Chci být tvým psem

Zaskočilo ji, když ho uviděla stát na prahu. Měl na sobě košili s drobnými kostkami a její spodek mu volně visel přes kalhoty. V levé ruce, na které mu téměř praskaly nateklé modré žíly, držel tašku s nářadím. Na široké zápěstí navazovala velká ruka muže zvyklého na fyzickou práci.
Když ho uviděla, byla překvapená a znervózněla. On to věděl! Cítil, jak mu vlna plamenů zaplavila žaludek a nebylo to zrovna příjemné. Ten spár ho držel na místě, dokud mu dívka rezignovaným hlasem neřekla:
"Pojď dál."
Muž si zul boty a prošel předsíní. Dívka ho vedla do kuchyně.
"Vyrušil jsem tě?", zeptal se muž, zatímco v hlavě už mu klíčila další myšlenka. Když tady byl před několika měsíci, aby jí namontoval garnýž na záclonu, byt zářil čistotou, teď však vypadal jako by nikoho nečekala.
"Ne, čekala jsem tě," lhala dívka s povrchním úsměvem, který okamžitě pohasl. Jak se jí sakra povedlo zapomenout na dnešní návštěvu? Měl k ní přijít na devátou. Jasně.
Díval se na ni. Znovu ho zachvátila vlna nečekaného suchého ohně a vnitřnosti mu spaloval ten nejistý špatný pocit. Co od něj chtěla? Byla namalovaná, kolem očí měla černé linky a na rtech červenou rtěnku. Nemůže jí nabídnout nic z toho, co chce. Ona je mladá holka, on odepsaný chlap. Měla na sobě kožené kalhoty, ale na nohou neměla nic a neuniklo mu, že rudý lak má místy oprýskaný. Nehty na rukou však byly bezvadné. Dlouhé, červené s dokonalým tvarem. Proč mu volala?
Dívka se podívala na hodiny a pak vrhnula pohled na něj.
"Jak dlouho ti bude trvat, než mi spravíš odtok?"
"Nevím. Nejdřív se musím podívat, o co jde."
Dívka mu otevřela dveře od skříňky, na které byl dřez, a vytáhla odtamtud dva odpadkové koše, saponáty a malý smetáček s lopatkou. Na dveřích od skříňky byly stopy po jídle a uvnitř to nelibě páchlo. Zbytky stékaly po dvířkách a nikdo se je neobtěžoval setřít.
"Chceš pivo?"
"Nevím. Nevím, jestli se to hodí."
Dívka mu otevřela pivo a podala mu ho. On po něm rychle natáhl ruku a jeho gesto mělo být nenucené, mužné, ledabylé a plno dalších věcí zároveň. Dotknul se jejích prstů, ale dívka ho krátce probodla pohledem. Nezbylo mu, než se vrátit na zem. Tak trapně a neohrabaně si nepřipadal desítky let. Už posledně si všimnul, jak se na něj to děvče dívá a ani tehdy nevěděl, jak reagovat.
Do prdele, řekla si v duchu dívka. Jdi do hajzlu. Ten úchylák si sem přišel zamrdat. Prohlížela si ho, jak tam tak klečel a zkoumal trubky, které vedly ze zdi a zpátky. Kůži na tváři měl šedou a tenkou. Kolem očí vrásky, řídké vlasy na růžové pihovaté lebce a velké měkké ruce s ochablou kůží. V koutcích úst měl bílou jemnou pěnu od slin. Na sobě tmavě fialovou kostkovanou košili. Možná, že je i něčím cítit, ale nedokáže to popsat... vlhkým listím. Slizoun.
Napsala mu pár veršů pro jeho syna, kterému bylo před pár měsíci pět, a on jí opravil záclonu. Tak to u nich ve městě fungovalo. Existoval tento kruh služeb a protislužeb. Já ti pomůžu s tímhle, ty mně zase s tamtím. Zadarmo. Služba za službu. Na příklad někdo měl jablka na zahradě, ale neuměl dělat koláče, někdo jiný uměl masírovat, ale potřeboval večer pohlídat děti. Nebo někdo měl přebytečnou marmeládu, ale zase potřeboval doučování z matematiky pro své syny. Nebo někdo myl okna za lekce francouzštiny. Já ti uvařím, ty mi umyješ auto.
Dívala se na něj, když se dal do práce. Cvak, cvak, kov na kov, jeho dech. Dívka vytáhla mobil ze zadní kapsy. Tři zprávy.
"Opravdu nemusíš být jinde?"
"Ne, ne."
Dřez byl plný talířů se zaschlými zbytky od jídla, skleniček a příborů. Na co se to ptal?! Jestli ji chce za to osouložit, souhlasí. Jenom, aby už mohla zase mýt nádobí. Za jakoukoliv cenu.
"Proč to nosíš na krku?", zeptal se. "Vypadá to jako obojek na psy."
Neodpověděla.
"To je poslední výkřik rockerské módy nebo co? Nebo jseš emo?"
Instinktivně se dotkla koženého pásku na krku.
"Můžeš mi zase napsat básničku?"
"Určitě. Pro jakou příležitost?"
"Pro moji mámu. Příští týden jí bude osmdesát sedm."
Znovu se podívala na hodiny. Aspoň se vyjasnila situace. Nic od ní nechce. Neví, jak by reagovala, kdyby se jí nějaký muž dotknul.
"Co ještě umíš?", pokračoval muž, aniž by se na ni podíval.
"Hraju na piano."
"Tím si vyděláváš na živobytí?"
"Ničím si nevydělávám. Přes den spím. V noci se toulám."
Odmlčel se a hledal v rozevřené tašce klíč. Dál si ho prohlížela. Nedokázala k němu vykřesat ani špetku sympatií. Podle ní lidé po čtyřicítce už nevypadají dobře, tělesné tvary už nejsou to, co bývaly, a všechno na nich vypadá tak, že si to ani nepřála vidět. Možná dokonce dříve, už od třiceti. Jí je jednadvacet, tomu chlapovi asi něco přes padesát.
"To ses tak nalíčila kvůli mně?"
Nervózně se zasmála. Přece jen s tím začal. Nevěděla, jak by reagovala, kdyby se jí dotknul. Netušila. Nikdy s nikým neprovozovala sex v pravém slova smyslu. Nechtěla, aby se jí někdo dotýkal. Nechtěla zjistit, jaké to je mít sex, nepoháněla ji v tomto směru žádná zvědavost. A už vůbec ne s tímto chlapem. Je ošklivý a starý a... zpocený. Proč se tak potí?
Zastavil se a naráz do sebe hodil polovinu piva. Kleknul si a zkroutil se směrem k ní. Díval se jí přímo do očí. Oba mlčeli.
Nechtěla, aby se jí tento muž dotknul. S hrůzou myslela na to, jaká je pravděpodobnost, že se něco takového stane. Právě četla v jedněch novinách o nějakém pětatřicátníkovi, který byl odsouzen jenom na dva a půl roku za to, že sexuálně zneužil obě své dcery, kterým v té době byly čtyři a sedm let. Hladil je na intimních místech a nutil je, aby se ho taky dotýkaly. Líbal je tam a pak je nutil, aby ho orálně uspokojovaly. Pak sexuálně zneužil jejich kamarádku, jedenáctiletou dceru svého nejlepšího přítele. Dokonce, i když se díval na televizi, tak je nutil, aby ho orálně uspokojovaly. A když s nimi spal v posteli, dělal i jiné věci. A dostal jenom dva a půl roku, vyváznul snadno, lidé se snadno dostanou z čehokoliv. Nebo ten, co nedávno zabil svojí ženu a děti. Po zemi běhá spousta šílenců.
Ten chlap tady se jí ptá, jestli se kvůli němu namalovala. Může být schopný všeho. Praští ji? Bude ji nutit k sexuálním zvrhlostem? Podřízne jí krk?
Měla na koženém pásku kolem krku přichycený řetěz se dvěma konci, které byly spojeny s kroužky v bradavkách. Když šla do klubu jako dneska večer, popotahovala trochu za řetěz, ještě trochu, dokud se bolest nestala nesnesitelnou. Se svým tělem prováděla různé brutální věci. Ale to se týkalo jenom jí. Nechtěla, aby se jí dotknul, nechtěla, aby odhalil její tajemství.
"Jsem čtyři roky rozvedený," řekl.
Bezva, jako by ji to zajímalo. Loknula si ze své flašky piva.
"Byli jsme svoji patnáct let. Byla to moje jediná ženská v životě."
Dívka pokrčila rameny.
"Od té doby jsem s žádnou jinou nebyl."
"Už jsi hotový?"
Zvednul se a pustil kohoutek. "Tadááá..."
"Kdy chceš tu básničku? Když ti ji dám zítra ráno, bude to stačit? Pošlu ti ji mailem."
Znovu si kleknul, aby si posbíral věci.
Aniž by věděla, co ji k tomu vede, udělala k němu krok a položila mu dlaň na temeno hlavy.
Začal plakat. Dívka nevěděla, co má dělat. Chtěla od něj odejít a odvolat své gesto, ale místo toho sevřela prsty jeho vlasy. Dělalo se jí špatně, cítila to. Cítila hrůzu ze sebe, z tohohle chlapa, ze života, ze světa. Ze všeho.
"Jak by asi měla ta básnička vypadat?"
Hlas se jí třásl. Nedokázal odpovědět. Zeptej se na cokoliv, Christiane, zeptej se na cokoliv, nutil se, styděl se a přitom by nejraději zmizel, přestaň mlčet, Christiane, mluv, řekni něco, cokoliv. PŘESTAŇ MLČET. Cokoliv, jen ne tohle ticho.
To ticho bylo hrozné jako smrt, která stéká ze stěn, z pórů věcí, bylo to ticho, které tepe hlukem od sousedů, monotónním ženským hlasem, autem parkujícím před domem a kapkou stékající z kohoutku na talíř se zbytky červené omáčky v jejím dřezu, v jejím bytě, v jejím městě... Zešílela? Asi by se měla stavit na lajnu koksu. Možná by se měla přestat dotýkat tohohle cizího chlapa, který ji může znásilnit, může ji zničit, může ji oddělat, mučit, cokoliv s ní může provést, ale on ani nezvedl paže, aby ji objal kolem pasu, ani jí neobjal nohy, jak tak před ní klečel na kolenou. Cítila, jak jí jeho slza skanula na prsty u nohou. Příšerná scéna!
"Byla dobrá máma... tvoje máma? Jestli teda chceš, abych to napsala do básničky..."
"Ne, hrozná. A pořád je stejná," řekl muž a rozesmál se.
Zvedl se, oprášil si volnou rukou kalhoty, přejel si s ní po tváři a pak odcházel stejnou cestou, kudy přišel. Ve dveřích se k ní otočil a řekl: "Kdybys cokoliv kdykoliv potřebovala, dej vědět. Nikdy mě nebudeš obtěžovat."
Pak se nějak nemohl pohnout z místa a hledal ještě nějaký důvod, aby zůstal. Zeptal se jí:
"Kam tě mám hodit?"
"Moje holka... Na mě čeká v jednom klubu."
"Fajn."


Narodila jsem se jedné parné srpnové soboty v Bukurešti a přesně, ale skutečně přesně ve chvíli, kdy jsem přišla na svět, začalo pršet. Doktor mamince řekl, že to je boží znamení, že se narodil výjimečný člověk a chtěl po ní, aby mě rozhodně pojmenovala Konvalinka. Ve skutečnosti jsem teprve nedávno zjistila, že moje máma neví, kdy mě porodila. Křičela tak silně a dělala takový cirkus, že jí dali silné sedativum, aby byl v nemocnici klid. Když jsem se narodila, pořádně chrápala a protože ji už všichni znali, nenamáhali se ji vzbudit. To se stalo v roce 1972.
 
Jsem dítě krmené lžičkou do dvanácti let, kdy mi babička vyhrožovala, že to řekne mému kamarádovi z našeho domu. To už jsem byla na uměleckém gymnáziu. Chtěla jsem se stát bohatou a uznávanou malířkou. Po absolvování AVU, kde jsem studovala design, abych si na žádost mého tatínka pragmaticky zajistila budoucnost, jsem pracovala jako grafická designérka, umělecká ředitelka a webová designérka většinou za peníze, které mi umožňovaly pouhé přežití. Když jsem pracovala na vlastní pěst, zplakala jsem nad výdělkem. Často mi vůbec nezaplatili, ačkoliv jsem pracovala na velkých projektech, takže jsem se rozhodla, že si najdu pohodlné zaměstnání a už se nebudu pouštět do žádných dobrodružství. Obchodní dovednosti nejsou zrovna moje silná stránka.
 
V novém zaměstnání jsem se po dvou letech od našeho prvního setkání zakoukala do kolegy, který měl kancelář za mnou. Nebránil se. Tak jsem se vdala za jediného muže, který mě kdy miloval a měla jsem štěstí i na nejkrásnějšího chlapečka na světě, ale zároveň přibyla i hromada hrnců a nádobí, která se sama neumyje. Pak jsem někde slyšela, že spisovatelé jsou bohatí, známí, vystupují v televizi a jsou všeobecně považováni za jakési filmové hvězdy, a proto jsem začala psát v přesvědčení, že tentokrát jsem na to kápla. Dosud se mohu prohlásit za nejlepší spisovatelku ve svém pokoji a dostala jsem řadu důležitých cen od mého největšího fanouška, fenky Pixie. Pokaždé, když jí čtu ze svého rukopisu, vrtí ocasem jako šílená a přijde mi za to olíznout obličej.
 
Jinak mám od roku 2007 týdenní rubriku na kulturním webu LiterNet.ro, publikovala jsem tam také krátký román s názvem Străinii (Cizinci), který byl přeložen i do maďarštiny. Na literárních stránkách Equivalences mi vyšel román Podul (Most) a ještě předtím také sbírka povídek z rubriky na LiterNetu.


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)