Home

Home
Cititi-ne pe FacebookUrmati-ne pe TwitterFeed RSS gratuit

Spacer

Atelier LiterNet  Sageata  Proză scurtă  Sageata  Miscellanea

Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro

Za husami


Lucian Dan Teodorovici, přeložila: Jarmila Horáková

12.02.2016
TextText mai micText mai mare
Versiune imprimabila Adauga cu AddThis
Articolul anterior din rubrică
Articolul urmator din rubrică

Jednoho dne nám někdo ukradl našich sedm hus, které jsme nechávali jen tak venku. Na naší ulici se sice nacházelo jen pár trsů trávy, ale vesničani obvykle nechávali husy nebo kachny volně pobíhat. Nebyl to problém, nemísily se mezi sebou, protože husy i kachny mají stádního ducha nebo jak by se tomu u ptáků řeklo, zkrátka zůstávají v hejnu podle dvorku, kde společně vyrostly. Navíc vesničani mysleli i na to, že by nějaká praštěná husa nebo kachna mohla hejno opustit a vydat se někam nazdařbůh, takže je na křídlech značkovali barvou. Naše husy měly na pravém křídle jakousi fajfku vyvedenou červenou barvou, podobnou slavné značce Nike, ačkoliv v té době jsem nevěděl, jak vypadá značka Nike, a myslím, že to nevěděli ani mí prarodiče. Jiné husy zdobil třeba modrý kříž a další zase žlutý kruh. Některé měly výstřední značky: například jeden z našich sousedů namaloval na každou ze svých šestnácti hus stromeček. Zelenou barvou, samozřejmě. Další soused vyvolal pohoršení i u mých prarodičů, protože na křídla svých hus namaloval hnědou barvou falus. Babička se rozčilila, protože mi bylo jen osm let a měl jsem na podobné věci dost času. Nakonec podala s dalšími sousedy stížnost na policii. A chlapík pak musel z husích per na levém křídle odstranit hnědý falus, který je krášlil, a místo něho jim, také hnědou, nakreslil čtverec na pravé křídlo. Tenhle soused nás za to nenáviděl, protože čtverec nic nevyjadřoval a to mu vadilo. Ale narychlo ho nic lepšího nenapadlo, protože celou dobu během čištění hanbatých per a přemalovávání ptáků mu dělal společnost policista. Celé to trvalo tak půl hodiny. Takže soused neměl čas vymyslet něco lepšího než čtverec, navíc mu hrozila slušná pokuta, přestože neexistoval zákon, který by zakazoval kreslení falu na husy. Vím to, protože soused, zatímco čistil peří, říkal, že chce ten zákon vidět a policista mu vysvětloval, nejdřív klidně, pak stále podrážděněji, že v naší vesnice je zákon on. A nakonec mu nadával a výhružně ukazoval obušek.

Dědeček taky nadával, když viděl, že naše husy nejsou k nalezení. Takže je vyrazil hledat od domu k domu. Já jsem šel za ním, spíše ze zvědavosti, i když dědeček mě vzal proto, že si myslel, že já ve svých osmi letech mám bystřejší zrak a můžu si všimnout věcí, které on ve svých šedesáti přehlédne. Nakonec se ukázalo, že dědeček dobře udělal, když mě vzal s sebou. Zatímco se vydal na dvorek jednoho souseda, já jsem zůstal na ulici a kopal do mírně vyfouklého míče, který jsem si vzal z domova, abych se při hledání nenudil. A když dědeček mluvil se sousedem na dvorku, objevil se vedle mě jeden kolozubý kamarád se zaječím pyskem. Řekl jsem mu, že nám někdo ukradl husy a on mi na to řekl:
"Myslim, žže vim, kdo vám je šlohnul. Byly na rohu ulice," řekl a ukázal tím směrem. "Aa objevil se ten cikán, co nám jednou ukrad míč, když jsme hráli fotbal na hřišti u nádraží," pokračoval. Měl s sebou proutek aa viděl jsem, že vám žžene husy nahoru, k vodárenské věži. Teda nnevím, jestli byly vašše, ale byly označené aa dokonce mě napadlo, co to jako má být, protože cikáni si husy neznačkují."

Šel jsem rychle na dvůr pro dědečka a volal ho ven. Dědeček mi řekl, abych ho nechal na pokoji, že se baví se soudem, ale vysvětlil jsem mu, že mám stopu, takže diskusi kvapně přerušil a vyšel. A můj kolozubý kamarád se zaječím pyskem dědečkovi zopakoval totéž, což ho silně rozčililo. Podle kamarádova popisu zjistil, že toho cikána zná, že to byl syn nevím-koho.

Vodárenská věž byla přesně tím směrem, kudy se šlo na místo, kde cikáni přebývali, někde nahoře na kopci. Nikdo moc neměl odvahu tam chodit, protože v té době žili v jiném světě. Ani policie si jich nevšímala. Vesnický policista, který nadával a ukazoval obušek sousedovi s falem namalovaným na husách, neustále tvrdil, že cikáni nejsou jeho problém, ať si sami jmenují vlastní policii, jestli chtějí, on že se do toho plést nebude. Ale můj dědeček se nebál, protože měl mezi cikány řadu kamarádů, jelikož byl průvodčí ve vlaku. Dokonce se mu říkalo šéf vlaku, vlakvedoucí. A v práci vozil spoustu cikánů z vesnice zadarmo na různá místa a oni ho za to měli v úctě, a když ho viděli, tak ho zdravili: "Dobrý den, pane šéf!" Chovali se zdvořile, protože je předtím nechal jet bez lístku, ale i proto, že ho ještě mohli potřebovat, protože měl ještě pár let do důchodu. Jednou dokonce, když jednomu sousedovi, se kterým se přátelil, zmizela kráva, vydal se dědeček sám do cikánské osady a vrátil se za pouhé dvě hodiny s krávou na provaze. Cikáni zkrátka mého dědečka ctili.

Teď nadával, protože šlo o naše husy a ne o sousedovu krávu. A mně řekl, abych šel domů, že jde pro naše husy. Jenže mně se nechtělo. Dědeček se na mě rozzlobil a řekl, že mi dá na zadek a ať už mě nevidí. Ale já, protože mi to už jednou prošlo, jsem šel k němu a ze strany jsem ho objal rukama přes břicho a prosil, aby mě vzal s sebou. Dědeček mě zbožňoval, takže mi jen řekl: "Tak poslyš, vezmu tě s sebou, ty pulče. Ale nehneš se ode mě na krok, jinak dostaneš na holou, jasný! A ani muk, nebudeš se dávat do řeči s cikány..."

Ve skutečnosti mi dědeček nikdy nedal ani pohlavek, natož na holou, jak se kasal. Zato mi neustále vyhrožoval a já, nevím proč, jsem občas měl strach. Teď si myslím, že to bylo kvůli jeho hlasu. Dědeček měl silný hlas a vždycky působil, že udělá to, co říká, že udělá.

Vstoupili jsme do cikánské osady. Polorozpadlé domy, které jsem dosud vídal jen zdálky. I na ulici to tam divně páchlo pronikavě ostrou starobou a vlhkostí. Musím přiznat, že jsem byl udivený z toho, co jsem viděl a přemýšlel jsem, jak se budu vytahovat na své kamarády, že jsem byl v cikánské osadě a jak jim budu vyprávět o tom, co oni nikdy neviděli. Zároveň jsem byl pyšný na svého dědečka, protože jiní dědečkové nebo rodiče by neměli ani za nic odvahu vydat se tam - a už vůbec ne za ruku s dítětem nebo vnukem.

Někde před námi vpravo jsme na jednom dvoře zahlédli skupinu několika mužů a žen. Myslel jsem si, že tam jdeme, protože jak jsme se blížili, tak po nich dědeček pořád pokukoval. Ale dědeček se zastavil o dům blíž, před plotem ze starých, notně prohnilých a polámaných latěk, kterých tam i tak plno chybělo. Vytáhl háček od malé branky. Vešel na dvůr a já za ním. Na dvoře bylo místo psa pohublé prase, které rylo rypákem přímo pod prahem. Samotné domovní dveře byly křivě zavěšené v pantech, a jak tak prase vytrvale rylo pod prahem a lomcovalo dveřmi, vypadalo to, že každou chvíli vypadnou. Prase jen zakvičelo, když ho dědeček zatahal za nohu, ohlédlo se po něm, ale z místa se ani nehnulo. Tak ho dědeček zatahal znovu. Prase uhnulo stranou a znovu zakvičelo. Mně to přišlo k smíchu, protože mi to prase připadalo směšné. Vypadalo, že nervózně pokukuje po dědečkovi ze vzdálenosti těch dvou metrů, kam poodešlo. Pak dědeček zabušil na ty dveře, které sotva držely v pantech a já jsem si v jednu chvíli myslel, že se rozpadnou. Nerozpadly se, zato se otevřely. A objevil se v nich cikán, kterému pod kloboukem čouhaly bílé vlasy, a řekl:
"No jo..."

Dědeček ho však pozdravil.
"Nazdar," řekl.
"Á," vydal ze sebe starý cikán. "Zdravíčko, pane šéf!"

Pak mlčel a díval se na dědečka a dědeček se trochu zarazil, jako by nevěděl, jak začít.
"Co jako?" naznačil cikán.
"No," řekl dědeček, "nepůjdeš ven? Trochu si promluvíme."

Cikán se zadíval na vedlejší dvůr, kde stáli muži a ženy, a kývnul. Sundal si klobouk, srovnal ho, vložil si ho zpět na hlavu a znovu se podíval na dědečka.
"Půjdu," řekl.

Dědeček poodstoupil stranou, starý cikán vyšel z domu, zavřel za sebou dveře a pak dědečkovi ukázal vodorovně položený špalek, aby se posadil. Dědeček si sedl a já vedle něj. Starý cikán se rozhlížel dokola, očima něco hledal, až zabloudil ke špalku na dřevo, vedle kterého ležela sekera. A na tom špalku a na ostří sekery byly stopy krve. Starý cikán se k němu vydal, přinesl si ho vedle našeho převráceného špalku a pak se na něj před námi posadil, rovnou do té krve.
"Co jako," řekl, "o co jde, pane šéf? Nejdete za mnou jen tak mírnix týrnix, že ne?"
"Ne," pokýval dědeček. "Mám doma práce dost."
"Co jako?"
"Poslyš," podrbal se dědeček na hlavě, "někdo mi něco řekl na tvýho kluka."
"Co jako?"
"Já mám sedm hus," začal dědeček. "A dneska se mi někam ztratily."

Starý cikán se náhle zamračil. Položil si ruku na hlavu, na klobouk a sundal si ho.
"Někdo mi řekl, že viděl tvýho kluka, jak je žene pryč."

Starý cikán se zvedl. Rozhodil ruce v gestu "a co mám sakra dělat" a přitom v jedné ruce držel klobouk, jak už jsem říkal. Pak praštil kloboukem do prachu na zemi. V tu chvíli se hubené prase přiblížilo rypákem ke klobouku a začalo ho očuchávat. Starý cikán prase nakopl, co mu síly stačily, a trpící prase se vzdálilo a úpěnlivě kvičelo. Pak chlapík vešel do domu.

Díval jsem se na dědečka a zatahal ho za rukáv, aby se na mě podíval.
"Co je?" zeptal jsem se ho. "Proč šel dovnitř?"
"Mlč," řekl mi dědeček.

A hned, jak to vyslovil, se ty dveře, které sotva držely v pantech, znovu pohnuly, a za nimi se objevil starý cikán a táhnul za šaty toho cikána, který nám ukradl míč, když jsme hráli fotbal na hřišti u nádraží. Zastavili se před námi a starý cikán vlepil mladému pořádný pohlavek.
"Jauvajs, tati!" vřískal. "Proč mě třískáš?"
"Kurva mať, ty blbče," řekl jeho táta, "ty husy, který jsi čórnul, byly pana šéfa! Jdi s tím do prdele! Tomu jsi je vzal?"

A ještě mu jednu vrazil a přidal kopanec do zadku. Já jsem se začal trochu bát, takže jsem pevně stiskl dědečkovu ruku, pak jsem ucítil, jak mi dědeček taky tiskne ruku, a uklidnil jsem se.

Starý cikán pokračoval ve výprasku svého syna, který pořád ječel: "Už mě nemlať, no tak, táto!" V jednu chvíli, mezi dvěma ranami, se na mě nenávistně podíval, až ve mně byla malá dušička a znovu jsem stisknul dědečkovu ruku a on mi stiskem odpověděl, tak jsem se uklidnil. Nakonec to starého cikána přešlo nebo se unavil, každopádně mladému vrazil ještě jednu herdu a poslal ho domů. Pak si otřel pot z čela, podíval se kolem dokola a odplivl si. Sklonil se pro klobouk, vrátil se k nám a znovu si sedl na špalek potřísněný krví.
"No co," řekl, "nevěděl jsem to, pane šéf. Stalo se, co teď s tím?"
"No," řekl dědeček, "vrať mi je a zapomeneme na to."

Cikán si vložil klobouk na hlavu poněkud utrápeně.
"Vrátím vám je," zabručel. "Ale je jich jen pět."
"Jak to že jen pět? Právě jsem ti řekl, že jich mám sedm."
"Měl jste," řekl starý cikán. "Na mou duši, že jich bylo tolik."
"Takže?"
"Co jako, takže... My jsme dvě zařízli, páč jsme nevěděli, že jsou vaše, pane šéf. Podívejte," ukázal na špalek, na kterém seděl, "zařízli jsme je."

Čerstvá krev potřísnila špalek až na zem a starý cikán nám to teď prstem ukazoval jako důkaz a my jsme se dívali, kam ukázal prstem.
"Dvě?" podivil se dědeček.
"Jak jsem to měl kurva mať vědět!" řekl starý cikán a pak se podíval směrem k domu: "Mám mu zakroutit krkem!?" A pak znovu k nám: "Nevěděl jsem to, pane šéf. Žena ji dala péct a uvařila polívku, ještě se peče v troubě."
"Ze dvou?" opakoval udiveně dědeček.

Starý cikán znovu rozhodil rukama.
"Když tu byly..."

Dědeček vzdychl.
"No," řekl, "odvedu si těch pět. A ty dvě nějak vyřešíme."

Zaradoval jsem se, hlavně proto, že na tváři člověka před námi bylo vidět, že je mu to líto a byl jsem přesvědčený, že to celé nějak vyřeší. Akorát, že přesně ve chvíli, kdy jsem se začal radovat, se z vedlejšího dvora, kde bylo spousta lidí, začal ozývat křik. Všichni jsme se tam podívali. Můj dědeček se trochu nadzvedl a podíval se přes hlavu starého cikána. Já ze strany kolem jeho boku. A starý cikán otočil hlavu.

Na vedlejším dvoře dva svalnatí cikáni vlekli třetího, který byl pěkně zmlácený. To se dalo vidět i na tu dálku, byli tak třicet metrů od nás, ale dobře jsme viděli, že byl zbitý. A pak ho ti dva, kteří ho táhli, nechali spadnout do prachu. Jeden z nich se sklonil a roztrhl mu košili. A druhý vytáhl koňský bič a začal ho bičovat na zádech. V tu chvíli jsem se vyděsil. A protože jsem se nakláněl na stranu, musel jsem se pustit dědečkovy ruky, tak jsem ji rychle vyhledal a stiskl. Dědeček mi na to řekl:
"Proč se na to díváš? Nemáš tu jiné věci na koukání? Podívej se na to prase."

Prase stálo klidně vedle našeho špalku se zdviženým rypákem a nasávalo vzduch. Starý cikán vedle nás se zvedl a řekl dědečkovi:
"No co, nevšímejte si toho, není to naše věc."

A odtáhl si špalek potřísněný krví ke zdi domu.
"No," řekl dědeček, "když nám dáš ty husy, půjdeme. A pak se domluvíme, jak se vyrovnáme za ty dvě."
"Seďte, pane šéf," řekl cikán tak nějak vlídně. "Nejste tu zrovna ve vhodný čas. Teď se nedá vyjít na ulici a hnát husy."

Nato se dědeček postavil a odtáhl mě za ruku ke zdi, kde se opřel. Já jsem se taky opřel.
"Nemáte cigaretu, pane šéf?" zeptal se starý cikán dědečka hned poté, co se opět usadil na svém špalku.
"Mám," řekl dědeček.

Vytáhl balíček cigaret značky Mărăşeşti, ze kterého vytáhl dvěma prsty cigaretu a dal ji starému cikánovi. Pak si taky jednu strčil mezi rty. Můj dědeček nekouřil. Tedy lépe řečeno kouřil velmi zřídka. Ale měl u sebe krabičku cigaret, ze které sem tam vytáhl cigaretu. Když byla příležitost. A ta moc často nebývala. Pak vytáhl z kapsy balíček zápalek, zapálil si svoji cigaretu a pak připálil starému cikánovi. A začali kouřit.
"Co se tam vlastně děje?" zeptal se dědeček a ukázal směrem k sousednímu dvoru.

Odtamtud byly slyšet rány biče a řev bičovaného.
"Co jako, to je naše věc," řekl starý cikán.

Naklonil jsem se trochu a zase jsem se díval do sousedního dvora. Padlý pořád dostával bičem na záda a řval.
"To není moje věc," pokračoval. "Jeho příbuzní ho mlátí. Když je blbej, nedá se nic dělat," dodal.

Dědeček mi přitáhl hlavu k sobě.
"Co děláš? Nemáš nic lepšího na koukání? Dívej se na prase," řekl mi.

Díval jsem se na prase. To přišlo ke starému cikánovi, který ho vsedě nakopl.
"Hakano," řekl praseti a plivnul směrem k němu. "Zasraná Hakana!"

Pak si znovu potáhl z cigarety a prase se vzdálilo.
"Co se teda stalo?" trval na svém dědeček.
"Když šéfe," řekl starý cikán, "je tu dítě, pane šéf, nemůžu to říct. Byl odsouzen."
"Povídej," řekl dědeček. "Už je velký."
"No co, co vám mám povídat. Když strkal čůráka, kam neměl. Natahoval jedný kačenu a tak si chlapec koledoval."
"Aha," pokýval dědeček, ale já jsem ničemu nerozuměl. "A to ho jen tak odsoudili? To člověk nemůže mít ani chuť na..."

A naznačil, o co jde.
"Co by ne, může!" řekl starý cikán. "Ale ne s našima vdanejma ženskejma..."
"Aha," řekl dědeček a já jsem trochu začínal chápat, o co jde. "A chytili ho?"
"Něco horšího," řekl starý cikán. "Když je blbej! Ožral se po pár skleničkách vína a rozpovídal se. Že to táhne s jednou sedmnáctkou, ale neřekl kterou. No jo, u nás jsou čtyři sedmnáctileté vdané, to je všechno. Ty čtyři tam."

Cikán ukázal prstem. Dědeček se naklonil. Já taky. Ve dveřích opravdu stály čtyři ženy a dívaly se na toho na zemi. Neplakaly, nebyly vyděšené. Jen tam tak stály. A ten na zemi už neřval, jen tam ležel a bylo vidět, i na těch třicet metrů vzdálenosti, že je celý zakrvácený.
"Ani jedna neřekla, že to je ona. A teď ho mlátí příbuzní těch ženských a jeho příbuzní, aby to řekl. Neřekne, nevím proč. Já bych to řekl, nebránil bych tu kundu svojí kůží. Ale on je blbej. Budou ho mlátit, dokud to neřekne."
"A když to nepoví, co se mu stane? Jak dlouho ho budou mlátit?"
"Dokud to neřekne."
"A když to nepoví? Budou ho mlátit, dokud neumře..."
"No co, jeho problém. Když je blbej a neřekne to."
"A co se stane jí, když se zjistí, o kterou šlo?"
"Co by!" mávl rukou starý cikán. "No," dodal, "my na to máme zákon. Pověsí ji její muž vlastníma rukama."
"Aha," řekl dědeček.
"To není naše věc," řekl starý cikán a zahodil špačka. Pak na něj šlápnul prasklou botou. "Ale teď ještě nemůžete jít s husama."

Starý cikán mlasknul a pokýval hlavou.
"Nevím, sakra, proč to neřekne. Ale to není naše věc, že?"
"Ne," souhlasil dědeček.
"My musíme vyřešit ty dvě husy."
"Takže," řekl dědeček, "já navrhuju tohle: pošli mi tvýho kluka, bude pracovat u mě na poli dva dny za každou husu. Na bramborách."

Starý cikán vzal znovu klobouk do ruky. Podrbal se na hlavě.
"Je línej..."
"Línej, nelínej, navrhuju, že tak se srovnáme," pokrčil dědeček rameny.
"Čtyři dny?" zeptal se cikán.
"Jo."
"Máte ještě cigaretu?"

Dědeček zase vytáhl krabičku Mărăşeşti. Vzal dvěma prsty cigaretu a podal ji starému cikánovi. Pak vytáhl z kapsy krabičku sirek, jednu zapálil a přiblížil ji k cigaretě v cikánových ústech.

Já jsem se zase naklonil trochu dopředu. Ti dva siláci zvedali cikána ze země. Teď ho táhli k domu. Vestoje ho opřeli o zeď. Ale cikán sklouzl a spadnul na zadek. Pak se sesunul podél zdi na bok k nohám těch čtyř žen, které stály ve dveřích. Jeden ze svalnatých cikánů kopl padlého do břicha a druhý ho ze všech sil praštil do obličeje. Na chvíli jsem zavřel oči a čekal, že uslyším křik, ale nic se neozvalo. Pak jsem je otevřel a uviděl, že cikán, který ho kopnul do břicha, vytáhl nůž a něco řekl těm ženám a mával jim nožem před očima. Ty se vyděsily a trochu se odtáhly, ale nic mu neodpověděly. Pak ten cikán vyhodil nůž do vzduchu a chytil ho za střenku, ale obráceně, ostřím do země. Pak se sklonil k cikánovi, který ležel ženám u nohou.
"Nedívej se tam!" řekl mi dědeček. "Co to sakra děláš? Podívej se na to prase, jak je hloupé."

Přitáhl si mě za šaty k sobě. Prase se ochomýtalo kolem převráceného špalku a teď se o něj třelo hřbetem. Já jsem byl trochu vyděšený a pohled na něj mě nijak nepobavil. Ale sledoval jsem ho mlčky dál, protože dědeček mě nenechal dívat se na sousední dvůr.

Starý cikán už nic neříkal. Kouřil cigaretu a zíral do země. Jen občas si jen tak mlasknul a odplivnul. V jednu chvíli začal chraptivě kašlat a já jsem se na něj zadíval. Ohryzek mu při kašli divně poskakoval nahoru a dolů v krku. Jako by to byla koule, která klouzala pod starou kůži: nahoru-dolů-nahoru-dolů. Jako by to ve skutečnosti bylo něco živého. Myš chycená pod kobercem. A když přestal kašlat, řekl si dědečkovi o další cigaretu a ten mu ji dal úplně stejnými pohyby jako předtím. A starý cikán mlčky kouřil třetí cigaretu. Jen čas od času otočil hlavu a podíval se na vedlejší dvůr. Po zahození třetího špačka se zvednul a řekl dědečkovi:
"Myslím, že můžete jít, pane šéf. Pojďte, dám vám husy."

Zvednul se a dědeček ho následoval k chlévu. Taky jsem chtěl jít, ale dědeček mě rukou zarazil.
"Ty počkej tady," řekl mi. "Počkej tu s prasetem, hned přijdu."

Akorát že prase někam zmizelo. Domovní dveře byly dokořán, takže jsem předpokládal, že prase vešlo do domu, protože jinde být nemohlo. Udělal jsem tedy krok od zdi a podíval se do sousedního dvora.

Tam však už nikdo nebyl. Minimálně tam nikdo nestál. Jen zmlácený cikán ležel natažený přede dveřmi. Ostatní odešli. Udělal jsem několik kroků k plotu, který sousedil s vedlejším dvorem. Zmlácený cikán měl zakrvácenou tvář, teď jsem to viděl jasně. A nejen tvář. Od půlky těla nahoru byl rudě zbrázděný a sraženou krev měl po celém těle. Jedna noha ležela nepřirozeně zkroucená pod ním. Byl tam sám, nehybný. Víc jsem si ho prohlédnout nestihnul, protože zakejhaly husy hnané dědečkem, který na mě zavolal:
"Co tam sakra děláš!? Řekl jsem ti, abys zůstal s prasetem u domu."
"Ale prase už tam není," odpověděl jsem mu.

Dědeček se rozhlédl a taky viděl, že prase už na dvoře není. Za dědečkem šel starý cikán. Dědeček držel v ruce proutek a hnal husy, které kejhaly a nechtěly se seřadit k východu ze dvora. Takže jsem šel na jednu stranu a pomohl je dědečkovi nasměrovat, kam bylo potřeba.
"Počkej, uvidíš, jak ti dám na holou, že mě neposloucháš," řekl mi dědeček.

Starý cikán otevřel branku a husy vyšly na ulici. Já jsem šel za nimi a dědeček se před brankou zastavil a starému cikánovi stisknul ruku.
"Bude to tak, jak jsme domluvili, ty čtyři dny," řekl dědeček.

Starý cikán kývnul souhlasně hlavou.
"Mrzí mě to, pane šéf," řekl mu. "Nezlobte se, nevěděl jsem, že jsou vaše."
"Nech to být, to za to nestojí," řekl dědeček. "Zapomeneme na to."
"No jo, tak se mějte, pane šéf," řekl starý cikán.

Dědeček ho pozdravil přiložením dvou prstů ke spánku a pak hnal našich pět hus ulicí. Šel jsem mlčky po straně, střídavě po jedné a po druhé, aby husy nikam neodbočovaly. Pak jsme vyšli z cikánské osady a před námi se objevila vodárenská věž. A teprve tehdy na mě dědeček promluvil.
"Co je, ty pulče?" řekl mi.

Tak mě rád oslovoval: pulče.

***
Medailonek Lucian Dan Teodorovici

Lucian Dan TEODOROVICI (nar. 17. června 1975 v Rădăuţi, župa Suceava) je koordinátorem edice "Ego. Proză" v nakladatelství Polirom a redaktorem v týdeníku Suplimentul de cultură. Spolu s Danem Lungem a Florinem Lăzărescem je iniciátorem a koordinátorem Literárního a překladatelského festivalu v Jasech (FILIT) a v prvních dvou letech byl jeho programovým ředitelem (2013 a 2014). V letech 2002-2006 působil jako šéfredaktor nakladatelství Polirom. Svými prozaickými a dramatickými texty a články přispěl do řady domácích a zahraničních publikací. V letech 2005-2008 byl jedním ze scénáristů seriálu TV Animat Planet Show vysílaného na stanici Antena 1. Napsal scénáře k filmům O secundă de viaţă (Vteřina v životě, režie Ioan Cărmăzan), Sînt o babă comunistă! (Jsem holt stará komunistka, režie Stere Gulea), Lindenfeld (režie Radu Gabrea) a ke krátkým filmům Bomboane de ciocolată (Čokoládové bonbony), O zi bună (Dobrý den) a După gîşte (Za husami), všechny ověnčené cenami a financované Rumunským národním centrem pro kinematografii.

Publikované knihy: Cu puţin timp înaintea coborîrii extratereştrilor printre noi (Krátce předtím, než u nás přistáli mimozemšťané, román, nakladatelství OuTopos, Jasy, 1999; 2. doplněné vydání, nakladatelství Polirom, Jasy, 2005); Lumea văzută printr-o gaură de mărimea unei ţigări marijuana (Svět viděný otvorem o velikosti cigarety marihuany, povídky, nakladatelství nadace "Constantin Brâncuşi", Tîrgu-Jiu, 2000); Circul nostru va prezintă: (Náš cirkus uvádí:, román, nakladatelství Polirom, 2002; 2. vydání, nakladatelství Polirom, 2007); Atunci i-am ars două palme (Pak jsem jí vrazil dvě facky, povídky, nakladatelství Polirom, 2004), Celelalte poveşti de dragoste (Ostatní milostné povídky, povídky, Polirom, 2009), Matei Brunul (Matěj Hnědý, román, nakladatelství Polirom, 2011). S Danem Lungem a Cătălinem Mihuleacem je spoluautorem svazku divadelních her Antologia DramatIS (Antologie Dramatis, nakladatelství Cartea Românească, Bucurešť, 2008). Ve spolupráci s Florinem Lăzărescem a Danem Lungem publikoval knihu povídek Pas question de Dracula (Editions Non Lieu, Paříž, 2007). Společně s Danem Lungem koordinoval vzpomínkový soubor Str. Revoluţiei nr. 89 (Revoluční ulice č. 89, Polirom, Jasy, 2010). V roce 2009 byl svazek povídek Atunci i-am ars două palme přeložen do němčiny (Pop Verlag, Ludwigsburg) a román Circul nostru va prezintă: vyšel v anglickém překladu v USA (Dalkey Archive, 2009), v Maďarsku (L'Harmattan Könyvkiadó, 2009), Itálii (Aisara Edizioni, 2011), Španělsku (El Nadir, 2011) a Bulharsku (Paradox). Povídky Celelalte poveşti de dragoste vyšly v Itálii (Aisara, 2011) a Bulharsku (Paradox, 2012). Román Matei Brunul byl přeložen do bulharštiny (Paradox), maďarštiny (Libri Kiadó), francouzštiny (Gaïa Éditions) a polštiny (Amaltea). Připravuje se jeho vydání v Makedonii, Spojených státech a Rakousku. Polské vydání románu bylo nominováno na prestižní literární ocenění Angelus a v jeho rámci získalo "Natalia Gorbaniewska Reader's Choice Award".


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)

Articolul anterior din rubrică
Toate articolele din rubrică
Articolul urmator din rubrică




0 comentarii

Spacer Spacer