Řehoř Samsa píše Franzi Kafkovi / Markétka píše Mihailu Bulgakovovi

Ani mě nenapadne dělat z tohoto dopisu to, co jsi dělal ty, když jsi psal Felicii: návnadu, která se nedá ani číst. Pomalu spěju ke katastrofě, věděl jsi, že když už nebudu moct mluvit, tak to nepřežiju. Ze zvířecího hlediska jsem dokonalý, je ze mě nový tvor, ale to tě určitě nezajímá.

Vypadám stále stejně, mám krunýř, jsem protáhlý, chitinový, silný, rozpláclý, s břichem i hřbetem, tenkýma nožičkama, takový Giacometti, celý černý. Dobře, že jsem se biochemicky adaptoval, jak víš, cukr mi nechává pachuť v ústech, takže jsem dosáhl toho, že už mě sladké pasti nelákají. Z tohoto hlediska si vedu dobře, vydržím i sucho, vyhýbám se, seč můžu, jedovatým látkám a nově jsem zjistil, že můžu žít i bez hlavy. Samozřejmě jenom v případě, že se před stětím hlavy dobře najím nebo mě nesežere někdo jiný.

Kdybych zůstal člověkem, tak bych nepřežil. Takhle jsem neodolnější bytost ve vesmíru, pokud mě teda nepředběhla blecha. Byl tu ještě někdo na vrcholku zoufalství, moc si ho vážím za to, jak se ke mně choval: brouk je univerzální, řekl, dokonce i blechy ho znají - neexistuje způsob, jak se mu vyhnout. Jiní mě srovnávali s reptiloidy z Cannes, které se přes den pohybují, spí na pláži a v noci vylézají. Já jsem zkrátka luxusní hmyz, přemýšlím, jsme jako salvy, pádíme do všech směrů, comme les idées noires le font dans la tète. Mívám spleen, zažloutlé chvíle, bleu d'âme, vzorce chování, s trochou šikovnosti vlezu do studny, můžu přežít dokonce i ve strojích, když chci a bývám melancholický. Běhám cik-cak v jakémkoliv terénu. Fast running in confined spaces. Překonávám různé situace. Vloudím se kamkoliv. Můžu jít hlavou proti zdi, zmáčknu se, jsem pružný, do některých vlezu. Pohrávám si s temnými představami, jako jsi to dělal i ty. Dokážu se neuvěřitelně přizpůsobit prostředí, předběhl jsem dokonce i závody ve zbrojení - něco mě to stálo, přiznávám! - můžu přežít dokonce i ve válce, ať už bude nebo ne, jaderná. Ale nestěhuju se. Za svou proměnu vděčím tobě: Řehoř Samsa by Franz Kafka.

Franzi, jak se mám zbavit bolesti? Svírá mě ze všech stran.

Máma, táta a sestra mě opustili a ta příšerná posluhovačka mě smetla koncem smetáku a tvrdí, že jsem chcípnul. Bylo jim to úplně jedno. Nechápali to. Myslel jsem si, že když zatahám sestru za sukni, nebo když jí vlezu na její bílý krk, zatímco hraje na housle, tak pochopí. Moji dočasní rodiče. Moje sestra s bílým hrdlem. Příběh s tajemstvími. Pod gaučem se mi rozsvítilo břicho, když mi dávali jídlo na kobereček. Dokud jednoho dne moje sestra neřekla: zapomeňte na to, že tohle je Řehoř!

Zarecitoval bych aspoň něco ze Shakespeara: poněvadž oko bolesti září oslepujícími slzami / a jedinou věc tříští na několik kusů... Ale už jsem byl jen hračkou, kterou jsi stvořil, avatarem mezi Darwinem a Bolzmannem. Mezi nicotou a koštětem.

Byl jsi znám jako člověk, který se hodně směje. Smíchem člověka k smrti nešťastného. To hmyzí cvrkání mi je k ničemu, když chci řvát ve všech jazycích světa, ale ty jsi mě nechal bez jazyka. Potrava, kterou potřebuju, jsou lidská slova. Odvolávám se na jejich nepřítomnost, marně běhám, slyším, vidím tisíci složených očí, dotýkám se jakéhokoliv bílého hrdla, Franzi, marně, když neslyšně šumím.

Ungeziefer.

Je jasné, že lidé nemají hmyz rádi. Ty pohyby, které teď dělám na papíře, nebo na obrazovce jsou fiktivní. Elegantně bych zvedl hlavu, aspoň jedno slovo, prosím tě. To se ti stále nechce plakat?

Řehoř


Můj Míšo,

nediv se, že tě oslovuji jinak než obvykle. Je tu neproniknutelná tma a už mě nebaví na tebe pořád volat "mistře". Pořád spíš s fezem na hlavě a zdá se ti jedno a to samé: stříbrná cesta na měsíc. Někdy mluvíš sám pro sebe. Jindy jsi mlčenlivý. Měsíc už není takový, jaký jsi ho znal, odpoutal se od lidských srdcí a krouží po nebi jako zpitomělý. Bez stříbra. Ani nebe už není, co bývalo (už se ve spánku nesměje)!

To podivné ženské plémě - Azazel měl pravdu! Podívej, dokonce i v tomto temném světě, kde jsem navždy přistála, nemám stání. Jímají mě závratě ze všech těch záhad, které opředly tvého génia. New York Times tvrdí, že my, Mistr a Markétka, jsme podobenstvím o moci a jejích ničivých následcích: boje mezi dobrem a zlem. Francouzi, avec la cervelle, rozebírali moji lásku k tobě a tvrdí, že jsem tě nemilovala. Němci, buď že jsem faustovská postava, nebo že bych měl být členkou výboru na obranu zákona o čistotě (Reinheitsgebot - podle tohoto zákona by se neměly uvádět ani mikroorganismy v pivu, ačkoliv podle Pasteura to jsou ony, které způsobují pivní kvašení. Jak rád sis dával pivo, pamatuješ?) Japonci by chtěli, abychom čekali na spánek nebo na smrt při práci. Jiné národy říkají, že Bulgakov hledá sám sebe, zatímco Salman Rushdie našel božský zásah ve všem, ale hledají ho po celé Anglii. Orient vře, Krym je subtropický, v Africe to žhne (jak říkal Čechov). Moře jsou jako vždy zelená ohromná nuda - to jsi říkal ty, když jsi ještě nespal nonstop. Ty můj Míšo, tak ani tady jsi neunikl otravě smutkem? Trpíš panickými záchvaty, cítím v té tmě, jak se ve spánku zmítáš. Co se ti zdá kromě cesty na Měsíc? Kdysi jsi napsal Stalinovi, že chceš být se svou manželkou vypovězen za hranice. Vidíš, Stalin zmizel, Moskva je daleko, svět je teď politically v pořádku a nám se splnilo přání. Yes! Jsme spolu, spolu se stěhujeme z jednoho mozku do druhého...

Můj milovaný Míšo, ještě stále existují čtenáři románů, neměj strach. Ještě poletuješ v jejich hlavách, jen se podívej, jak jsem zavěšená na koberečku z fantazie, a pak se nechám pomalu přitahovat těmi neznámými zákony, kdy tělo ztrácí tíhu, zvednu oči ke slunci, dám si ruku na srdce a doufám, že jen já tě můžu učinit šťastným, namažu se Azazelovým krémem na obličeji, omládnu, pak ho rozetřu po těle, nahá, v zrcadle, zírám na měsíc a poslouchám cool jazz. Fly me to the moon. Slyšíš Oscara, jak si hraje s klapkami od klavíru s nekonečným křídlem? Slyšíš, jak nás zvuky postrkují do hloubi světa, který jsi vymyslel? Světa vloženého na ten z masa a kostí, vruuuum, podívej, jak dostávám smyk a hraji si s tvými čtenáři! No tak, začni zase psát, Míšo, ať se znovu vynoříme!

Budeme, dokud budou chtít i oni. No a co, že pobýváme ve tmě jejich myslí? Komunikuje vlnami, jsme ve spojení forever jeden s druhým, podívej, jak skáču z trolejbusu, který jsi vymyslel přímo v tom snu, kde se objevuješ s hejnem špačků. Letím mlčky. Rozhodla jsem se, že se zaprodám ďáblu, abych tě zachránila. Mluvím na tvém místě, na místě mého mistra. Vidím svět tvýma očima. Dej mi svobodu žít, nech mě dýchat, věř mi, víc mrtvý než živý... Já jsem ti odpovídala, aniž bych se ukázala: jsi volný.... držím tě snad silou?...

Jak jsi mě rozzlobil! Nutil jsi mě poslouchat jen příběhy o mrtvolách, ten s nebožtíkovou hlavou ukradenou z tvé vlastní rakve, ten s ďábli přestrojenými za pohřební auto, ten že máš červy v nohou... Strašně jsi mě vyděsil!

Zdá se ti divné, že trochu míchám dohromady autora a postavu, kterou jsi vytvořil? Ano, je to tak. Ty jsi dělal totéž se mnou a ostatními. Pojď, popovídáme si o očích. Nemám zelené duhovky, jak tvrdíš v románech. Moje oči jsou modré, protože jsem talentovaná čarodějnice řeckého původu, perla. Margarites. Když jsi prováděl ty nejpomalejší pohyby na světě, slow, objevovaly se mi na tvářích zářivé kroužky, které sis spletl s kulatými stříbrnými náušnicemi. Hotelovým pokojem chladně pronikal houslový klíč fada. Zelené oči a stříbrný kotouč luny ti provrtaly mozek, Míšo, už jsi neviděl, běda, že jen já mohu být ta jediná mezi 121 Markétkami z Moskvy - já, královna s pláštěm hříchu na ramenou a nosem do větru, jediná schopná položit duši za dokončení tvého rukopisu a jeho vydání? Konec, který by osvobodil Bulgakova - mistra stejně jako ty jsi osvobodil hrdinu, jehož jsi stvořil, Piláta Pontského, aby se opět setkal s Ježíšem na nebesích.

Míšo, jak moc tě miluji. Jak se tady říká sezdaným? Možná spřízněné duše, protože na kosmické úrovni neexistuje dvojí život.

Tvoje M

P.S. Už není trendy, aby čarodějnice létaly obkročmo na koštěti. (Směješ se).


Valeria Sitaru se narodila 4. října 1957 ve městě Drobeta -Turnu Severin. V důsledku nehody utrpěné ve věku sedmi let se rozhodla zůstat naživu. Studovala hru na klavír s profesorkou němčiny, latinu na troskách římského opevnění, francouzštinu par avion a angličtinu na Dunaji. Na Trajánově gymnáziu se učila matematiku, fyziku a mens sana in corpore sano. V roce 1977 odjela do Bukurešti, aby se přihlásila na medicínu, ale vešla do divadla. Absolvovala herectví v Institutu divadelního a filmového umění I. L. Caragiala v roce 1982. Po dobu jednoleté stáže působila jako herečka ve Státním divadle v Petroşani. Rychle se vrátila do bukurešťského divadla Giuleşti a v roce 2000 opustila divadlo Odeon. Doživotně ji nepoznamenala žádná role ani v divadle, ani ve filmech, kde hrála. Pustila se do vysokého školství, kde přednáší herectví na Státní univerzitě divadelního a filmového umění I. L. Caragiala. V roce 2004 obhájila doktorskou práci na téma Rétorika scénického ceremoniálu. Při této příležitosti publikovala Mic tratat de obstetrică teatrală (Malý traktát o divadelním porodnictví). Když její dcera, herečka Ştefana Samira, odjela lodí po Středozemním moři na turné, měla mořskou nemoc a rozhodla se sepsat monology o bukurešťských ulicích - Pentru cine bat străzile (Pro koho se potloukám po ulicích), vydáno s velmi působivou předmluvou od Răzvana Petresca. Herec Vlad Zamfirescu jí říká mami od dvou let a každodenně čte tuto knihu, čímž se vyhýbá největším zácpám v metropoli. Na podzim roku 2009 vyšel v nakladatelství Prier svazek În centrul atenţiei (V centru pozornosti) - kniha rozhovorů s kapacitami z různých oborů.

Herečka Valeria Sitaru nezískala ani cenu UNITER ani Oskara. Zato obdržela cenu časopisu Luceafărul za publicistiku. Bylo jí řečeno, že exceluje v říši fantazie a má se ještě co učit v oblasti "co není realita". Od roku 2015 vede rubriku "Blues Letters" na webu LiterNet.ro.


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)