Tisíc a jedno ráno

Normálně po ránu bývám malátná. Těžko se probouzím, obvykle kvůli psovi, který mi olizuje ucho, abych ho vzala ven. Ale mám štěstí, že na mém velkém balkóně se nachází spousta květináčů s rostlinami, které může Truman po libosti zalévat pokaždé, když už nemám doma ani kapku alkoholu, který by mi pomohl vzpamatovat se. Alkohol požitý brzy po ránu má stejný účinek jako venčení psa po parku.

Rána mám ráda. Každé nové ráno si uvědomím, že jsem získala další den. Včerejšek. A poté, co se něčeho napiju, obvykle Grand Marnieru nebo ginu s tonikem (vybírám si Bombay Saphire kvůli barvě) - zapluju s knihou do vany. Sleduju, že poslední dobou se nakládám do vany s klasiky.

Pečlivě si připravím vodu a soli, do nichž pak moje tělo vklouzne. Naštěstí přehnaná konzumace alkoholu mi zatím na těle nenechala žádné stopy, takže i nadále vypadá svěže a nádherně. A naštěstí játra jsou schovaná uvnitř. Nicméně si v tomto ohledu nemusím dělat žádné starosti. HIV působí rychle.

Od té doby, co jsem to zjistila, jsem se snažila už s nikým nespat. Ani mi to vlastně nepřijde jako nějaké utrpení. Už na to ani nemám chuť. Není to divné, že pohlavně přenosná nemoc může člověku úplně odrovnat sexuální apetit?

Minimálně v mém případě k tomu došlo a na rozdíl od ostatních, které znám, mi dokonce vyhovuje, že nepřenáším svoje nemoci dál. Ale zpátky k mému každodennímu koupelovému rituálu... teď, když se mi můj život jeví jako čím dál tím kratší - určitě proto, že se nacházím v jeho závěrečné fázi -jsem si začala víc uvědomovat své potřeby a potěšení. Takže se jich nevzdám ani po smrti... ani mrtvá se nevzdám hodinových pobytů ve vaně plné horké vody a koupelnové soli, kterou z Izraele dováží jedna skvělá břišní tanečnice. Myslím, že se jmenuje Isabel - nikdy si nedokážu zapamatovat její jméno.

Tahle Isabel není vůbec hezká. Má tvář poďobanou od neštovic a malé, daleko od sebe posazené oči neurčité barvy, ale krouží trupem tak zručně, že může mít, jakéhokoliv chlapa si zamane, sotva se dvakrát pohne. Pro sebe. Ale koneckonců každá žena může mít svého vytouženého muže. Záleží ale na jak dlouho. Truman vydrží být hodný a poslouchat Ninu Simone, dokud jsem ve vaně. Je to výjimečný pes. Opravdu. Skoro mi přijde trapné ležet nahá ve vaně ve svém bytě zařízeném ve stylu art deco a se svým hodným psem, který leží s čumákem na tlapkách a dívá se na mě přivřenýma očima - s napůl znuděným a napůl vyčítavým výrazem - a povídat si sama se sebou do záznamníku. Zapnula jsem ho? Ano, zapnula.

Dělám to jen proto, že jsi mě o to požádal. Myslím, že jsem se trochu zamilovala do tvé podobnosti s Gary Cooperem. Nebo bys dal přednost tomu, abych tě srovnávala s nějakým režisérem?

Ale buď bez obav. Nepředstavuju žádné nebezpečí. Už jsem ti řekla, že nemám chuť a nejsem rozdávačná. A ty mě určitě považuješ za divnou. Jinak bych se nestala tvým objektem. "Tvůj objekt" - jak to zní vznešeně a vědecky. Víš, že než jsem začala pěveckou kariéru, vyhrála jsem celostátní chemickou olympiádu? To bys nevěřil, viď? A vidíš, takhle svůj životní příběh hezky okořením - teď když se nacházím na posledních sto metrech - transvestita, který si v pětadvaceti letech nechal uříznout pinďoura a našít prsa, aby se stal ženskou. Nádhernou ženskou. I ty sis toho všimnul.

Zatím nevím, jestli je dobře, mluvit s tebou přímo. Ale když jsi mi dal záznamník, řekl jsi mi, abych se chovala normálně. A vyprávěla o jednom dni... o normálních dnech mého života. A to je to, co dělám. Někdy si povídám sama pro sebe a tohle je výsledek. Teď se dozvíš, že jsem se do tebe zakoukala. I ty víš, že dobrý příběh nemůže být bez špetky romantiky, takže toho můžeš využít ve svůj prospěch. Akorát to neříkej svojí ženě. Minimálně ne teď, dokud ještě žiju. Deprimují mě hysterické ženské a mám pocit, že bych se nedokázala vyhnout střetu s ní.

No a slovo dalo slovo, na pozadí hraje Sinnerman a je čas, abych vyšla z vany a namazala si tělo arganovým olejem s vůní skořice. Dělá zázraky, to bys nevěřil. Řekni to i tvojí ženě. Není to žádná narážka. Jenom návrh.

Ráda si myslím, že si budeš představovat, jak si mažu olejem každý kousek těla. Ale mám strach, že jsi na to příliš úzkoprsý. Ale jestli to budeš dělat, nezapomeň prosím, že nejsi teplý. Když teda na to nebudeš myslet, znamenalo by to, že jsi omezený, a to, doufám, nejsi. Já jsem konečně žena. Teď je vhodná chvíle, abychom změnili hudbu a přešli na víno. Musím si taky udělat něco k jídlu. Všichni mí milenci mi říkali, že jsem skvělá kuchařka. Možná, že tě taky jednoho dne pozvu na jídlo. Moji hosté vždycky nosí zákusky.

Truman si chce hrát, zatímco já přemýšlím, co si uvařím. Faktem je, že nemám hlad, ale pokud chci dneska večer zářit na scéně, musím dostat do žaludku i něco jiného kromě alkoholu.

Možná to bude moje poslední show. Může se stát, že zítra nebudu schopná vstát z postele. Nezapomeň, že pokud k tomu dojde, dám ti vědět a slíbil jsi mi, že si vezmeš Trumana. Nechci, aby mě viděl na smrtelné posteli. Je na to příliš citlivý. A možná najdeš i pro něho roli v nějakém tvém filmu. Pěkně dlouho žárlil na můj úspěch. Brzy nastane čas, abych se začala připravovat na představení. Byla bych ráda, kdybys dneska večer přišel. Vlastně jsem skoro přesvědčená, že přijdeš. Protože si potřebuješ stáhnout materiál ze záznamníku. Je to zvláštní, že jestli z něj uděláš výjimečný film, za který dostaneš ceny, já už budu dávno pod drnem. Nebo to není zvláštní. Ale mělo by být. A možná, že konečně moji rodiče budou na svého syna hrdí. Ačkoliv nejspíš asi stejně ne.

Dneska večer začnu a skončím svoji show s Quizás, Quizás, Quizás. Nefandi si, nedělám to jen proto, že se ti líbí, ale protože to je moje nejlepší číslo. Vezmu si na sebe červené krajkové šaty a na krk perly od babičky. Ty perly, které nikdy nedostane moje budoucí manželka a namaluju se jako Julianne Moore v A Single Man. Vidíš, jak jsem kulturně na výši?

Už jsem ti říkala, že jsem byla zamilovaná do ženy? Byla neuvěřitelně krásná - věř mi, vím, co říkám. Ale všechno popořadě. O tom ti budu vyprávět zítra. Jestli ještě budu mít čas. Teď mi přetéká voda na těstoviny a moje kuchařská pověst jde do háje.

Mám hrozně rád tyhle rána, která se protáhnou až do oběda.


Když mě máma porodila a zjistila, že jsem holka a ne Mihăiţă Alexandru, rozhodla se, že mě nebude mít ráda a nebude mě krmit. Tak jako tak dítě nechtěla. Dítě se narodí, vyroste a trpí. Život je jenom utrpení. Obzvláště pro ženy. Poporodní deprese trvala do té doby, než si mě napůl ze soucitu, napůl vynuceně přiložila k prsu. Od té chvíle byla její láska téměř obsesivní. Máma mě porodila až v okamžiku, kdy mě poprvé kojila.

O tátovi nevím, co bych řekla, leda že to býval pohledný chlap, kterého otupil alkohol. Před několika lety si máma uvědomila, že ji tento svět beznadějně dusí a musí ho co nejdřív opustit. Odchod oslavila skleničkou vína a několika prášky na spaní. Táta zmizel s ní tak nějak přirozeně.

To by byl příběh mého vzniku a osvobození. Kořenů, o nichž jsem věřila, že je mám, a které jsem ztratila, když máma přitiskla k sobě víčka a už je nikdy neotevřela.

Když jsem začala vnímat sama sebe, svoje tělo a krev, oheň, který neustále plápolá hluboko v mém nitru, rozhodla jsem se přijmout jediné náboženství: lásku.

Z lásky a důvěry k mámě jsem jako holčička hledala Pána Boha, pak jsem zabila Syna při cestě do Synagogy, kam mě přivedla pouze moje vášeň a skončila jsem tím, že jsem se vzdala myšlenky na víru poté, co jsem si uvědomila, že můžu věřit v cokoliv nebo v nic, dokud mi láska tančí v krvi. A že můžu milovat nejdivnější zvyky svých mužů, že bych se pod vedením lásky mohla potápět do nejstudenějších říčních vod, prodírat se tropickými lesy, oceány a pouštěmi.

Slova se nemohou poskládat na papíře, když je mé tělo neviditelné a duše prázdná. Slunce se zapomnělo ukázat mezi mraky. Nebe je bezbarvé. Mé kroky nenechávají stopy v životě, pokud nemám na zádech náklad velké lásky.

Potřebuju vidět, jak se odrážím v očích svého muže, jeho laskání způsobuje, že si uvědomuju krásu svého těla, jeho polibky stírají všechny stíny nedokonalostí a jeho ruce připravují mé břicho na dítě. To vše je zkrátka láska.

Takže mým jediným náboženstvím je láska. Jediný způsob přežití, který znám. A ne, není přeceňovaná, nevyšla z módy, nebyla ještě dostatečně opěvována, nebylo jí zasvěceno dostatek ód, protože žádná oběť není pro lásku příliš velká.

A teď když píšu tato slova v domě na břehu moře, který má v obýváku klavír, a z pohledu z okna se mi tají dech, protože vidím racky opěvující život, a na pracovním stole mám ve váze růže a lilie a posměšně na mě ze zdi shlíží uhlová kresbu, kde se dva cizí milenci chystají spojit svá těla, tak si uvědomuju, že jsem až příliš milovala, aniž bych byla milována.

Ale není všem dnům konec, doufám, vidím ho i teď, jak kráčí po vlnách. A láska na mě ještě čeká někde na větrné hůrce. Zem mi utíká pod nohama, klavír možná začne hrát...

"The minute I heard my first love story,
I started looking for you, not knowing
how blind that was.
Lovers don't finally meet somewhere.
They're in each other all along."
(Rumi, The Illuminated Rumi)


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)