité ztuhnutí snadno zamaskovat. Proklouzla jsem, neviděna jako duch, a ohlížela se přes rameno. Nastoupil do stejného autobusu, zřejmě jel směrem do centra. Chvěla jsem se a mezi rameny a batohy jsem stěží našla pozici, z níž bych něco viděla. Vystoupil druhými dveřmi na stejné zastávce jako já. Dívala jsem se mu několik vteřin na záda, jak se vydal k hotelové zóně naproti parku.
Nevěděla jsem, co se s ním stalo od konce gymnázia, jen název university, kam nastoupil. A tu atletickou dívku z tamtoho autobusu, to bylo všechno. Stěží jsem se
odpoutala a vstoupila jsem do kamenné impozantní budovy, vešla jsem do výtahu a dostala jsem se do obrovské knihovny, která sloužila jako kancelář pro mě a mého šéfa. Místnost byla prázdná, na stole ležel lístek: "Ahoj, jsem v autoškole. Dnes není do čeho píchnout, můžeš jít domů spát."
Po povinné kávě mi v jednu chvíli náhle připadalo, že všechno je k ničemu. Jako osvícení naruby. Moje těžce vydobytá svoboda mohla poprvé získat smysl, ať už na den nebo na hodinu.
Když se vydal k hotelům, znamená to, že přijel něco vyřídit, je tu na služební cestě nebo tak něco... Pokud je na služební cestě, je možné, že se kolem oběda vrátí, aby se ubytoval a najedl po návštěvě příslušné instituce, ať už to byla jakákoliv. Bylo asi jedenáct, když jsem začala volat do hotelů. Nesmyslně, jak jinak. Chvíli před půl jednou jsem si uvědomila, že v jednom z hotelů je samoobslužná restaurace, kde jsme často jedli i my, když jsme neměli čas dojet domů. "Půjdu se najíst," řekla jsem si. A vyrazila.
Přesně když jsem chtěla projít přes park k bufetu, na druhém chodníku, tak sto metrů vpravo, pomalu šel on se svrchníkem přes rameno. Košili a kalhoty měl úplně černé, jakoby sestoupil, jak absurdní, přímo ze scény v Cassandře o deset let dříve. Klidně a bez obav vstoupil do hotelu a já jsem přešla beze spěchu ulici a sedla jsem si s cigaretou do křesla v hotelovém lobby. Myslím, že neuplynulo ani pět minut, když sešel dolů, nyní bez kabátu a zavazadla.
Zvedla jsem se; v prázdném mramorovém obdélníku hotelu byla jen recepční a hrobové ticho. Spočinul na mě očima, náhle se zarazil na chvíli, dvě, tři, pět. Pak se rozhodně pousmál, stejně jako se připravují panteří před skokem. "Teď nebo nikdy!" řekla jsem si vteřinu před němým pozdravem.
"Ty ses přestěhovala sem?" "Ano, asi před čtyřmi lety." "Sama?" "Mneee!" "Jak teda?" "Tak, že se rozvádím." Lehce mírně se zasmál bez stopy překvapení nebo ironie. "Chápu to dobře, žes to čekal?"Mlčel a klidně si přeměřoval měkký plyšový koberec. "Člověk se o lidech leccos dozví, když s nimi hraje basket..." "A když dělá hudbu..."
Byli jsme už blízko východu hotelu, nerozhodnutí, měřili jsme si jeden druhého. "Kde se najíme, neznáš tu nějakou dobrou hospodu? Mám hlad jako vlk," zamumlal a doširoka otevřel skleněné dveře...
Nebe bylo bez mráčku, dlouze jsem stála u okna vagonu, abych viděla, jestli hory Piatra Mare a Caraimanul jsou v pořádku, vlak dorazil krátce po deváté. Vystoupila jsem na nádraží veselá a klidná. Pak jsem se zastavila s veškerými zavazadly rovnou v práci, v centru, a odešla jsem teprve odpoledne domů, kde mě nikdo nečekal. Akorát, že...
Viděla jsem ho na autobusové zastávce. V lehkém světlém plátěném svrchníku a s cestovní taškou nedbale přes rameno; možná byl ospalý, možná nesoustředěný. V davech čekajících na autobus, se dalo moje okamžité ztuhnutí snadno zamaskovat. Proklouzla jsem, neviděna jako duch, a ohlížela se přes rameno. Nastoupil do stejného autobusu, zřejmě jel směrem do centra. Chvěla jsem se a mezi rameny a batohy jsem stěží našla pozici, z níž bych něco viděla. Vystoupil druhými dveřmi na stejné zastávce jako já. Dívala jsem se mu několik vteřin na záda, jak se vydal k hotelové zóně naproti parku.
Nevěděla jsem, co se s ním stalo od konce gymnázia, jen název university, kam nastoupil. A tu atletickou dívku z tamtoho autobusu, to bylo všechno. Stěží jsem se
odpoutala a vstoupila jsem do kamenné impozantní budovy, vešla jsem do výtahu a dostala jsem se do obrovské knihovny, která sloužila jako kancelář pro mě a mého šéfa. Místnost byla prázdná, na stole ležel lístek: "Ahoj, jsem v autoškole. Dnes není do čeho píchnout, můžeš jít domů spát."
Po povinné kávě mi v jednu chvíli náhle připadalo, že všechno je k ničemu. Jako osvícení naruby. Moje těžce vydobytá svoboda mohla poprvé získat smysl, ať už na den nebo na hodinu.
Když se vydal k hotelům, znamená to, že přijel něco vyřídit, je tu na služební cestě nebo tak něco... Pokud je na služební cestě, je možné, že se kolem oběda vrátí, aby se ubytoval a najedl po návštěvě příslušné instituce, ať už to byla jakákoliv. Bylo asi jedenáct, když jsem začala volat do hotelů. Nesmyslně, jak jinak. Chvíli před půl jednou jsem si uvědomila, že v jednom z hotelů je samoobslužná restaurace, kde jsme často jedli i my, když jsme neměli čas dojet domů. "Půjdu se najíst," řekla jsem si. A vyrazila.
Přesně když jsem chtěla projít přes park k bufetu, na druhém chodníku, tak sto metrů vpravo, pomalu šel on se svrchníkem přes rameno. Košili a kalhoty měl úplně černé, jakoby sestoupil, jak absurdní, přímo ze scény v Cassandře o deset let dříve. Klidně a bez obav vstoupil do hotelu a já jsem přešla beze spěchu ulici a sedla jsem si s cigaretou do křesla v hotelovém lobby. Myslím, že neuplynulo ani pět minut, když sešel dolů, nyní bez kabátu a zavazadla.
Zvedla jsem se; v prázdném mramorovém obdélníku hotelu byla jen recepční a hrobové ticho. Spočinul na mě očima, náhle se zarazil na chvíli, dvě, tři, pět. Pak se rozhodně pousmál, stejně jako se připravují panteří před skokem. "Teď nebo nikdy!" řekla jsem si vteřinu před němým pozdravem.
"Ty ses přestěhovala sem?" "Ano, asi před čtyřmi lety." "Sama?" "Mneee!" "Jak teda?" "Tak, že se rozvádím." Lehce mírně se zasmál bez stopy překvapení nebo ironie. "Chápu to dobře, žes to čekal?"Mlčel a klidně si přeměřoval měkký plyšový koberec. "Člověk se o lidech leccos dozví, když s nimi hraje basket..." "A když dělá hudbu..."
Byli jsme už blízko východu hotelu, nerozhodnutí, měřili jsme si jeden druhého. "Kde se najíme, neznáš tu nějakou dobrou hospodu? Mám hlad jako vlk," zamumlal a doširoka otevřel skleněné dveře...
****
Medailonek Miruna Runcan
Medailonek Miruna Runcan
Miruna Runcan (nar. 1954, Bukurešť) absolvovala Filozofickou fakultu Bukurešťské univerzity (1977) a doktorát získala z divadelní estetiky na UNATC (1999). Spisovatelka a divadelní kritička, přednášela na Fakultě žurnalistiky a komunikačních věd Bukurešťské univerzity (1994-2001) a od roku 2000 působí jako docentka na Fakultě politických a administrativních věd Univerzity Babeş Bolyai v Kluži. Od roku 2004 do současnosti je profesorkou na Divadelní a televizní fakultě na téže univerzitě. Je členkou Svazu spisovatelů a AICT (Mezinárodní asociace divadelních kritiků), byla redaktorkou brašovského časopisu Astra, spolu s dalšími kritiky založila časopis o alternativním divadle ultimaT a je šéfredaktorkou klužského časopisu věnovanému kultuře představení ManInFest.
Publikovala řadu svazků, mj.: básnické sbírky Odaia de asediu (Pokoj v obležení, Dacia 1983), Hermandria (Cartea Românească, 1986 & LiterNet.ro, 2010), Cinci divane ad-hoc (Pět divanů ad hoc, rozhovory s rumunskými režiséry, ve spolupráci s C.C. Buricea-Mlinarcic, UNITEXT, 1994 & LiterNet.ro, 2007), Modelul teatral românesc (Rumunský divadelní model, UNITEXT, 2000), Teatralizarea şi reteatralizarea în România. 1920-1960 (Teatralizace a reteatralizace v Rumunsku. 1920-1960, Eikon, 2003 & LiterNet.ro, 2015), Pentru o semiotică a spectacolului teatral (Příspěvek k semiotice divadelního představení, Eikon, col. Biblioteca Teatrul Imposibil, 2005) şi Fotoliul scepticului spectator (Křeslo skeptického diváka, UNITEXT, 2007).
Na LiterNetu vede rubriku krátké prózy Bungee Jumping.
Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)
