Home

Home
Cititi-ne pe FacebookUrmati-ne pe TwitterFeed RSS gratuit

Spacer

Atelier LiterNet  Sageata  Proză scurtă  Sageata  Fractalul Epic

Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro

IKEA radí, jak si zařídit život / Být či nebýt někým jiným?


Sabina Balan, přeložila: Jarmila Horáková

26.05.2013
TextText mai micText mai mare
Versiune imprimabila Adauga cu AddThis
Articolul anterior din rubrică
Articolul urmator din rubrică
IKEA radí, jak si zařídit život
(Sabina Balan)

Nyní najdete své pocity dřív, než přijde neštěstí!
Nové úložné prostory na pocity od IKEI nabízí geniální řešení pro jakoukoliv roční dobu nebo duševní rozpoložení. Nahraďte starý hrudní koš novými bambusovými košíky, které lze vkládat jeden do druhého jako matrjošku a mohou být uloženy kdekoliv. Zabírají málo místa a mají atraktivní design (jsou k dispozici i se vzory na přání). Vejde se tam přibližně dvacet pocitů, které mohou být uloženy do příslušných přihrádek a označeny, aby byly snáze připraveny k použití. Pro stálé zákazníky jsou k mání i nové přenosné úložné prostory pro případ delší cesty nebo jen procházky po městě, když potřebujete mít své pocity s sebou. Mají pohodlný systém připevnění pomocí zipu nebo suchého zipu, snadno se připevní na tělo nebo k oblečení a lze je kombinovat podle nálady. Nyní vám už vaše pocity nebudou překážet.


Víte, jak je těžké nosit s sebou všude lásku? Jet tři stanice tramvají a láska ve vás neustále křičí: "Halóóó, pane! Ano, vy, s těma modrýma očima. Byl jste někdy milován? Já vás můžu milovat. Opravdu. Podívejte, mám tady nosič na city, který může člověku umožnit cokoliv, dokonce i radovat se, jestli rozumíte, co tím chci říct, mohli byste spát spolu, tato dívka má na spaní talent... Víte přece, že se říká, že když lidé spolu spí, jejich energie se potkají ve spánku. Ach, nejste romantický? Můžu vás milovat i přesto, i když křičíte, i když jste zlý a nechce se rozdělit o jídlo s mojí nositelkou, odmítáte její telefony, když se vracíte od děvek..." a další podobné hlouposti. Mám smůlu, že jsem se narodila se zoufalou láskou. Jako toulavý voříšek, který vrtí ocasem a lísá se ke každému člověku na ulici a představuje si, že si ho někdo, kdokoliv, vezme. Nějakou dobu jsem se proto cítila vyvolená, myslela jsem si, že moje láska vždycky najde nezbytné zdroje k naprostému odevzdání bez ohledu na osobu, která bude jejím cílem, takže pravděpodobnost, že zůstane v životě sama, byla velmi malá. Kdysi jsem jí nechala volnou cestu a podepsali jsme spolu dohodu o příměří a kolektivní hegemonii nad územím jednoho konkrétního muže. Toho konkrétního muže si pokud možno vyberu já na základě určitých fyzických kritérií a záblesků duševního potenciálu. V krajním případě, pokud se naděje na nalezení onoho ideálního muže vrhne do propasti, bude dotyčný muž vybrán podle principu timingu a minimální kompatibility. Akorát, že už nějaký čas moje láska porušuje všechna pravidla a stává se velmi únavnou. A to ani nemluvím o tom, že několikrát, když jsem nedávala pozor, sama si našla nějaký mužský objekt a udělala ze mě oběť trpící milostnými nezdary. Takže jsem se rozhodla zajít do IKEI a koupit si velký úložný koš, jaké propagují v reklamách.

Jednou večer byla moje láska zavřená mezi šesti bambusovými stěnami posledního modelu s atraktivním designem a mým vlastním nápisem "Říkají mi Pandora". Pozvala jsem k sobě jednoho muže. Je zvláštní, že od té doby, co nenosím lásku s sebou, mívám na muže lepší odhad a zdá se, že je přitahuje moje věcnost, za níž se nachází naprostá odtažitost a nedostatek citů. Jak jsme seděli na mém gauči, také z IKEI (speciálně koupeném pro hosty), a vedli jsme obvyklé debaty o umění, o světě a "kdy se, sakra, svlékneme?!", přemýšlela jsem, jestli nepřišel čas vytáhnout z koše lásku. Koneckonců život bez ní se stal poněkud fádní. A ten chlapík přede mnou stál i za milostný nezdar. Řekla jsem: "Jdu na toaletu, hned se vrátím." On se chápavě usmál. Šla jsem do svého pokoje a otevřela koš, aniž bych si znovu přečetla svůj vlastní nápis. Moje láska spala tvrdým spánkem, jakým jsem se také pyšnila. "Hej, ty bláznivá ženská, probuď se, něco pro tebe mám!" Chudinka, ta se tak pomlátila o stěny, než v sobě taky našla talent na spaní, i když jsem ji spíš podezřívala, že se jí prostě v tom koši z nedostatku jiných možností zalíbilo. Ani se nepohnula. Vrátila jsem se bez citů k muži na gauči a řekla jsem mu, že mi do toho něco přišlo, že mám spoustu práce a nemůžu se s ním vybavovat. Odešel, já jsem vzala lásku a přenesla ji do jiné postele. Když se ve mně probudila, chtěla do koše. Řekla jsem jí, že IKEA už je nevyrábí. Od té doby ještě zamlklejší a já ještě méně zamilovaná.

***
Být či nebýt někým jiným?

V sobotu večer v 18:47 přišel na autobusové nádraží Basarab balíček od mámy. Zeleninové pyré, karbanátky, kaše, polévka a další moldavské banality. Stejně banální je i autobusová linka z koleje na autobusové nádraží a zpět.

Vždycky se mi líbila myšlenka, že bych měla víc totožností nebo osobností nebo alespoň ještě jednu kromě té, kterou už mám a možná není ani ze všech nejzajímavější. Proporcionálně k množství lidi, které člověk potkává a přitom ho nestihnou poznat takového, jaký je doopravdy. ("Jaká jsem doopravdy?" je další otázka vyvolávající ontologické problémy.). Nicméně stejně jako lze vymýšlet lidi na papíře, je možné vymýšlet si je i ve skutečném životě a tím nemám na mysli herectví, protože je založeno na konvencích jako jakékoliv jiné zaměstnání. Jde mi o jakýsi druh pokleslého herectví, které vznikne z minuty na minutu v člověku samém. Nikdy jsem neměla odvahu vyzkoušet to schválně na vlastní kůži. Vlastně být tím, kým nejsem. Předstírat, že jsem někým jiným. Stejná Sabina s jiným kloboukem. Takže...

... v soboru večer v 19:01 jsem nesla tašku plnou sklenic a kastrůlků k prvnímu taxíku, který jsem uviděla zaparkovaný před nádražím. Lžu, nikoliv k prvnímu, v prvním byl nějaký dědek. Takže jsem si vyhradila právo vybrat si budoucího posluchače a šla jsem k dalšímu vozu z nepříliš známé společnosti, za jehož volantem seděl asi čtyřicetiletý muž a jedl jablko. Podívala jsem se na něj přes okénko, rychle odložil jablko stranou a naznačil mi, ať si nasednu. Dala jsem tašku na zadní sedadlo a nastoupila dopředu k řidiči. Aurelian Costică, číslo legitimace... už si nepamatuju. Tarif 1,39 lei/km. Byl oblečený do tmavě modré šusťákovky, nakrátko ostříhaný a zezadu nagelovaný a měl pěkné ruce. Dokonalý taxikář. Když jsem si ho prohlížela, tak mě probrala jeho procítěná otázka: "Kam to bude?" a zpanikařila jsem, poněvadž jsem si uvědomila, že nemůžeme jet na kolej, protože by to neodpovídalo osobnímu dotazníku, který jsem si vymyslela a podle něhož jsem měla tvořit svoji roli. Nejdelší vteřina trvala pět otázek a zjištění: Co tu dělám? Opravdu to chci udělat? Kam sakra pojedu? Co když se zesměšním? Kdo jsem? Budu trapná. Pak jsem řekla hlasem žáčka, který nenapsal domácí úkol z matematiky: "Na třídu Vítězství, na roh s kostelem Amzei." Mám tu oblast ráda.

Auto se rozjelo. Začala jsem mít pocit, že nic nevím kombinovaný s nejistotou, což se v mém případě projevovalo horkostí od krku až k uším, častým mrkáním, rukou u pusy a milionem otázek bez odpovědi v mém mozku. Abyste pochopili, proč jsem se tak cítila, musela bych vám teď vysvětlit svůj plán, což nechci, protože jsem ho v hlavě tisíckrát změnila a vzdala. Vlastně první lekce získaná z tohoto pokusu zněla: neplánuj! Moje projevy nejistoty a ostýchavosti vedly k řidičově reakci: "No vida, jenom tři vteřiny a už je zase červená." A pak ke mně: "Tyhle semafory nejsou vůbec seřízený..." Souhlasně jsem se usmívala. Narazila jsem na upovídaného řidiče, přesně jak jsem potřebovala! Padne do mé pasti! Vynikající publikum pro moje dnešní večerní představení! Dodala jsem si odvahy a vytáhla telefon z kapsy. Předstírala jsem, že vytáčím číslo, dala jsem telefon k uchu a zopakovala si v duchu text. Prostor i čas se rozpínaly. Opona šla nahoru. Dívám se přes okénko a říkám:


Tedy jediné tři věty, které umím rusky a text jedné písničky o válce, kterou jsem intonovala tak, aby nebyly slyšet rýmy. Nejdřív jsem podváděla nostalgicky a pak radostně. Na okénku se odrážela teplá světla Bukurešti na třídě Griviţei, domy, věžáky a lidé, kteří mi náhle připadali cizí, protože jsem právě přijela z Kišiněva a jela jsem za kamarády. Cítila jsem se jako v Night on Earth. Ulehčeně jsem si vydechla, že jsem se nezakoktala a čekala jsem na řidičovu reakci, která byla životně důležitá pro pokračování mého představení. Ve skutečnosti jsem koutkem oka zahlédla, jak se na mě otočil, když jsem začala mluvit. Teď se s úsměvem díval předním oknem ven. Kdo ví, co si o mně myslí... Ta myšlenka mě fascinovala, byla jsem z ní u vytržení, díky ní jsem věřila, že můžu být kýmkoliv a odkudkoliv. Miliardy možností! Už jsem nebyla Sabina z Botoşani, stala se ze mě Olga z Kišiněva, která přišla o prarodiče v Podněstří a celé mládí šetřila na to, aby mohla alespoň jednou v životě navštívit kamarády v Bukurešti. Řidič se zeptal:
"Ruština?"
"Ano."
"Odkud umíte tak dobře rusky?"
"Jsem z Moldavska." (Jemně jsem zdůraznila měkké moldavské "l". Jinak stačil můj přízvuk z domova.)
"Z Moldavské republiky?"
"Ano."
"Taky umím pár vět rusky." (V tu chvíli jsem si uvědomila, co by se stalo, kdybych narazila na řidiče, který umí rusky a snadno by zjistil, že jsem podvodnice.). "Rusky už umí málokdo, dřív se ruština učila ve školách... A teď jste přijela přímo z Moldavska?"
"Ano. Jedu za kamarády. Jsem v Bukurešti poprvé..."
"Ano? Nevěděl jsem, že sem jezdí přímé autobusové linky." (V tu chvíli jsem viděla, že místo, aby to vzal pěkně z Vítězného náměstí směrem k Římskému, odbočil doleva na ulici Dacia za mé peníze neznalé Moldavanky. Nemůžu chtíti, aby byl poctivý řidič a dobrý divák k tomu). Jste z Kišiněva, že?
"Ano, odtamtuď."
"A jaká je tam teď politická situace?" (Prázdno! Panika! V mém osobním dotazníku neexistovala kolonka Politická orientace a ani zběžné povědomí o politické scéně za Prutem. Rozhodla jsem se předstírat rozčarování, že dnešní lidé myslí jenom na peníze, jsou rezignovaní, ať se děje, co se děje, nikdy a nic v politice nefunguje.).
"No, jako všudě... Hádají se a pak se usmiřujou."
"Tady je taky těžké vyjít s penězi, slečno. Ti nahoře nás vodí za nos. Ale myslím, že to je stejné jako u vás, že nikde to není ideální."
Rozhostilo se mlčení jako mezi spřízněnými oběťmi politického systému. Náhle už mi tahle hra nepřipadala tak zábavná. A těch 10,39 lei na taxametru mě skličovalo a způsobovalo, že jsem chtěla o to víc domů, do mé staré a pravé totožnosti studentky, které si veze z nádraží balíček. Moje role neměla zápletku, neměla vývoj, vrcholový bod a ani v divákovi nevzbuzovala žádný úžas. Byla to jenom maska, za kterou jsem byla já, Sabina, smála jsem se nebo jsem byla vyděšená z každé repliky a dívala jsem se, jak se člověk vedle mě diví. Přešla jsem z pozice obyčejné herečky na pozici diváka sledujícího svou vlastní přetvářku. Bylo smutné, že moje postava měla bohatý vnitřní život a málo možností ho odhalit nebo alespoň improvizovat podle taxikářových otázek. A tak jsem se rozhodla, že přestanu mrhat penězi a svými pocity a budu říkat, co mi běží hlavou. Dívala jsem se před sebe na cestu, která se blížila k cíli, a po dlouhém zaváhání jsem řekla:
"No, ano, když byla mládežnická revoluce před třemi lěty, bylo to nějhorší. Mladí lidé vyšli do ulic a policie a pořádkové služby je zbili, protože těhdy komunisti zfalšovali volby. Něvím, jestli se tu o tom mluvilo. (Ve skutečnosti jsem říkala, co jsem si o té události pamatovala z tisku. Taxikář se na mě udiveně díval. Tu na mě, tu po vhodném parkovacím místě). Na začátku jsem tam taky byla, ale pak už nám nedovolili, abychom vyšli z domu a říkalo se, že začali střílet do demonstrantů. Slyšela jsem o holkách, které byly znásilněné na policejních stanicích a o zmlácených spolužácích... a další věci. Nakoněc vystoupil v televizi prezident, uklidnil lidi a byl konec. Nikdo nic neví jistě."

Řidič už zastavil auto na kraji silnice a stiskl nouzové tlačítko, protože jsme byli přesně vedle značky Zákaz zastavení. Já jsem skončilo se svou vylhanou historkou posbíranou z médií a dívala jsem se z okénka. Cítila jsem, že jsem ho zaujala, ale nemohla jsem se dlouho radovat z vítězství.
"Už jsme tady?"
"Ano. Přijde někdo pro vás nebo si poradíte sama?"
"Poradím si. Kolik to bude?"

Zatímco hledal drobné nazpátek, divil se. Také o tom v roce 2009 slyšel, ale nepřikládal tomu význam. Ostatně ani já. Byla jsem pokrytec. Vystoupila jsem z auta a otevřela zadní dveře, abych si vzala zavazadlo. Řidič se otočil a s úsměvem zavolal:
"Dávejte na sebe pozor!"

Zavřela jsem dveře a šla po chodníku. Taxík odjel. Zůstala jsem sama na ulici v 19:30 a nikde ani stopy po Moldavanech, kteří by mě vyzvedli. Zvedla jsem tašku s jídlem, modlila se k Bohu, aby se nerozbily sklenice se zeleninovým pyré, a pomalu jsem se vydala k metru, protože jsem celé kapesné utratila za taxíka. Po cestě na kolej postupně začala oceňovat svoji skutečnou osobnost.

***
Medailonek Sabina Balan

Jmenuji se Sabina Balan a narodila jsem se před dvaceti lety v provinčním městečku na severu země, v Botoşani, kde jsem prožila prvních osmnáct let života. Hodně času jsem strávila v panelákovém bytě se slabikářem nazvaným "Zlatý ptáček" a nalinkovaným sešitem. Z písmen a slov jsem si vytvářela své vlastní hračky.

První báseň jsem napsala v pěti letech, jmenovala "Jak ráda mám Siret..." a od té doby píšu nepřetržitě všechno, co lze napsat, na jakýkoliv povrch, za jakýchkoliv meteorologických nebo citových okolností, protože jen tak cítím, že se někde nahoře rozsvěcí žárovka přímo u mého jména a že Bůh ví, že plním svou povinnost.

Momentálně studuji ve druhém ročníku Filmovou fakultu Divadelní a kinematografické univerzity v Bukurešti, obor scenáristika. Plánuji dostudovat a nikdy si nechci přestat hrát s písmeny a slovy.


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)


Articolul anterior din rubrică
Toate articolele din rubrică
Articolul urmator din rubrică




0 comentarii

Spacer Spacer