Růžová, žlutá, bílá

Jmenuju se Viktor. Je mi čtyřicet jedna let. Jsem... nebo, no dobře, donedávna jsem byl učitel hry na housle v Základní umělecké škole v tomto maloměstě. Někteří z vás mě znají, to jsem si jistý, je mi to jasné ze zvědavých pohledů, které mě sledují na ulici, tím spíše, že se často nedokážete ovládnout, abyste se za mnou neotočili. Načapal jsem vás nesčetněkrát, pamatujete? Když jsem kolem vás prošel, ještě jsem udělal pár kroků a když jsem cítil pohled zabodnutý do mých zad, rychle jsem se otočil a načapal vás! Načapal jsem vás, jak se za mnou díváte, zvědaví a jakoby vyděšení, nevím proč. Vycenil jsem na vás zuby v pokusu o úsměv (bylo zábavné vidět vaše oči vytřeštěné překvapením a strachem) a náhle - téměř jsem vás zastavil! - jste si hleděli cesty a svých věcí!

Poslední dobou se stále potloukám po ulicích a přemýšlím, co budu dělat na Vánoce. Vím, že vy je strávíte s rodinou. A co já? Uvědomil jsem si, že musím najít někoho, kdo bude stejně sám jako já, bez rodiny, abych ho mohl pozvat k sobě. Mám nápad: Nuša! A v duchu si ťuknu na čelo. Jak to že mě to doteď nenapadlo? A krátce poté mi, jaká náhoda, přišla sama do cesty, přímo na hlavní ulici, vpravo od radnice... hádejte kdo? Ano, přímo ona: Nuša! Budete si myslet, že to jsou povídačky, ale ne, přísahám, že takhle to bylo.

Prozradil jsem Nuše své plány, ale hned pozvání odmítla pod záminkou, že když mě posledně navštívila, necítila se u mě dobře. To bylo poprvé, kdy u mě byla. (Nyní chápu, že i naposledy). Mořil jsem se dobrých pár měsíců, abych ji k návštěvě přesvědčil; narážel jsem na ni všude, protože měla - opravdu náhodou! - stejnou cestu jako já (nebo mě možná sledovala? Hmmm.... i to je možné), ale přestože se zdálo, že se jí v mé společnosti líbí, tvrdohlavě odmítala pozvání na čaj v mém bytě. Přesvědčit ji dalo práci, ale byl jsem rád, že se mi to podařilo (Pamatuju si, že jsem chtěl samou radostí skákat jako mladík, ale ovládl jsem se, abych ji nevyděsil.)

Nicméně rychle odešla, ale nevím jak a kudy, protože jsem zamknul dveře a zůstaly zamčené i po jejím odchodu. (Oknem se protáhnout nemohla, protože bydlím v šestém patře). Záhada, jak jsem říkal. Později mi řekla, že musela ven (ale stejně mi neřekla, kudy vyšla) - zatímco já jsem kýchal, se zavřenýma očima, samozřejmě, protože jak jinak se dá kýchat, že? - protože se cítila hrozně pohoršená tím, že přes můj obývák vedou (na délku, nikoliv na šířku nebo šikmo, ale přímo ze severu na jih) dvě šňůry na sušení prádla, paralelně vedle sebe, na které jsem pověsil sušit podvlíkačky. Vysvětloval jsem Nuše, že tato část oděvu je stejná jako jakákoliv jiná a koneckonců, že nevím, proč bych ho měl s falešnou prudérností schovávat. A ve svém zralém věku, na který vypadala, by měla vědět (neřekl jsem to přímo takhle, ale trochu oklikou), že všichni chlapi, minimálně v dospělosti, se nestydí (a není důvod, proč by měli) nosit v zimě podvlíkačky (tím spíš tady, v Bărăganské nížině, kde zimy bývají obzvláště tuhé a mráz proniká až do morku kostí, tak proč by se měl člověk klepat zimou).

Ačkoliv jsem své argumenty několikrát opakoval, nenechala se přesvědčit, aby ke mně přišla na Vánoce, takže jsem byl nucen se smířit s jejím kategorickým odmítnutím, když se navíc dala do pláče a začala hlasitě popotahovat a pak mě nechala stát uprostřed ulice. To je celá ona. Byl jsem připraven udělat obrovský ústupek - nebo hloupost, to je totéž! - a navrhnout jí, že schovám šňůry s podvlíkačkami na dobu, kdy budeme spolu slavit Vánoce, ale to už mi ukázala záda, mávla otráveně rukou a mezi vzlyky prohodila slovo, které, nejsem si tedy jistý, že jsem dobře rozuměl, se neodvažuju opakovat, jak je hrozné a nespravedlivé (a jakoby sbor šepotů opakoval pohanu jako ozvěna), což mě strašně dopálilo, protože tato nálepka (pokud jsem jí dobře rozuměl) je lživá, nemá žádnou souvislost se skutečností, ale vůbec žádnou! Kdybych si byl jistý, že něco takového řekla, požadoval bych omluvu. To si buďte jistí!

Abyste lépe pochopili, že Nuša přehání, přidám ještě jednu podrobnost, která není bezvýznamná, naopak, je zásadní (pokud jde o skutečnost, že pravda je na mé straně a ona, Nuša, není nic jiného než upejpavka, která nesmyslně ohrnuje nos): podvlíkačky pověšené na šňůrách jsou vždycky bílé, čistě bílé, jako čerstvě napadlý sníh. Nejsou staré ani použité. Nejsou ani vytahané. A to proto, že jich mám jednatřicet kousků a nosím jedny denně, takže mi těch jednatřicet kusů vydrží celý měsíc (večer peru - v domácím mýdle a horké vodě - podvlíkačky, které jsem měl ten den na sobě a poté, co je nechám přesně čtvrt hodiny okapat, tak je pověsím na šňůru místo těch, které si vezmu na sebe). Takže jedny podvlíkačky nosím jenom třikrát za sezónu, což jim umožňuje, aby si uchovaly svou barvu a tvar a navíc!, aby vypadaly dokonale, jako nové! Ano, jako nové, stejné jako ty z výlohy obchodu.

Teď si uvědomuju, že možná nejen ta záležitost s podvlíkačkami byla pro Nušu nepříjemná, když už se jednou odhodlala mě navštívit. Teď si vzpomínám na její zmatený výraz, který měla na tváři, když se mě ptala, proč jsem na zdi nalepil ty obrovské archy bílého papíru. Zdálo se, že se nad mojí odpovědí poněkud ušklíbla (a to proč jako? co na tom je nepochopitelného?). Bylo zřejmé, že na tyto archy píšu básně, skládám hudbu nebo maluju, a to přímo v okamžiku, kdy cítím inspiraci. Večer před spaním mě napadá nejvíc myšlenek, asi proto je arch napravo od postele nejvíc zaplněn slovy, notami a obrázky, některé se dokonce překrývají z nedostatku místa. Ale já přesně vím, jak se v těch vrstvách vyznat. Například, i když to působí chaoticky, já jasně vidím, že první vrstva poznámek obsahuje Velkou světovou symfonii v h-dur, druhá vrstva představuje astronomický výpočet, co jsem ho vymyslel jednou večer pod vlivem oranžového půlměsíce, který připomínal plátek dýně (ten výpočet jsem pak od té doby ještě zdokonalil) a ve třetí vrstvě je Nušin portrét, který jsem namaloval (to si pamatuju úplně přesně) v ten večer, kdy jsem ji poprvé potkal. Jedna přes druhou dávají tuhle čmáranici, jak byste řekli vy (nebo Nuša): ale tak působí, jen když se člověk dívá povrchně, samozřejmě; jinak při troše trpělivosti a důvtipu můžete odhadnout, že čtvrťová nota s tečkou a osminová nota v Nušině uchu se vlastně nacházejí ve druhém řádku notové osnovy symfonie, že čísla v očích a uších ženy na obrázku jsou zlomky, k nimž jsem došel při výpočtech týkající se půlměsíce a tak dále. Ale Nuša neměla tu trpělivost, abych jí to celé vysvětlil. Prostě odešla, aniž bych tušil, kdy a kudy byt opustila.

Od té doby ji stále často a všude potkávám. Nečekaně mi zkříží cestu, třeba i několikrát denně. (Ale to už jsem říkal). Zastavím se a vyměníme si pár slov. Škoda, že už nechce přijít ke mně. Koneckonců, co se dá dělat. Je zkrátka divná!

Takže chápete, že jsem nucen přijmout skutečnost, že Vánoce strávím sám... Ale teď mě omluvte, ještě bych vám pár slov řekl (když pominu to, že mě neposloucháte, že jenom na sebe mrkáte a potutelně se usmíváte), ale pospíchám domů, protože je čas, abych si vzal prášky: růžovou pilulku, žlutou a polovinu bílé. A zapil je velkou sklenicí vody. Jako obvykle. Přesně v tomto pořadí: růžová, žlutá, bílá.


Carmen Botoşaru (nar. 1968) absolvovala Fakultu cizích jazyků a literatur Bukurešťské univerzity. Jako redaktorka v nakladatelství vypravila do světa desítky knih pro děti a řadu románů přeložených z cizích jazyků.
Na začátku nového milénia objevila krásu života na venkově a začala ji zajímat rozmanitost okrajových společenských prostředí, z nichž bez sentimentu nebo předsudků čerpala předlohy pro většinu postav ze svých budoucích textů. Z účasti v celostátní soutěži "Magda Isanos" si odnesla cenu, která se stala impulsem k tomu, aby pokračovala v započatých průzkumech vesnického světa a později se zaměřila i na další prostředí.
V literárních časopisech publikovala povídky a básně, na serveru LiterNet vedla rubriku Războiul de ţesut poveşti (Tkalcovský stav na příběhy). Rovněž překládá z angličtiny beletrii a literaturu pro děti a mládež.


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)