Architektovi, který mi projektuje duši...

Moje duše je velká jako pláž a plná písku, který se nechává unášet větrem. Celý svět na něj šlape a často, když je bouřka, písek vletí náhodným chodcům do očí. Vítr vane poměrně často, ale to nevadí. Jsi geniální dítě, které chce stavět hrady z písku a pak celá království. Nebo možná ne za každou cenu, ale ať se bude dít cokoliv, chceš si stavět tady na pláži, z tohoto písku. Nevšímáš si větru ani lidí, kteří tu neustále chodí a odnáší si v botách kousky mojí pláže. Máš sílu zastavit vítr nebo ho přesměrovat podle libosti. Pořád přicházíš a doplňuješ materiál, stavíš a opravuješ, když se něco poškodí. Máš v hlavě velkolepý projekt. Nemůžu mu odporovat. Jsem jen pláž, co můžu dělat? Můžu se jen radovat.

Nevím, co se tam, v univerzitních lavicích učíte, ale myslím si, že to nemá nic společného se skutečným životem. Myslím, že život je velmi komplexní projekt. Respektive pokud se problém postaví tímto způsobem, pak je potřeba nejdřív vstoupit do hlubin života, abyste se ho mohli pokusit napodobit. Zatímco vy se tam pravděpodobně učíte technické věci a pomocí teček a čar tvoříte pravé divy. Předpokládám, že se zabýváte i matematikou, ne? Prostorovou geometrií a podobně. Jste obdivuhodní, opravdu. Mě matematika fascinuje, akorát jí dostatečně nerozumím. Vlastně mě obecně fascinují věci, kterým nerozumím. Připadá mi, že jsme si hodně podobné... já a nesrozumitelné věci. Z velké části jsem taky taková: dívám se na sebe, nerozumím sama sobě, ale hodně se překvapuju a dokonce se mi stává, že jsem si sympatická. To bude tím, že trávím hodně času sama se sebou. Kdybych trávila stejné množství času s matematikou, začala by mi být taky sympatická. Bylo by to pro mě o něco těžší, protože ona je v neustálém pohybu a pokaždé by ode mě něco chtěla, zatímco já se spokojuju s pohodlím, které si každodenně dopřávám. Nemůžu říct, že bych se spokojovala s málem, ale ani moc nežádám... Nechávám se unést jen sledováním lidí, kteří přichází do mé duše a odchází z ní.

Po takové době, kdy jsem pobývala sama se sebou, už svým způsobem znám své meze. Ale když jsem si myslela, že jsem se dostala do rovnovážného bodu, bác ho!, objeví se nejistota: proč bych měla znát své meze, když nenávidím jakékoliv omezování? Meze nejsou dobré. Třeba takové moře... Moře nemá meze, a přesto je krásné. Och, ale tady zasáhne věda: možná v našich očích meze nemá, ale na mapě není víc než.... modře zbarvené oko, které vymezuje jiné oči tmavších barev.

Moje moře je většinou rozbouřené. Možná v mých očích nemá meze, ale v očích jiných ano. Pravděpodobně v očích vědců. Pak si návštěvníci mojí pláže na ni vzpomenou jako na prosté místo, které jim přišlo nekonečné, a kde se jednou měli dobře. A později z ní v jejich očích nezbyde víc než místo na mapě a zbytek už jsou jen statistiky: "Na pobřeží duše přijedou každý rok různí lidé, kteří tam vnesou rozruch. Především v létě přijíždějí ve velkých skupinách a zabývají se různými zajímavými a nezapomenutelnými aktivitami. V zimním období je tam prázdno, moře je mnohem rozbouřenější a chladnější, ale pokračuje v pohybu. Čas od času tam zabloudí nějaký zvědavý hippie, kterému se omrzely davy, a hledá tu pravděpodobně lásku. Protože se jedná o nejchladnější období roku, příslušný jedinec žalostně neuspěje a ze strachu to vzdá. Takže v některých chvílích zůstává pláž pustá a z osamělosti se stahuje a má tendenci uzavírat se sama do sebe, zmenšuje se na mapě a oficiální údaje se mění. Až do chvíle vzniku tohoto vědeckého pojednání o duševním pobřeží (na jaře letošního roku), nebyla zjištěna jeho pevná podoba, což vede k neustálým úpravám map ve světovém měřítku. To je důkazem, jak prostá duše může vše převrátit naruby, pokud není ze slušnosti přesně vyměřená. V nejbližší době budou přijata zásadní opatření ke změně této situace. Duševní pobřeží musí najít konečný tvar."

Pověřili tě, abys přišel a vyprojektoval mě. Přišel jsi, rozbil jsi stan na pláži mé duše a dal ses svědomitě do práce, aniž bys mi cokoliv řekl nebo cokoliv ode mě očekával. Sledoval jsi okolí a neustále jsi skicoval do obrovského sešitu. Pečlivě jsi přeměřoval každé místo, dokonce jsi se i potápěl, pronikal jsi do hlubin a procházel nejtemnější zákoutí. Vzal jsi moji duši, jak byla, a prozkoumal jsi ji. Měla jsem pláž poměrně čistou, ale plnou děr a v nich se nahromadily shnilé mořské řasy, láhve od piva, špačky od cigaret, knihy a staré noviny, zapomenuté komiksy a kazety s hudbou starší než já, všechno nakupené za celou tu dobu v hlubokých prohlubních. Pochytily různé pachy a získaly divné tvary, změnily se v ošklivé vzpomínky, které jsem chtěla ukrýt. K nim se přimíchaly odpadky od všech návštěvníků. Procházeli tudy a nechávali tu smetí. Někteří ho odnesli, jiné ho schovali a ostatní je tam nechali. Já jsem ho odnášela na vlnách a pohřbívala v hlubinách, aby o něm nikdo nevěděl, aby noví návštěvníci nebyli znechuceni a neodešli. Neostýchal ses pro ně ponořit a vytáhnout je na povrch. Všechny jsi je shromáždil a recykloval. Přeměnil jsi je v psací a kreslicí náčiní, protože chvíle přestavby se rychle blížila, povrch byl velký a ty jsi potřeboval materiál na práci. Co jsi udělal ty, neudělal zatím nikdo jiný: zrekonstruoval jsi mě z mého vlastního materiálu a dal jsi mi nový smysl. Bez statistik, knih nebo vědců. Jen pomocí své mysli.
Je pravda, že jsem všem dovolila, aby byli na mé pláži tvůrčí, ale nikdo mě neudivil natolik, aby se mi uklidnilo moře. Obvykle každý postál a poslechl si vlny, protože, no, obvykle moře pobízí ke snění. S tebou to bylo jiné; moje moře se na chvíli zastavilo a stálo, aby si tě vyslechlo.

Tak jsi mi začal projektovat duši. Na začátku jsi jen stál a okusoval tužku, díval ses na nový prázdný list v sešitu. Pak ses rozhodl, že ho odložíš a začal jsi kreslit prstem do písku. Nepotřeboval jsi nic, protože už jsi to místo se všemi jeho skrýšemi znal. Nemohla jsem se před tebou nijak ukrývat, ale věděla jsem, že v tvých rukou moje současná budoucnost vypadá dobře. Pláž byla vzhůru nohama. Pečlivě jsi ji přikryl novým krásným čerstvým ložním prádlem. Moře se bouřilo. Uklidnil jsi ho, protože jsi mu měl co říct. A já jsem tě poslouchala. Začal jsi vyprávět různé příběhy, zatímco jsi mi tam naživo projektoval duši. Bylo to jako operace otevřeného srdce prováděná perem. Nebolelo to, vyvolávalo mi jen vlny rozechvění. Vzal jsi mi oranžové bójky, nastrouhal je a rozptýlil po nebi na východě. Nakrmil jsi racky a vygumoval nebe od mraků, abych se mohla co nejvíc radovat z jejich letu. Všechen písek, který byl rozsypán mimo moji pláž, jsi vzal a odnesl na jeho místo. Ozdobil jsi mi útes kresbami z recyklovaného materiálu. I vědci byli spokojeni, že teď všechno získává tvar, ale netušili, že nepracuješ podle žádného plánu, ale všechno děláš instinktivně. Ani se to nesměli dozvědět. Všechno probíhalo tak, jak mělo.

Moje budoucnost se stala přítomností, moje přítomnost minulostí a tak dále. Nyní žijeme a ty jsi ještě tady. Vyrobil jsi speciální kontejnery na tříděný odpad. Každý návštěvník mojí pláže se nyní chová ohleduplněji. Když sem lidé přijdou, už tady po nich nezůstává nic. Dívají se a diví se, co jsi se mnou udělal. Většina z nich přichází, aby viděli, jestli se tady opravdu něco děje, jestli tu ten architekt nakonec nezůstane. Jeho projekt se neustále mění. No dobře. Lidé přicházejí, odcházejí, ale ty zůstáváš a děláš svoji práci s velkou péčí. Pracuješ čistě a pokaždé překvapivě. Statistiky už nejsou nudné a bolestivé, vzpomínky jsou stále živé a krásné, dutiny se staly knihovnami pro tvé příběhy a bójky, které kdysi představovaly určité meze, se volně objevují a mizí na nebi, na východě a na západě. Tvůj prst pokračuje ve vytyčování linií pláže, moje vlny přináší nové a nové rozechvění a zvědavost turistů je čím dál tím větší. Všichni se ptají "jak to?". Někdy se ptám i já, ale abych se neztratila, raději si rychle řeknu: "takto!" Vědci se uklidnili. Můj architekt je chytrý, protože si je všechny usmířil. Ale nejlépe se cítím já. A to je všechno. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale důležité je, že se to stalo. A ať je to jakkoliv, nemůžu odporovat. Jsem jen pláž, co můžu dělat? Můžu se jen radovat.

Architekte, který mi projektuješ duši... děkuju ti!

Jmenuji se Ilinca-Anamaria Prisăcariu, je mi 18 let a studuji ve třetím ročníku na gymnáziu. Narodila jsem se a žiju v v Botoşani, městečku na severovýchodě Rumunska. Ještě přesně nevím, co chci v životě dělat, ale jedno vím jistě: psaní bude pořád mojí součástí a budu se snažit sdílet, nakolik to bude možné, své pocity a myšlenky s celým světem. První text jsem napsala v devíti letech, když jsem se sotva naučila psát. Potom jsem si na psaní vyčlenila zvláštní sešit. Byl žlutý zdobený pejsky a kočičkami. Do něj jsem napsala svůj první "dramatický text". Byl o pěti přátelích, kteří se nudí a přemýšlí o tom, že by jeli na výlet do Vietnamu.

Ať už mě lidé budou číst nebo ne, já tu budu pořád, se svými slovy, která vyjadřují něco, co může být někomu v jistou chvíli užitečné. Začala jsem spolupracovat s portálem LiterNet.ro na podzim roku 2012. V srpnu 2012 jsem potkala šéfredaktora LiterNetu Răzvana Penesca na divadelním festivalu pro gymnazisty - Ideo Ideis v Alexandrii (župa Teleorman). Byla jsem malá, sotva jsem skončila první ročník gymnázia. Răzvan mi řekl, že četl několik postů na mém blogu, další na blogu Divadelní dílny (gymnaziální divadelní soubor, jehož jsem byla a stále jsem součástí) a synopsi představení, které jsme měli představit v rámci festivalu ("Probuzení jara" od Franka Wedekinda). Navrhl mi spolupráci s LiterNetem. Začala jsem rozhovorem se dvěma kolegy ze souboru, kteří hráli hlavní role v této hře. Během několika následujících týdnů jsme dojednali podrobnosti ohledně mojí budoucí týdenní povídkové rubriky: "Čtvrteční ranní čaj". Proč tento název? Protože texty vycházejí každý čtvrtek a protože mám ráda čaj. A koneckonců člověk by se měl věnovat tomu, co ho těší.


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)