Poezie - Ziua 1: Portugalia - Turcia / Elveţia - Cehia

Portugalia - Turcia

NU SÎNT nimic.
Niciodată nu voi fi nimic.
Nu pot dori să fiu nimic.
Aşa stînd lucrurile, trag după mine toate visele lumii.

Ferestre ale odăii mele,
ale odăii mele în omenescul muşuroi necunoscut
(şi la ce bun să fie cunoscut?),
ferestrelor,
voi daţi spre taina unei străzi în zarvă ne-ntreruptă
spre strada interzisă oricărui gînd,
aievea, cu neputinţă de aievea, ştiută, neştiut de ştiută,
cu taina lucrurilor ascunsă sub caldarîm, în adînc de fiinţe,
cu moartea aducînd pe ziduri mucegai şi-ncărunţindu-ne,
cu Soarta călăuză a tot şi-a toate pe strada de nimic.

Doborît sînt azi, ca şi cum aş fi pătruns adevărul.
Lucid ca-n ceasul morţii,
fără vreo altă înfrăţire cu lucrurile
decît un rămas-bun, în timp ce casa şi partea-aceasta a străzii
se preschimbă-ntr-un şir de vagoane, pornind la sunetul ţîşnit
din capul meu.
Zdruncinare a nervilor, scîrţîit al oaselor mele care se urnesc din loc.

(Traducere din limba portugheză de Luiza Palanciuc)


Mărul nu mai are acum nici un farmec
Vocea care îşi deapănă amintirile nu mai este nimic
Nimic
Chiar şi locul de taină are iz de clocit
Uşile se deschid către tot către toate precum bănuiala

Pagina mîzgălită stă goală... nu mai vorbeşte
În mine latitudinea şi longitudinea geografiei
Linţoliul şi sicriul îşi caută răspunsul
Şi sapă iar săpătura
Mi se revarsă din ferestre înspre interior

Mângâi tandru firul care îmi atârnă de gât

(Traducere din limba turcă de Sara Durma)

Elveţia - Cehia

Odinioară
eu, speriatul, neştiutorul, abia-tîrîtorul,
cu ochii încărcaţi de vedenii,
am pretins să fiu călăuză pentru muritori, pentru morţi.

Eu, poet ocrotit,
cruţat, aproape ieşit din durere,
mă-ncumetam să deschid drumuri în hău.

Astăzi,
cu lampa stinsă,
mîna rătăcitoare şi tremurîndă,
în aer o iau încet
de la capăt.

(Traducere din limba franceză de Luiza Palanciuc)


V tomto století včely prchají od člověka,
prchají ze svých česen a úlů, od pláství,
prchají zmatečným, obluzeným letem
jako věřitel před berním úředníkem,
včely prchají od člověka páchnoucího smrtí
v tomto století,
včely prchají do březových hájů, do barvotisků
(zadním vchodem z domu kolem domovníkova bytu
blouznivě kličkujíce v ulicích),
prchají skrz bílé dráty srpnového vzduchu,
celou historii byly s námi, celé dějiny byly s námi,
včely prchají od nás,
všechno živé se odvrací od člověka páchnoucího smrtí,
včely prchají do fin de siecle,
včely prchají k Franz Josefovi,
včely prchají za datly, za komáry,
prchají k ranním kouřícím se řekám
opuštěným trampy, protože jiné věci než trampování jsou ted´
na práci,

celou historii, celé dějiny byly s námi
jako psi, jak spánek, jak rozkoš se ženami,
byl med, byl vosk, byla žihadla,
ty sladké zarůžovělé otoky a k ránu úleva po nich,
v tomto století včely prchají od člověka,
prchají před donašeči, prchají před TP
východu i západu, před výslechy za svítání,
před výslechy za dne, před výslechy za soumraku,
před výslechy v noci,
před výslechy, které trvají čtyřiadvacet hodin,
prchají před Vltavou lží, před Volhou lží, před Old River lží,
před veletoky,
prchají od nás, naši krátkověcí přátelé,
prchají od nás, poněvadž páchneme smrtí,
k Franz Josefovi
a dál, před železnice, před páru,
před knihtisk, bzučí nad Atillovými meči,
přelétají Kartágo a dále před Ježíše Krista
(včely četly Newtonův mozek).

(Traducere din limba cehă.... în aşteptare!)