Jak úplně zmizet?

Večer se opět ještě jednou sesunul na neprůchodné vězení z vyztuženého betonu, ve kterém jsi uvězněný se svou rodinou. Tvé bezvládné a utrmácené tělo už leží natažené na pohovce, ztroskotalo na stejném břehu konce dne a bezmyšlenkovitě mačkáš televizní ovladač. Necháváš obrazy s vysokým rozlišením a téměř neskutečným jasem stékat před tvýma očima jako kapky deště na předním skle opuštěného auta. Tvoje myšlenky bloudí jinde, daleko od rušné ulice zahlcené pronikavě zoufalými klaksony, vznášíš se nad prázdnými dětskými hřišti a jsi daleko od výloh zahlcených světlem, ve kterých stojí nepohyblivé mrtvoly z plastu a skleněných vláken oblečené do elegantních kašmírových košil a drahých vlněných obleků. Jsi myšlenkami u ní a u toho, jak jí zčervenají rty, když ji políbíš neoholený, u toho, jak se ti nedívá do očí, když tě nechá, abys do ní pronikl, u vzácných rán, kdy se ti poštěstí, že se probudíte spolu a lenošíte v posteli ve světlém hotelovém pokoji. Ale všechny tyto spontánní nervové výboje, tyto živé diapozitivy skryté v podzemních galeriích tvé paměti bolí jako elektrické šoky, které ti spalují kůži kolem spánků na uhel, a jako tenké ostré akupunkturní jehly naráz pronikají celým tělem. Stejně jako konci každého dne i dnes se ti do krve uvolnily enzymy smutku. Tvůj smutek se podobá hustému a vytrvalému břečťanu, který dusí a drolí zdi starých domů. Z kuchyně jsou slyšet kovové zvuky příborů hozených do dřezu, příležitostný proud studené vody stékající po růžové tkáni masa a monotónní bzučení digestoře Electrolux. Všechny ty zvuky se tlačí u tvých malých sluchových otvorů a mísí se v přední spánkové oblasti, která se plní marnými pocity. Tvoje žena připravuje večeři a přitom poslouchá v rádiu dlouhé vlny, které odnikud přinášejí vánoční koledy a lhostejné reklamy na pilulky proti hemeroidům a na polévky z pytlíku. Tvoje žena je znovu těhotná. V šestém měsíci. Nová bytost v jejím břiše už má obrysy lidského stvoření. Na kávovém stolku leží rozházené poslední ultrazvuky jako tajemné snímky zachycující kouzelný svět mateřské dělohy. Hra šedivých stínů a blýskavého světla naznačuje křehkou přítomnost ruček a nožiček, měkké a průsvitné hlavičky, tělíčka, které se neustále živí přes záhadnou pupeční šňůru, očí, které se už naučily rozlišovat světlo a tmu a pohlaví, které se stydlivě tvoří a skrývá před ostražitým zrakem ultrazvuku. Někdy večer sedíš s uchem na jejím břiše a čekáš, že zachytíš pohyb, trknutí nebo nějaký jiný signál z tmavého nitra placenty. Chtěl bys té nové bytosti, která se tvoří z koktejlů živin a genetických tanců, říct, aby tam zůstala, aby nikdy nevylézala do vydezinfikovaného operačního sálu v soukromé a přehnaně drahé porodnici vybudované v srdci přelidněného vyčerpávajícího města položeného v mírném kontinentálním klimatickém pásu v nějaké zemi s jakýmsi HDP, s dějinami podobnými jiným dějinám, které se donekonečna opakují, s nějakým obyvatelstvem a jeho tužbami. Přitom jsou ale všichni lapení v jedné monotónní hře nahodilosti a úpadku na jedné modré planetě, která pluje ve vesmírných otáčkách v tichém a neochvějném vzduchoprázdnu jako součást světelné galaxie nazvané stejně jako tyčinka s mléčným krémem, která je jen malou galaxií, jednou z miliónů jiných a všechny jsou chycené v nekonečně rozlehlém vesmíru, který se nepřetržitě rozpíná do nicoty. Nebo by mohla prostě zmizet, jak bys to chtěl udělat v tu chvíli ty. Úplně a beze stopy zmizet do posilující nicoty, v níž jsme všichni spali před narozením. Tentokrát to bude holčička. Stalo se to zkrátka jedné modré noci, kdy nebe bylo zbrázděno blýskavými žilkami jako angiografie vesmírných rozměrů. Vzduch byl tehdy tak nabitý elektřinou, že jsi měl dojem, že ti probíjí nosní dírky, průdušnice a průdušky až po malé plicní sklípky. Byli jste opilí, bezdůvodně veselí, vzrušení a plní vzácné dětské něhy. Zatímco se žlutý taxík hnal prázdnými ulicemi, drželi jste se na zadním sedadle za ruce jako zamilovaní gymnazisté, ty jsi ji lehce políbil na krk, šeptal jsi jí do ucha nepřístojná slova, hladil jsi ji po stehnech, rozesmával jsi ji předváděním svého tatínka, armádního plukovníka, propašoval jsi prsty do malé růžové skuliny mezi jejíma nohama a oba jste cítili opojnou euforii. V ten večer jste se vraceli ze svatby tvého starého kamaráda z dětství. Byl to tvůj první soused ve školní lavici a jemu jedinému jsi pověděl, jak jsi nábožně se strachem líbal v šesté třídě malý voňavý trojúhelníkový kobereček ukrytý stydlivě mezi nohama jedné spolužačky, která byla o dva roky starší než ty. On byl na vaší svatbě čestným mládencem, zachránil tě v zimě před utonutím, když ti pod nohama prasknul led a cítil jsi, že asi umřeš. Byl jediný z tvých kamarádů, který slavnostně slíbil, že se nikdy neožení, byl nejvyšší a nejatletičtější kluk z vaší třídy. Jednoho dne měl šílený nápad, že se stane vojákem a odjede do Afghánistánu a vrátil se odtamtud jiný, předčasně vyspělý a plný příběhů, o které se s vámi nikdy nepodělí. Pro tebe to znamenalo příliš vzpomínek a chtěl sis vymyslet nějaký hloupý důvod, abyste nejeli, ale ona na tom trvala s tím výrazem dítěte, které se příliš brzy stalo ženou, se kterým tě po letech zase dostala. Oba jste se domluvili, že se zřídíte pod obraz až na hranici bezvědomí, stejně jako za starých časů, jako v dávných počátcích vašeho vztahu. Jakmile jste tam dojeli, řekli jste si taky, jako to dělávají stabilní dospělé páry, poučené o tom, jak to na světě chodí, že budoucí manželka je trochu při těle a popudlivá, že sál je vyzdoben příliš křiklavě, že aperitivu je málo a je mdlé chuti, že hudba hraje moc nahlas, že její příbuzní jsou poněkud neotesaní a že sousedé u vašeho stolu moc kouří. Pak ses nacpal slanými tyčinkami s mákem a sýrem, barevnými paprikami plněnými smetanovým sýrem a petrželí, šťavnatými vepřovými medailonky a superkalorickými kusy dortu a vypil jsi spoustu skleniček červeného vína a minerálky. Díval ses na ni, jak celý večer tančila s muži v levných oblecích se zpocenými spánky a chlípnými pohledy. Měla vlasy svázané do nenápadného drdolu a černé obepnuté šaty s nahými zády. Když našla tvůj pohled, významně se na tebe usmála celým tělem chvějícím se od tolika feromonů ve vzduchu. Jakmile jste přijeli domů, vzal jsi ji do náručí, přisál ses na její namalované rty svými ústy plnými touhy a svalili jste se na kuchyňský stůl, ty s vlněnými kalhoty na úrovni lýtek a ona s miniaturním černým krajkovým trojúhelníkem zavěšeným na kotníku. Nechala se unášet stejnou prudkou a živočišnou vášní. Cereální kolečka od Cheeriosu, scvrklé bobule černého pepře, mořská sůl, tisíce dokonale průsvitných krystalků cukru, lesklé nerezové příbory a navoněné barevné ubrousky se rozletěly po šedivé kuchyňské žule v domácím nepořádku dirigovaném vašimi frenetickými, šílenými a zoufalými pohyby, které si jako jediné z toho večera pamatuješ. Veškerý ten chaos doplnila prudká letní bouřka, která vypukla venku s ohlušujícími elektrickými výboji tříštícími se na milion částic na předních oknech automobilů krásně seřazených na liduprázdných parkovištích. A z toho oboustranného opileckého chaosu se nedobrovolně zrodilo malinké tiché embryo, které se ti přesně za tři měsíce udiveně podívá do očí. Možná, že za tři měsíce už tady nebudeš. V celém bytě se šířila těžká vůně jater smažených na cibuli s bílým vínem a řepkovým olejem. Máš strach, že ten kovový pach moči, kvašených hroznů a přepáleného oleje pronikne do pórů zdí, do stísněných plicních sklípků, do nosních dutin, do bavlněných vláken tvých košil a nikdy už odtamtud nevyjde. Zvedáš se a otevíráš okno. Studený vzduch tě praští do tváře, kterou někdy nepoznáváš. Při holení často setrváváš lapený v zrcadle s tvářemi a bradou pokrytými holicí pěnou a ptáš se, jestli opravdu existuješ nebo jsi jenom hologram, nehmotný obraz, který tě vytrvale sleduje ze skla zrcadla. Při těchto ranních krizích nejisté identity si snadno prořízneš kůži holicí žiletkou a cítíš, jak se rudá krev bolestivě prodírá bílými válci pěny. Teprve v tu chvíli cítíš, že jsi živý. V tu chvíli si uvědomuješ své vlastní tělo, svou vlastní bolest, proud horké vody, který se tříští v umyvadle, realitu nového dne, který se před tebou otevírá, banalitu života, cereálie, do kterých se vsakuje mléko, cestu do školky, Blackberry, který začne zvonit od časných ranních hodin, lákavé anonymní siluety, které tě zvou, abys po nich zatoužil, tu jemnou a křehkou stavbu, co jí říkáme život a řadu dalších zbytečných věcí. Tati, maminka ti říká, abys šel ke stolu, slyšíš hlas svého prvorozeného. Je křišťálově čistý a zatím upřímný. Díváš se do jeho melancholických sytě černých očí a nenacházíš v nich nic ze sebe. Krev tvé krve a přesto žádná podoba. Má její plné rty. Její přecitlivělost. Její výbušnou nervozitu. Stejným způsobem zatíná pěsti, když se rozčiluje. Má stejný pohled, který vydrží dlouhé minuty upírat nehybně a pozorně do neznámých míst, jako by sledoval zvířecí kořist. Někdy se na něj díváš dlouhé minuty, když spí a má rozsvícenou noční lampičku. Bojí se tmy, neviditelných strašidel, pravěkých zvířat pochodujících v ukrytých rozích pokoje, kostnatých rukou podobných temným pahýlům, které ho chtějí unést z jeho pelíšku, a světel aut, která šíří dlouhé stíny po stěnách pokoje. Všechny tvoje dětské strachy dítěte vyrůstajícího ve veselé lhostejnosti dělnických čtvrtí teď dopadly na jeho ramena. Živé křečovité klubíčko v pyžamu se Spider Manem pulsuje tiše pod peřinou. První život, který jsi stvořil prostým rytmickým pohybem chrupavčitého výběžku ve vlhkém prostoru vagíny, pohyb následovaný krátkými výbuchy teplého a lepkavého alkalického roztoku. Po tomto výbuchu následoval šílený úprk miliónů neviditelných pulců k zemi zaslíbené, malé jako čočkový bob a žhavé jako střed atomu. Sleduješ ho a myslíš na to, jaké by to bylo, kdybys zcela zmizel z jeho života. Kdybys je oba opustil a už by o tobě nic nevěděli, nenechal bys po sobě žádnou stopu. Byl bys pro ně mrtvý. Stal by ses neznámou tváří v rodinných albech, matně povědomým obličejem, který ti připadá, že ho v davu poznáváš, zapadlou vzpomínkou podobně jako stará fotografie, která se nachází v neovladatelných částech mozku. Chceš zcela zmizet z lásky. Nebo ze zoufalství. To je totéž. Z lásky k jiné ženě, která není jeho matka. Jak bys mu to všechno dokázal vysvětlit? Jak bys mu dokázal vysvětlit, že spíš se ženou, která je mnohem mladší než jeho matka? Se ženou, která je ještě dítětem, plným tužeb, nepokojná, hravá, váhavá a smyslná. Se ženou, která ti teď neodpovídá na zprávy, kterou jsi neviděl už několik týdnů, která už o tobě nechce slyšet a beze stopy zmizela z tvého života. Jako zombie si to namíříš do kuchyně. Ona je tam. Břicho už jí ční jako krunýř želvy z Galapág a pohybuje se nemotorně jako android, který si zatím není jistý svými údy a pohyby v sestaveném modulu kuchyně Faktum. Má ruce a nohy nateklé jako napnuté potrubí složené z pokožky a vlásečnic, připravené rozptýlit se závratnou rychlostí do okolního prostředí. Stěžuje si na bolesti v bedrech a je neustále vyčerpaná. Na rozdíl od ní, ty jsi pořád vzrušený, když vidíš nafialovělou svatozář nateklých prsou, zralých jako podzimní ovoce, kterých se však nesmíš dotýkat. S porodem se její tělo očistí od sexuální touhy pod diktátem vyměšovaných hormonů a čerstvě probuzeného mateřského instinktu. Celý její život bude patřit dětem. Ty budeš odsunut na druhý plán do role odpovědného samce, který bude živit rodinu, zajišťovat jí blahobyt a rozptylovat všechny starosti a pochybnosti. Jakmile se usadíte ke stolu, všichni mlčíte. Polymerická struktura jater zatěžuje žvýkací ústrojí a jejich polykání se stává téměř bolestným dobrodružstvím. Snažíš se trochu opít zbytkem červeného vína na dně láhve zelené jako čerstvě vybroušený smaragd. Nejlépe se cítíš na místě, kde nejsi. Vřeštící siréna pospíchající sanitky naruší tísnivý klid ve vaší kuchyni. Někde se nachází někdo na hraně tohoto světa. Téměř hluchý pes stařenky nad vámi štěká na malé nechutné tvory, které se nerušeně hemží pod starým nábytkem vaší sousedky. Slyšíš trhané žvýkání té, jíž jsi slíbil, že s ní zůstaneš v dobrém i zlém. Váš syn honí kousek jater po květovaném okraji talíře a dívá se do prázdna směrem k lednici vyložené magnety. Barcelona. Zlaté písky. Ostrov Skiathos. Paříž. Azurové pobřeží. Turecko. Všechny drží připevněné na elektrostatickém smaltu ledničky jako vzdálené vzpomínky na šťastná mezidobí. Jednoho dne všechny zmizí. Ty zmizíš. Tvoje tajné vzpomínky zmizí. Ta druhá zmizí. Tvoje šílená touha po ní zmizí. Lidé zmizí. Sex zmizí. Stejně tak i Země. Na jejím místě zůstane prázdno, které bude připomínat místo po vytržení několika zubů. Dlouhou dobu poté to tam bude hnisat žhavými siřičitými lávovými směsmi, horkými parami a dusivými plyny jako gangréna galaktických rozměrů. Slunce bude i nadále osvětlovat nic nacházející se na místě Země. Satelity budou pokračovat ve vysílání nadbytečných proudů informací do prázdna. Pak se pravděpodobně rozhostí klid. Chceš ještě játra, zeptala se mimoděk, zatímco si nepřítomně prohlížela nehty nalakované na červeno a po stranách oprýskané v důsledku působení vody a saponátů. Pramínek vlasů se jí uvolnil ze sevření gumičky a visí jako notový klíč přes její tvář zarudlou horkem. Lehce vzdychá. Srdce jí buší za dva. Díváš se na ni jako ve snu, který si matně vybavuješ. Ten sen připomínal přední sklo auta popraskané na milión kousků. Položíš jí ruku lehce na maličkou polokouli ukrytou pod elastickými šaty a donutíš se mírně a vlídně odpovědět: Už nechci játra. Bylo to moc dobré. Pak se ztěžka zvedneš omámený tíživým taninem z vína a znovu se svalíš na pohovku. Spánek si tě omotá jako chobotnice svými lepivými chapadly. Skutečnost kolem tebe začíná ustupovat jako temné moře během odlivu. Dveře vnímání se lehce jemně zavřou jako posuvné dveře skleněného výtahu. Jiná realita tě pohltí do své náruče. Už tady nejsi. To se nestane. Už tady nejsi. Můžeš jít, kam chceš. Můžeš procházet zdmi. Už tady nejsi.


Narodil jsem se před dvaatřiceti lety v Târgu-Jiu, půvabném městečku na jihu Rumunska. Absolvoval jsem filozofii na Babeş-Bolyai univerzitě v Kluži a v současnosti studuju magisterské studium politologie na Vysoké škole politické a správní v Bukurešti.
V prvním ročníku na gymnáziu jsem objevil Kafku. Bylo to pro mě svého druhu zjevení, jak by řekl Joyce (jehož jsem objevil o něco později), a od té doby jsem nepřestal číst. Četl jsem organizovaně, pilně, podle plánu jako malý závodník a s horlivostí smíšenou s protichůdnými pocity: obdivem, závistí, bezmocností... 
Dosud jsem toho napsal jen málo. Ale v hlavě už mám vymyšleny stovky povídek. Všechny čekají, až je napíšu a získají tak tvar, s nímž se budou moct předvést světu. Proto jsem v roce 2013 navštěvoval kurz kreativního psaní Tečka vedený spisovatelem Cristianem Teodoreskem. Díky tomu jsem získal možnost publikovat na kulturním webu Liternet.ro. V současnosti pracuji na svazku krátkých próz s dosud neznámým názvem, první z nich jsou už k mání na: http://www.liternet.ro/autor/3912/Cristian-Boricean.html.


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)