White Coke
Anda Cadariu
Anda Cadariu
Když je situace nad tvoje síly a chtěl bys placebo na tu tíži, s níž na tebe doléhá okolí, práce a rodina, vyžádej si White Coke. Pokud už máš dost toho pórovitého chleba, komunistických paneláků, nadřízených, kteří nemají ani třetinu tvého vzdělání, výrobků, jejichž kvalita neustále klesá od té doby, co jsou vyráběny ve franšíze ve tvé zemi, dej si White Coke. Sehnul jsi hlavu, aby ti ji neusekla šavle systému? Chtěj White Coke. Znovu jsi šel do supermarketu, přestože jsi přísahal, že už nikdy nevkročíš do těchto jedovatých, škodlivých, plastových míst, ale zjistil jsi, že už nemáš dost peněz, abys mohl všechno kupovat v krámku na rohu? Žádej White Coke. Spokojuješ se opět se známostmi na jednu noc ve světě, kde monogamie je málo pravděpodobná? Zapomeň na sladké sny, v nichž jsi vyrostl a řekni si o White Coke. Usmíval ses i dnes na člověka, který to může prokázat laskavost a ačkoliv bys mu nejradši dal ránu, nemůžeš si to dovolit, protože by ti to uškodilo? Pak rychle běž a sežeň si White Coke.
Dělá ti starosti nadcházející splátka na pračku, mixér, DVD přehrávač, ledničku a klimatizaci. Je zřejmé, že tě to tíží. Je to poznat podle způsobu, jak chodíš zamračený po ulici, s rukama v kapsách a hlavou skloněnou a přitom pozorně zkoumáš špičky bot a přemýšlíš, proč asi trvají na tom, že budou jedna vedle druhé. Samozřejmě myslíš na White Coke, je tam, v pozadí, běží jako defragmentační program - touha, která tě nikdy neopustila. Neříkej to nikomu. Máš děti, manželku a rodiče. Ale ty toužíš jenom po ní.
Kdyby se aspoň na tenhle výrobek dělaly reklamy. Tak bys měl i ty výmluvu. Sešel by ses s kamarády, a když by se během přestávky na reklamu objevila na plazmové obrazovce těžko odolatelná nabídka, aby sis dal White Coke, měl bys bolestivou erekci, křečovitě by ses vyděsil, stydlivě bys mlčel a přemýšlel, jestli i ostatní mají stejné pocity a kvůli tomu se náhle udělalo ticho. Ale na White Coke se netočí reklamy, je to cenzurovaná, zakázaná látka a právě proto o to lákavější. Nikdo o ní nemluví. Ale všichni ji chtějí, shání ji a sní o ní. Je to jediný lék proti každodennímu stereotypu.
Znovu jsi vyšel na ulici. Už tě nebaví dýchat jedy, které tě objímají a pospíchají k tobě s největší láskou, jakmile se uvolní z výfuku aut. Máš chuť na White Coke. Chlapík na parkovišti se zvednul z krabice potřísněné močí, zamotal se lépe do šedozelených hadrů a při úsměvu odhalil zuby děravé jako řešeto. Čím dál tím víc toužíš po White Coke. Právě jsi odešel z práce. Dneska tě tak dřeli z kůže, že jsi z toho málem shořel. Umíráš touhou po White Coke. A zamířil jsi směrem... domů, kde zjistíš, že každý člen tvojí rodiny zhubl ze dne na den 700 gramů kvůli sarkastické dietě, kterou jsi jim vnutil od té doby, kdy jsi změnil práci a už si nemůžete dopřávat, jak jste byli zvyklí. Cítíš se tak provinile, že kdybys nemyslel na White Coke, tak bys zešílel. Myšlenka na ni tě drží při životě. Blížíš se k... domovu. Dal bys přednost peep show, ale nemáš peníze a vlastně ani chuť. Jediné po čem toužíš je svalit se na gauč, pustit si televizi a vypnout mozek u všech těch posraných filmů, zpráv, reklam a talk-shows. Kdybys aspoň mohl říct "miláčku, prosím tě přines mi z mrazáku tu plechovku White Coke, dal jsem si ji tam stranou, zvlášť na tohle slunné odpoledne" a přítelkyně by připlula jako obláček se svými elegantně se vznášejícími silikonovými prsy, vlnila by zadkem na konci dvou dlouhých nekonečných nohou a nabídla by ti s dokonalým úsměvem Američanek z těch jejich brakových filmů poslední plechovku White Coke. Ani ve snu by ji přitom nenapadlo, aby se jí dotkla, a pak ti se zvláštním leskem v očích řekne: "miláčku, to je jen začátek, šetři se na později, dětem jsem dala najíst a poslala je k mámě."
Ale ne, ty jsi zatím na ulici mezi paneláky, sníš o ní, drtí tě touha, která tě spaluje zevnitř, začíná v žaludku a neurčitě končí na úrovni spánkového laloku, kam už nějaký nezávislejší neuron poslal signály sdělující: "NE! Nemáš na to právo! Přestaň, nikdy nedostaneš ani kapku White Coke." A tak se dál vlečeš směrem k domovu, kde tě tvoje milovaná manželka nečeká s připraveným mrazákem, ale v červené puntíkované zástěře přilepené na obtloustlém bříšku obklopená třemi ratolestmi, které jsou dost velké na to, aby sis uvědomil, že vřískají ze stejných důvodů jako ty, už je všechny zasáhla puberta a začalo jejich utrpení s White Coke, i když sis dlouho namlouval, že jim se to nestane. A umíráš strachem při myšlence, že stiskneš zvonek a uvidíš je všechny viset na jejich tlusté matce. A v očích těch třech usmrkanců vyčteš, že všichni skučí po White Coke a v prvé řadě jsi vinen ty, že jim ji nemůžeš dát. A rve ti srdce, že nemáš sílu jim říct, aby po ní přestali prahnout. Nemáš odvahu jim říct, že celý život se budou muset spokojit s normální Colou. Podíváš se do očí své obtloustlé bledé manželce, která ví, že ty víš a ty víš, že ona ví a cítíš se ještě víc vinen hlavně proto, že si přesně pamatuješ na chvíli, kdy jste se poznali a zamilovali a že ta chvíle, kterou prožívají všichni zamilovaní, je ti blízká, ten okamžik spojení, kdy oba dva šeptají jedním hlasem White Coke a stále doufají. Doufají, že možná pro ně se otevře božský mrazák a oni ji dostanou, pouze oni dva, jediní, kteří vyhráli, zvítězili, byli vybráni, vysnili si ji, jen oni. Ale kdepak. Všichni si akorát pamatují chvíli, kdy to spolu vyslovili. A kvůli tomu byli ochotní nemyslet na to, co budou cítit, až uvidí svoje děti toužit po stejné látce, když jdou po ulici se sklopenou hlavou, vchází do supermarketů, jdou do práce a čekají, až potkají člověka, s nímž budou unisono šeptat "White coke".
Vešel jsi domů a políbil jsi ji, ačkoliv má flekatou zástěru a je odpudivá, jak tam stojí s vařečkou v ruce a oči má jako alpská kráva. Ani stopa po White Coke. Tvoje dcera zase pomalovala zdi. I ona chce White Coke a představuje si, že když doma pomaluje lahvemi všechny zdi, tak si ji jednoho dne bude moct dát. A ty neustále usínáš, sníš jen o ní, a když se probereš, tlučeš naběračkou do hrnce, všechny svoláváš do obýváku a ústa pod týden neholeným knírkem křičí: "No bože, nikdy ji nebudete mít! Protože... protože neexistuje." A pak řveš jako posedlý: "Floriko, mazej rychle do krámu na rohu a kup tátovi vodku. Máma ti dá peníze. A pak si taky jednou otevři učebnici matematiky!"
Florika přišla s vodkou, ty jsi ji vypil, okamžitě jsi usnul a sníš. Je klid a růžoví andílci létají s tácem, na kterém.... ta-dá! se povaluje láhev... ta jediná láhev... ano, s ní. White Coke. Jenomže ty, vyprahlý, frustrovaný a postižený nemožností ji mít, sis na tu myšlenku zvyknul a ani za nic na světě by sis ji už nedal. Takže odstrčíš andílky stranou, praštíš lahví o zem a jsi nadšený tím, co jsi udělal. Mohl jsi ji mít, ale už jsi ji nechtěl. Jsi vítěz.
Problém je, že se druhý den vzbudíš a všechno začne znovu: situace je nad tvé síly a ty chceš nějaké placebo na tu tíži, s níž na tebe doléhá okolí, práce, rodina... a stydíš se myslet na White Coke. Ale už ses osvobodil, konečně, zvykl sis. Takže po práci vejdeš do prvního baru a objednáš si normální Colu. Je studená, sladká a občerstvující. Domů jdeš šťastný. A další den znovu: situace je nad tvé síly a ty chceš nějaké placebo na tu tíži, s níž na tebe doléhá okolí, práce, rodina... a co budeš pít dneska?
***
Medailonek Anda Cadariu
Medailonek Anda Cadariu
Anda Cadariu se narodila v roce 1981 ve městě Tîrgu-Mureş. Studuje rumunštinu a angličtinu na Filozofické fakultě (UBB v Kluži-Napoce), absolvovala magisterské studium z kulturní antropologie (Bukurešťská univerzita) a má doktorát z divadelní vědy (Umělecká univerzita v Tîrgu-Mureş). Debutovala v časopise Echinox s textem Poveste despre Banjaluka (Příběh o Banjaluce). Dále publikuje eseje, prózu, recenze a rozhovory v časopisech Vatra, Bucureştiul Cultural (příloha časopisu 22), Observator Cultural, Respiro, Cultura atd.
V březnu 2005 vydala elektronickou sbírku lovem@il project s předmluvou od Sandy Cordoşové ve vydavatelství LiterNet, Bukurešť. Kniha byla recenzována v Suplimentul de cultură, Bucharest Daily News, Dilema Veche aj. V letech 2005-2006 vedla stálou rubriku inter_zise v rámci časopisu LiterNet, do níž přispívala novými texty i v roce 2010 a 2014, byť s menší než týdenní frekvencí.
Pracovala v nadaci Concept a v Polském institutu v Bukurešti, v současnosti přednáší na Umělecké univerzitě v Tîrgu-Mureş.
Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)