Snář

PŘEDMLUVA PRO ČTENÁŘE
Autor zaručuje, že oči všech lidí, které projdou touto knihou, neutrpí žádnou újmu z přecházení zrakem po jejích stránkách. V nejhorším je leda přemůže nuda a v tom případě jim radím, aby četli obráceně, od konce na začátek. Vím, že spisovatelova mysl někdy nekráčí vedle mysli čtenářovy, stejně jako nejde do pluhu zapřáhnout vola s oslem, protože orba by byla nerovná. Proto nechť si každý z knihy vybere, co se mu zlíbí, obere si maso z rybích kostí a kostru nechá a aby mu nezaskočila kostičky z příliš zdlouhavého a složitého úvodu, tak tímto ho ukončím.

SNÁŘ (Kitáb al-ahlám)
Většina historiků ji považuje za dílo šejka Abdalgháního ibn al-Nábulusího, ale tato všeobecně dostupná kniha je pouhopouhým průvodcem při výkladu snů. Někteří lidé věří, že se jedná o sbírku starých islámských apokryfních textů, protože obsahuje súry šáfi'ovského směru připisované Muhammadovai al-Mahdímu, podle jiných se jedná o soubor hadísů a kouzelných zaříkadel sepsaných Músou al-Chwárizmím.

Sunitští teologové to zpochybňují a řadí ji na seznam velkých hříchů psaného slova (al-kabá'ir) jako nezpochybnitelný důkaz čarodějnictví: "Jestliže archanděl Gabriel zjevil Muhammadovi Korán, pak je jisté, že Satan nadiktoval al-Mahdímu tuto knihu." (imám Abú al-Qásim al-Qušajrí)
Šejk Abú Bakr al-Šiblí na ni uvalil klatbu, protože tento svazek hadísů by neměl mít nic společného s tawhídem či Boží moudrostí, a řadí ho mezi heretické spisy, které se považují za zakázané (harám).
Podle západních učenců může tato kniha prostě představovat sbírku matematických pravidel a trigonometrických vzorců sestavenou al-Hajsamem a Mansúrem ibn Hakímem, které jsou těžko rozluštitelné, protože k nim zatím nebyl nalezen klíč. Geografové ji přisuzují Piri Reisovi, pod názvem Kitáb-i Bahriye (Kniha námořních záležitostí), bez níž by, podle jejich názoru, nedokázal sestavit své nevysvětlitelné mapy.
Moderní okultisté (Issac Bonewits, Eliphas Levi, Herman Stenschneider) upřesňují, že se jedná o "Knihu o onom světě" (Kitáb őbür dűnya), protože překladem z arabštiny do osmanské turečtiny došlo k změně smyslu a tvrdí, že čtením vzorců zprava doleva jako v hebrejštině, lze uvolnit energii a jedinečné jevy a její majitel získá moc předpovídat budoucnost.
Mohl bych do seznamu přidat i další jména jako např. Ahmad ibn Muhammad ibn Rušd (latinsky zvaný Averroes) nebo Abú Alí al-Husajn ibn Abdalláh ibn Síná (Avicenna), ale moje cesta od snu k poznání je obtížná a nemyslím, že by mi příliš pomohlo přibalit je k zavazadlům. Takže se vraťme nohama na zem, jelikož příběhy se z této knihy odehrávají tady. Cestovatel Ibn Battúta, který šel téměř celý svůj život z východu na západ, došel k závěru, že obrovská hliněná koule, na které žijeme, může být kulatá a Alí ibn Ísá a Chálid ibn Abdalmálik se odvážili změřit její obvod jako obrovskému melounu a natáhli kolem ní provaz myšlenek.
Abych pochopil, co se nachází pod obálkou Snáře, kdyby byl opravdu melounem, rozřízl bych ho, abych se přesvědčil, jestli je uvnitř zralý. Pokud jsou ti, kteří ho otevřeli, stejně zvědaví jako já, pak je čeká příběh jako bič, tedy spíše nečeká, protože je jako kámen na vrcholku hory - připravený valit se do údolí.

~ 1 ~

Jednoho slunečného červencového dne jeli na cestě vedoucí přes bažiny k Šehr-i Temesvarin, velké temešvárské pevnosti, tři pocestní. Byli první den ša'bánu (23. červenec) roku 1048 hidžry či 1670 po Kristovi a žně v plném proudu. Všude jezdili vozy naplněné obilím na trh do Oršovy a každý mohl jasně vidět, jak úrodná je nedávno dobytá zem na celém území pašalíku Banát. Jména oněch tří cestovatelů jsou:

EVLIJA ČELEBI rovněž zvaný GEZGIN (CESTOVATEL)
Syn zlatníka a výrobce pečetidel z periférie Zlatého rohu. Narodil se předčasně a byl slabý, proto si rodiče mysleli, že do měsíce umře. V tom roce se po istanbulských ulicích šířila epidemie, která kosila hlavně kojence, takže když ho schvátily vysoké horečky, považovali ho již za mrtvého. Perský lékař mu rychle vyřízl na čele znamení podél zahrady myšlenek, kterým mu kromě krve vyteklo z těla všechno zlo, a pak zlatníkovi poradil, aby dal dítěti na posilněnou velbloudí mléko smíchané se solí. Evlija si brzy vybral pergamen místo jataganu nebo kupeckých vah a protože byl v psaní a čtení zdatný, posílal ho otec do různých slavných madras, kde se mnohému naučil nejen z Prorokova učení, ale i z jiných knih. Kromě turečtiny a arabštiny ovládal minimálně dalších sedm jazyků a znaky kladl na papír mistrně jako kaligraf. Neustále s sebou nosil hromadu per a kalamářů a dokázal psát i ve velbloudím sedle.
Od slaného léku v dětství trpěl neduhem, že dlouho nevydržel na jednom místě. Pohltila ho cestovatelská vášeň a rád zkoumal zvyky jiných národů. Jeho tělo bylo stavěné na dráhu učence, protože zůstalo stejné jako v dětství - útlé, slabé a později shrbené a zrak se mu zakalil od četby nesčetných písmen. Čelebi měl ještě jednu zvláštnost, která ho proslavila: byl schopen psát oběma rukama. Pravicí psal jen arabská písmena, zatímco levice byla určena pro latinskou abecedu a pro písmo vytvořené Cyrilem a Metodějem. Přátelé mu v žertu říkávali, že jeho pravá ruka hbitě pracuje pro islám a levá ruka oře na poli nevěřících. Evlija cestoval na dromedárovi světlé barvy, který vypadal jako by byl posypaný solí, ale chodil svižně a dokázal ujít celou cestou z Adrianopole do Bělehradu jen za hrst zrní. Kromě psacích potřeb si s sebou v kleci vozil bílého papouška a pokaždé, když na svých cestách narazil na název řeky, města nebo místa, vyslovoval ho Čelebi tak dlouho, až se ho pták naučil a mohl ho kdykoli zopakovat.
Od té doby, co ho sultán pověřil misí "Büyük tahkimatı müfettiş" (hlavní inspektor opevnění), neustále cestoval po všech končinách říše.

IOAN PETROVICI
Valach z oblasti Becicherecu Mare, ze sandžaku Temerin, vnuk Petra Petrovicie, bývalého župana Timiše, bána Carašu a kapitána Cenadu. Rod Petroviciů byl početný a od jejich prapředka se dělil na dvě skupiny mužů: bílí a černí Petroviciové. Ioan patřil k blonďákům, kteří, pokud dosáhli dvaceti let, měli velké úspěchy ve válkách a ve všem, co podnikali a dožívali se vysokého věku. I tak však byly banátské kopce plné jejich náhrobních křížů vytesaných do kamene, bílých a černých a naopak. Tento vážený následník svého rodu se projevil jako zdatný lučištník, sotva byl na prst velký. Šípem mířil nikoliv na obvyklé cíle, ale rovnou na letícího sokola. Neustále u sebe nosil dvě zbraně: lehkou, bohatě zdobenou šavli Albohacen vyrobenou v Damašku a meč k brnění z toledské oceli s dvojitým ostřím, dlouhý jeden sáh. Srbové a Turci říkali, že má krvavý rukopis. S oběma dokázal mistrně zacházet a v boji se nebál ničeho, protože si pod kůži na krku zašil kusy křemene, aby ho nemohli popravit, kdyby padl do zajetí. Dobře si vedl v latině a v hlaholici, ale při mluvení turecky se zadrhával. Říkal, že jeho zuby nedokážou skousnout tak hořký chléb.
Petrovici cestoval na hřebci černém jako noc, za něhož mu sám rada Bethlem nabídl deset tisíc zlatých florinů. Zvíře bylo křížencem čistokrevného arabského hřebce a lipicanské vysoké klisny s kostnatými nohami, ale rychlé a v trysku vytrvalé. Jeden Tatar z Budžaku ho naučil, jak koni pootevřít nozdry a jak mu do žrádla přimíchat čerstvou krev z motáka. Od té doby neúnavně běhal, jako by ani neměl slezinu. Řada lidí věřila, že tento kůň je kouzelný, protože budil svého pána ze spánku řehtáním, a když vzal sedlo do zubů, dokázal se sám osedlat.

DAUD (DAVID) BEN JEHUDA
Čelebiho sluha, kterého koupil na trhu otroků v Samarkandu. Měl vlasy rudé jako měď a bledý pihovatý obličej vypadal bezbarvě. Přestože byl vysoký, vypadal, jako že je špatně stavěný, jako by byl poskládán z kusů z více těl. Působil, že se moc nehodí na nějakou práci nebo řemeslo. Evlija mu nabídl svobodu, jelikož za něj zaplatil ze soucitu. Neprodaní otroci sloužili jako živé cíle pro emírův luk. Jehuda však zůstal s ním a bezplatně mu sloužil. Snadno, jakoby mimochodem, se naučil psát a číst v různých jazycích a postupně si osvojil různé léčebné postupy z rukopisů Ibn Síny. Byl snaživý a mlčenlivý. Dokázal jet celý měsíc, aniž vypustil slovo z úst. Jedno oko měl hnědé a druhé zelené. Čelebi ho naučil simultánně číst z otevřené knihy: stránku vpravo pravým okem a stránku vlevo levým. Měl obrovská chodidla, takže mu pán často se smíchem říkal, že ho Satan pozná podle bot, až se bude snažit dostat do sedmého nebe, a stáhne ho dolů do pekla. Jednou v Anatolii si mysleli, že je dočista mrtvý, protože právě udeřil mor a on tři dny a tři noci nevstal z lůžka. Francký lékař jim řekl, že se uzdraví, protože arabská nemoc se chová jako lakmus hozený do louhu nebo octa. Mezi Izraelity a Izmaelity udeří na pravověrné věřící a Jahvovu služebníkovi se vyhne. Tak Jehuda prozatím unikl smrti, protože mu nalili několik odměrek octa do pusy, uší a do pupíku. Od té doby u sebe nosil různé lahvičky s bylinami a léčivy naloženými do rakije nebo vína.

~2~
Tato cesta do Kisver-i Erdel (Sedmihradské země) přinesla cestovateli spoustu starostí a nepříjemností. Z přístavu v Giurgiu je vzhůru po Dunaji až téměř k soutěskám dovezla válečná galéra plná rumelských vojáků a těžkých zbraní. Nechala ho s veškerými zavazadly na nezapomenutelném ostrově Ada Kaleh, perle na Dunaji. Na tomto místě tři dny odpočíval, toulal se mezi fíky a divokými olivovníky, nasával vůni rozkvetlých jasmínů a zapisoval do papírů vše, co tam viděl.
"Tato ostrovní pevnost působí jako Prorokův ráj, buď věčná sláva jeho jménu na věky věků! Je osídlena 600 věřícími a strážci v počtu 120 lidí pod vedením Yúsufa agy ibn Sáfira. Má silné kamenné bastiony a 12 těžkých palných zbraní, každá z nich váží přes dvě stě liber, takže je těžké dostat je do vody a dobýt. Všechny koráby a lodě, které plují proti proudu do Budínského pašalíku, se tady zastavují, vyhodí kotvu a platí clo. Obyvatelé mají novou mešitu a trh oplývající všemi druhy zboží dovezeného z Istanbulu, Egypta, Persie a okolních zemí, ale také místní výrobky jako sorbety, chalvu, růžový lokum, sladké fíky a další sladkosti. Eratosthenés ve starých knihách tvrdí, že tady Héraklés našel olivovou větev po cestě do země obra Geryóna. V těch dávných časech se ostrov jmenoval Yernis nebo Erithya, ale tato slova jsou velmi nejasná, nezkoumal jsem jejich původ a dost dobře nevím, zdali jsou pravdivá či nikoli. Něco pravdy v nich však přesto je, protože výše v údolí Kara (Cerna) se nachází zázračné léčivé a očistné prameny vyhlášené od dávných dob, které nesou Héraklovo jméno. Místní vyprávějí, že tam polobůh odpočíval po splnění vyčerpávajících úkolů."
To všechno si Čelebi poznamenal z hlavy, ale nenapsal ani řádku a nikomu neřekl ani slovo o snu, který se mu zdál třetí noc. Rychle usnul natažený na měkké matraci naplněné bavlnou a najednou se ocitl tváří v tvář mladé ženě s ebenovými vlasy, které jí splývaly kolem obličeje. Byla nevýslovně krásná, ale v jejích očích achátové barvy se zrcadlil nekonečný smutek. Bez jakéhokoliv salám alejkum mu řekla: "Máš před sebou dlouho a nebezpečnou cestu, efendi, a jen já a Všemocný a Nekonečný víme, že ses nevydal na cestu jen kvůli bezcílnému toulání. Kniha, kterou si sebou neseš je třikrát okovaná a ty jsi celý netrpělivý, kdy už ji otevřeš a budeš číst její stránky. První klíč, který hledáš, se skrývá ve velké pevnosti rozkládající se v nížině jako obrovská želva po cestě na západ. Ty do ní vstoupíš a její vládce tě zahrne přízní a poté, co tě pohostí, jak se patří, obdaří tě drahými dary, zlatem, šperky a vzácnými zbraněmi. Nic z toho si neber, jakkoli by tě pobízel, požádej ho jen o kožený váček s nápisem "Alif". To cestovateli řeklo ono kouzelné zjevení, ale když si ho chtěl pořádně prohlédnout, žena lehce pokynula rukou a zmizela jako obláček kouře v závanu větru. Když se probudil, slovo od slova si vybavil, co mu dívka řekla a ani na okamžik neztrácel čas. Přikázal, aby mu osedlali velblouda a opustil ostrov.
Časy byly nejisté a cesty plné nebezpečí, lupičů a žoldáků bez práce všech národností, kteří bez služby přežívali, jak se dalo. Čelebi se po cestě spřátelil s třemi propuštěnými tureckými vojáky. Ti zrovna mířili do sandžaku Cenad, kde měli propachtovat nějakou půdu. Lodí se dostali na překrásný ostrov na pravém břehu Dunaje, nedaleko přístavu v Oršově a odtamtud se po široké cestě vydali na západ.
Putování bylo nenáročné, počasí slunečné a na cestu příznivé. Zvířatům se dobře šlo, ale stejně jim nebylo dáno uniknout tomu, čeho se nejvíc obávali. Projeli obcí Gura Văii, místem, kde temná Cerna vrhá své vody do veletoku, a vjeli do dubiny. Vtom najednou Evlijův velbloud nečekaně zakopnul o pařez a shodil svého pána. Zatímco sluha pospíchal, aby ho chytil za uzdu, cestovatelé zjistili, že jsou obklíčeni tuctem hrozných loupežníků oblečených do tmavých rozedraných šatů a ozbrojených holemi, palcáty a dlouhými oštěpy. Turečtí vojáci pobídli koně k útoku divokým řevem. Plánovali prorazit obklíčení, ale přesila lupičů je přemohla a zbytečně padli rozsekáni na zem. Písek v přesýpacích hodinách osudu padá rychle, ale sudičky měly strach, aby Čelebi náhodou nenechal nedokončený svůj Seyhatname (Cestopis) a onoho dne nit jeho života nepřestřihly. Z hloubi lesa se zázračně zjevil vysoký jezdec se zbraní v ruce. Ostruhami pobídl černého hřebce a vrhnul se mezi lapky jako krahujec do stáda slepic. Tehdy Cestovatel poprvé uviděl meč Ioana Petrovicie, jak ve vzduchu kreslí různé arabesky a křivky a nechává za sebou jen sténání a krvácející rány. Jako by likvidoval pár mravenců. Čtyři lotři leželi bez hlavy v prachu cesty. Hřebec kopytem kopnul jednoho z nich, který se plížil, aby napadl jeho pána zezadu. Zbývající lupiči, vyvedení z rovnováhy, když viděli, jak se karta obrátila, se dali na útěk a řvali strachy. Neznámý vytáhl z toulce dva šípy z rákosu s ocelovými hroty, oba najednou napnul v luku a zabil poslední dva loupežníky.
"Zbojníci z Kladova. Srbští psi nejdřív koušou a pak štěkají, ale ti turečtí nejdřív štěkají a pak koušou!" řekl pohrdavě.
Mluvil trhaně, ale jasně turecky, ačkoliv jeho oblečení vypadalo spíše jako uherské: přes bílou košili vyšitou vlnovkami a kříži měl nataženou kroužkovou košili s drobnými oky, úzké tmavé kalhoty zastrčené do vysokých kozinkových kozaček a tmavý dlouhý vlněný plášť.
"A valašští psi mají jaké zvyky?" zeptal se s úlevou učenec.
"Valašští psi koušou potichu!"
Evlija obdivoval mistrovské zacházení s mečem a ruku, která ho držela, poté, co ho šermíř otřel o košili jednoho ze zabitých lapků od krve, a četl v modravém ostří čepele vyražený nápis v perském písmu:
"Pokud máš tisíc přátel, střež se, abys nepřišel ani o jednoho.
Pokud máš jednoho nepřítele, budeš ho potkávat všude."
Valach se na něj usmál a v jeho úsměvu se chvíli mihla ve vzduchu, jako blesk na nebi, jak chuť soli snědené s přáteli, tak ostří nemilosrdného meče. Čelebi později při společné cestě dlouho přemýšlel o slovech vyrytých na meči a divil se, jak mohl ďaur přijít k damašské oceli se slovy Alího ibn Abí Táliba, čtvrtého chalífy a Prorokova zetě, Alláh, in šá'a Alláh wa Muhammad rasúl Alláh.

O KNIZE
Kniha, od které se Evlija Čelebi nevzdaloval ani ve spánku, byla široká na dvě dlaně, dlouhá na tři a tlustá na jednu dlaň; byla svázaná do černé kůže, která pohlcovalo horko, protože když ji měl u sebe, často cítil, jako by měl na hrudi kus ledu. Na obálce byly přidělány tři trojúhelníky jako zámky, takže ji nešlo otevřít a číst jako jakoukoli jinou knihu.
První trojúhelník v horní části obálky měl barvu nebe, protože byl vyroben z lapisu lazuli a modrých topasů; uprostřed se nacházel zámek ve tvaru písmena ALIF, které znamenalo počátek všeho, jeho číslo bylo 1 a ve zvěrokruhu náležel Neptunovi. Že by se jednalo o židovskou část knihy? Všechno je možné, protože Mojžíšova víra byla první ze tří velkých náboženství a jak tvrdí Talmud, svět vznikl z nekonečných vod. Tento trojúhelník se opíral o dva další: ten napravo byl rudý, vyrobený z rubínu, zámek měl podobu písmena GHIMEL, jeho číslem bylo 3 a jeho planeta samozřejmě náležela Saturnu. To byla křesťanská část knihy. Levý trojúhelník byl vyroben z malachitu a smaragdů, zámek měl tvar písmene TET, číslo 9 a patřil Měsíci. Předpokládá se, že otevřením tohoto trojúhelníku se dostával k islámské části knihy. Kdo by chtěl knihu otevřít, musel mít všechny tři klíče, protože zámek byl tak mistrně vyroben, že každý trojúhelník se otevřel, a pootočil, jen pokud byl uvolněný i ten vedlejší.


Dan Gheorghe Recheşan (nar. 29. října 1959 v obci Lipova, župa Arad) se považuje za víkendového spisovatele. V posledních deseti letech rezignoval na všechny rekreační činnosti: pivo s kamarády, výlety do hor, koupání v moři a návštěvy historických památek, protože se na konci každého týdne posadí k notebooku a píše. Jeho postavy pijí pivo, lezou na nedosažitelné vrcholy, potápějí se v neexistujících mořích a navštěvují místa, která nikdo nikdy nenavštívil.

Publikoval články v prvních porevolučních nezávislých novinách Timişoara a v satirických časopisech 90. let: Strada, Rîsu'Plînsu' a literární příloze novin Gazeta de Vest. Spolupracoval s on-line časopisy jako fabrica de literatură, egophobia, literaturadeazi, nautilus, gazeta SF, hypocrisia, liternet atd. Nečekaná nominace scénáře Cod portocaliu (Oranžový kód) v roce 2010 na TIFF mu na tři dny dala naději, že by se mohl stát scenáristou. V roce 2013 vyhrál svou jedinou literární cenu v soutěži "Fotografiaţi de Bresson" pořádané časopisem Catchy a velvyslanectvím Francie v Bukurešti.

Vydal e-book krátkých povídek Dealul cu vanilie (Kopec s vanilkou, 2015, nakladatelství bookiseala). Zatím mu na papíře nic nevyšlo, ale kdyby se tak stalo, tak by na zadní straně obálky chtěl mít pochvalu od literárního kritika Alexe Ştefănesca tohoto znění: "autorovy krátké povídky elegantně zaujmou kvalitními komickými nápady... dokonce i lyrické pasáže jsou prodchnuty nenápadným humorem".

Pro LiterNet napsal román-fejeton Cartea viselor (Snář, http://atelier.liternet.ro/arhivarubricii/160/Cartea-viselor.html) a Bestiar domestic imaginar (cu persoane celebre) (Imaginární domácí bestiář /se slavnými osobnostmi/; http://atelier.liternet.ro/arhivarubricii/158/Bestiar-domestic-imaginar-cu-persoane-celebre.html)


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)