Ztracený podzim Marie Perditové

Každý rok přesně 20. srpna přicházel do vsi Petrícica, která se tyčila na kopci prudce se zdvíhajícím vedle moře, podzim. Už od rána byla jeho vůně cítit ve slaném vlhkém vzduchu. Po páté hodině odpolední se pocit přeměnil v jistotu, když se vzduch třpytil oním zvláštním všudy přítomným okrově zlatavým světlem, filtrovaným měděnými podzimními listy. Akorát že ve vsi Petrícica se o měděných listech nedalo 20. srpna mluvit nejen proto, že ještě nepřišel jejich čas, ale protože tam nerostly žádné stromy. Odkud to světlo přicházelo, nevěděl nikdo, ale jisté je, že to takhle probíhalo každý rok.

Onoho roku, kdy podzim přišel přesně 15. srpna, vesničané věděli, že se něco děje. První věc, kterou toho rána udělali, byla kontrola rohožky přede dveřmi, jestli je správně položená lícem nahoru a každý s ulehčením konstatoval, že ji večer před spaním zanechal správně položenou. Pak zkontrolovali hrnce v kredenci, ale i ty byly uloženy jaksepatří, otvorem nahoru. Pak se vydali k prasečím chlévům, ale ani jeden nešel se stéblem trávy v puse. Poté se všichni sešli v místní hospodě a snažili se přijít té záhadě na kloub. Názorů se sešlo hodně, ale ne všechny se daly ověřit. Někoho napadlo, že pravděpodobně nějaký turista odjel dřív, ale nikdy se zatím nestalo, že by si kvůli tomu podzim někdy pospíšil. Někdo jiný si myslel, že toho roku je ozonová vrstva poškozená víc než obvykle kvůli luxusním automobilům vlády, která pospíchala investovat peníze před zimními volbami, ale Bandito řekl, že členové vlády netráví nekonečné dovolené u moře nebo určitě ne u moře ve své zemi, nýbrž v zahraničí. Takže pokud jde o ozonovou vrstvu, pak není ztenčená ta naše, ale v té zemi, kam jezdí naši členové vlády na dovolenou. Další teorie tvrdila něco o jaderných elektrárnách v Rusku a o tom, že jedné dvěma z nich vyletěl poklop do vzduchu a do atmosféry se uvolnily zářivé částice rozštěpených atomů, které pohyby vzduchu v atmosféře urychleně přesunuly přímo nad naši zemi, protože tak se to má s Rusáky odjakživa, když jde vztahy s námi a s Američany. Nevědělo se proč, ale zdálo se, že jenom Normandii se zničené ruské atomy vyhnuly stejně, jako tomu bylo kdysi s Černobylem. Nezbylo jim tedy než počkat si na zprávy v 17 hodin v rádiu, protože nikdo ve vsi Petrícica neměl televizi. Ale ani na zprávy se nemohli spoléhat, jelikož tam se mluvilo jen o důležitějších věcech a i tak šlo o pirátskou rádiovou stanici, byť jedinou, která se dala chytit na kopci, kde se tyčila vesnice, a obvykle se ve zprávách mluvilo o okolních vesnicích. Poslední vysílaná novinka se týkala amerického spiknutí proti Rusům, nějakých pokusů s raketami podobným těm, které jsou schopné nastřelením mraků vyvolat déšť. Pokud by se i v tomto případě jednalo o rakety vyslané naším směrem, mohly způsobit, že podzim přišel dříve, a když přišel dříve k nám, přišel i k Rusům? A neštěstí by dopadlo na nás, ne na Američany, protože Rusové by obvinili nás, tudíž bylo jasné, odkud přišel podzim. A když už to tak bylo, pak tento rok byl pouze pokusný a příští rok nám Američani pošlou podzim ještě dříve, možná už v červnu, takže na polích nic nedozraje a donutí nás tak kupovat od nich základní životní potřeby. Na závěr zazněla poslední teorie, že Bůh spal příliš dlouho, jen tak se dají vysvětlit ty vražedné teploty po celé léto, náhle ukončené o pět dní dříve, ale to neznělo příliš přesvědčivě a to ne proto, že by vesničané neměli dost silnou víru v Boha, ale proto, že obvykle On s nimi neměl žádné spojení.

Do vesnice na kopci přišel večer a podzim jako by zesílil, zatímco se muži z vesnice nedobrali k žádnému závěru. Záhada zůstala stále stejně kulatá, okrouhlá a celistvá. Teprve když padla nocm všimli si, že od moře přichází silné světlo, které přičítali alkoholu vypitému v hospodě. Ale ne, světlo pozorovaly i ženy shromážděné na konci uličky, už od dvanácté hodiny polední. Zanechaly svých záležitostí, opustily hladové děti a malé zahrádky s nezalitými rajčaty a okurkami. I tak z těch rajčat nic moc nebývalo, akorát by byly zalité slanou mořskou vodou, ale aspoň ty zbytečné zahrádky poskytly činnost lidem znuděným od tolika stání. Muži se potkali se ženami na konci ulice a spolu se vydali ke břehu moře, které bylo v onen večer velmi tmavé. To, co uviděli, předstihlo veškeré fantazie a pověsti. V lehké mlze a večerním chladném vzduchu vycházelo z prvního domu, který stál vlnám v cestě, světlo jako mistrovsky vybroušený diamant otáčející se na slunci. Opatrně, ba až bázlivě přišli za naprostého mlčení blíže. Okna byla příliš vysoko na to, aby se dalo nahlédnout dovnitř, takže nejodvážnější muž z vesnice, již zmíněný Bandito, se odvážil a vstoupil dovnitř poté, co vystoupal po třech vysokých schodech. Na posledním z nich ležela lícem vzhůru rohožka. Nemyslel na to, že stará Consuela ho přivítá se stejným klackem, s jakým ho čekala pokaždé, když přicházel za krásnou Marií Perditovou, dcerou zplozenou nešťastnou náhodou na stará kolena, jak si mysleli vesničané, ale úžasnou, jak si myslela stařena. Což byla jediná úžasná událost v jejím životě, na kterou myslela dvacet let den co den, hodinu co hodinu, okamžik co okamžik. Domovní dveře se otevřely a přitom příšerně vrzaly, což samou nervozitou všichni přeslechli. Do Banditova vystrašeného zraku vpadla oslňující záře. Stál na prahu domu jako praštěný, protože nemohl pochopit to, co viděl. A nemohl to pochopit, protože vlastně neviděl vůbec nic. Po dlouhých minutách vyšel zmatený ven a svým spoluobčanům nebyl schopen nic kloudného říct. Za hrobového ticha čekali muži a ženy na úsvit a ono nadpozemské světlo se valilo se stejnou intenzitou ven otevřenými dveřmi z domu staré Consuely, která prožívala tu událost, stejně nešťastnou jako úžasnou. Za úsvitu světlo trochu pobledlo. Teprve tehdy nejmoudřejší žena z vesnice, které bylo devadesát osm let a kdysi ulovila sto dvaceti kilogramového jesetera, stěží vyšla vysoké schody až na rohožku lícem vzhůru a spatřila Marii Perditovou ležící na jediném lůžku v místnosti s téměř oslepující svatozáří kolem hlavy. Tento obrázek ji přiměl, aby se bezděky pětkrát pokřižovala. Byla však tak udivená, že toto gesto provedla obráceně. Naštěstí ji nikdo neviděl. Stará Consuela vypadala, že se pomátla, jak tak seděla na židli vedle postele a dívala se na svatozář kolem hlavy Marie Perditové. Stařena se opatrně přiblížila, beze strachu, protože toho ho už v životě viděla hodně, a dotkla se Marie Perditové, která neuvěřitelně zkrásněla. Žila, to bylo jasné. Dýchala, mrkala a poznávala ji.
"Dobré ráno, Marie Luizo, jak se máte?" zeptala se dívka se stejným úsměvem na rtech, jak ji znala celá vesnice.
"Co je to s tebou holka, nejsi nemocná?" zeptala se Marie Luiza.
"Ne, nejsem," odpověděla dívka se svatozáří kolem hlavy. "Akorát si musím zvyknout na to kolem hlavy, nevím, co to je, ale vidím, že tam je světlo, takže se nebojte, neubližuje to, to už jsem od včerejška zjistila."
"Consuelo, nedáš holku do školy ani letos?" zeptala se moudrá Marie Luiza.
"Nedám, aby mi tam nezhloupla," odpověděla stará Consuela, aniž odtrhla oči od světla na dívčině hlavě.

Moudrá stařena natáhla ruku k hlavě, dotkla se svatozáře a přesvědčila se, že opravdu neubližuje a pak vyšla z domu a oznámila vesničanům, kteří tam nehybně stáli celou noc, že je všechno v pořádku, mohou se tam jít podívat a že se nikomu nic nestane. Lidé váhavě vstupovali po jednom jako poklidné zbožné procesí a každý z nich se velmi divil. Bandito vstoupil až nakonec, protože se chtěl déle zdržet u lůžka Marie Perditové, kterou tajně miloval.
"Co se stalo, Marie?"
"Nic, Bandito, jsem to pořád já, ta, kterou znáš, akorát že teď mám světlo a nevím, odkud se vzalo a jak se ho můžu zbavit a ani si nejsem jistá, jestli se ho chci zbavovat."

Banditovi se v hlavě vylíhl nápad. Během dvou dní se zpráva rozkřikla po celém okolí vesnice na vysokém kopci a reportéři z celého světa se tísnili u narychlo postavené brány do vsi. Bandito seděl na staré dřevěné židli a inkasoval od každého cizince vstupné ve výši, za kterou by se dalo pořídit deset slepičích vajec, pět kilo rajčat a litr pálenky. Vedle sebe měl na listu papíru ze starých novin okopírovaný aktuální směnný kurs dolaru, eura a libry a u nohou dvě velké umělohmotné tašky, kam strkal utržené peníze. Akorát že každý mohl o tom, co viděl, jen vyprávět v televizi nebo napsat článek do novin, ale nedal se získat žádný hmatatelný důkaz. Oslňující svatozář kolem hlavy Marie Perditové se nedala vyfotografovat ani nafilmovat. Fotografický papír zůstával netečný nebo naopak tak zaujatý, že vyvolané fotografie byly všechny bez rozdílu úplně bílé, stejně jako film, na který se reportéři snažili dívku natočit. Zázrak trval pět dní a během nich se Banditovi povedlo nashromáždit deset velkých umělohmotných tašek plných dolarů, eur a liber. Po tu dobu Marie Perditová nevstala z postele, protože ji zaměstnával zázrak, přijímání návštěv a marné pokusy o vyfotografování. Po pěti dnech svatozář zmizela stejně náhle, jako se objevila. Bandito sbalil vybrané obecní peníze a utekl s nimi do Španělska. Marie Perditová zemřela hlady a stará Consuela dál trávila dny tázáním, jestli zázrak, který zažila před dvaceti lety, byl nebo nebyl skutečný. Chlapi z vesnice tyčící se na kopci se dál každý den potkávali v hospodě a dohadovali se, kolikátého přijde podzim příští rok.


Narodila se v roce 1968 v Ploješti a studijně ji formoval exaktní charakter technické fakulty s převážně mužským osazenstvem, konkrétně její ropný a plynový institut. Absolvovala fakultu technologie chemického zpracování ropy, kde měla hned v prvním ročníku možnost setkat se s duchovním mistrem v osobě profesora filozofie Emila Stana, vynikajícího znalce a stoupence Emila Ciorana a Constantina Noiky. Díky němu si pomalu osvojila základy pochybování, skepticismu, kladení otázek sobě i světu a zhroutily se jí jistoty v domýšlivém věku necelých dvaceti let. Celých pět let na univerzitě se neslo ve znamení filozofie, která vytvořila první "pevnou" strukturu v jejím nitru.

V polovině studií v roce 1989 proběhla revoluce a převrátila vzhůru nohama předpokládanou kariéru po ukončení studií. Takže se studijně zaměřila spíše na fakultu psychologie, aby se později mohla věnovat psychoterapii. Tato druhá cesta je poznamenaná setkáním s druhým duchovním mistrem v osobě jednoho z žáků Constantina Noiky, s profesorem a psychoanalytikem Vasila Dem. Zamfirescem, který v ní probudil zájem o psychoanalýzu a vytvořil tak druhou "pevnou" strukturu. Na konci dlouhých dvanácti let se stala psychoanalytičkou a mezitím publikovala v různých časopisech jako România Literară, Dilema, LiterNet, Flacăra, Apostrof, Q Magazin atd.

Ioana Scoruş, autorka tří knih, nyní provozuje soukromou psychoanalytickou praxi, je členkou Rumunského kolegia psychologů, nadace Generace - centra pro psychoterapii dětí a mládeže a Rumunsko-francouzské psychoterapeutické a psychoanalytické společnosti - Andre Green. Jak oddychový prostor si buduje malou oázu s lehce aristokratickou atmosférou v podobě krámku s kvalitními čaji, kávou, porcelánem a reprodukcemi uměleckých děl. Čerstvě založila a vede blog cumsimtedomnisoararuxandraromania.wordpress.ro a zároveň přispívá na profesionální blog psihoterapie.ablog.ro

V současnosti žije a pracuje v Ploješti, je vdaná, má devatenáctiletého syna a sní jen o cestách do míst, o nichž si kdysi mohla nechat jen zdát. Snaží se zvyknout si na neklid vyvolaný "ontologickou nespravedlností" a sice chybějícím vyšším smyslem, ale od začátku ví, že tahle válka je už prohraná.

Na LiterNetu vede rubriku Poveştile Petricicăi.


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)