Země panenek

Milé děti, po dramatickém příběhu z minulého týdne nás napadlo - ještě si to pamatujete? - že se spolu znovu sejdeme ve vlídnějším světě hraček. Stále jsou prázdniny, takže zatím se ještě všichni nevrátili do Bukurešti. Vy už víte, jak trávíme dny na horách. Ale co děláme po večerech? Obvykle je nebe jasné jako v pohádce, takže po večeři nás baví pozorovat a počítat hvězdy.

Catrinel jich vždycky najde "nejvíc", protože má svůj zvláštní způsob, jak je počítat, a zároveň přitom neklidně mává pažemi, jako by neměla dvě ruce, ale čtyři: "Jedna, dva, tři, čtyři, pět, sedm (šestku trochu přeskakuje, je to holka neposedná, že?), osm, devět, deset", ale pak to vezme hopem: "dvanáct, patnáct, sedmnáct, dvacet, dvacetdevět... sto - hotovo!" Rychle najde "sto" hvězd, dostane první cenu a ověnčená slávou se nechá bez protestů svléknout, umýt a jde na kutě.

Daita a já si pak můžeme krky ukroutit ve snaze objevit Velký vůz, Malý vůz, Mléčnou dráhu, Venuši...
"Mami," ptá se mě v jednu chvíli Daita, "exituje hvězda panenek?"
"Nikdy jsem o ní neslyšela."
"Jejda, to je škoda!" protestuje.
"Nebuď smutná," říkám jí, "můžeme ji teď objevit."
"Jak?"
"Podívej se na tu malou hvězdičku, která bliká, jako by mrkala očima, ta vedle levého konce Malého vozu, jak má nahoře, vlevo, skupinu tří hvězdiček, ale nejsou rovně vedle sebe, ale v trojúhelníku... vidíš ji?"


"Ano," řekne Daita po chvíli, po dlouhém zaklánění a vykrucování hlavy.
"Dobře si ji zapamatuj. To bude ode dneška Hvězda panenek."
"Jak to?" ptá se mě udivená dcerka.
"No, jak to... Ty už jsi slyšela o mytologii. Četla jsi i několik Starých řeckých bájí."
"Ano, moc se mi líbily."
"Mytologie to jsou všechny báje, které si národ vytvořil. Báje jsou fantastické příběhy o bozích a polobozích. Jak si prvotní lidé vysvětlovali děsivé dunění hromů, pronikavé světlo blesků, šumění rozbouřených vln, sladký závan větru nebo jeho bouřlivé hučení, zlostný výbuch sopky nebo zemětření, které postihlo zemi a změnilo ráz krajiny? Vymysleli si postavy bohů a polobohů, neboli hrdinů a pomocí těchto bytostí vybavených nadpřirozenými schopnostmi přesahujícími lidské síly, se pokusili vysvětlit přírodní jevy a síly, kterým v té době nerozuměli. V řecké mytologii se za krále všech bohů považuje..."


"... Zeus."
"Ano, skvěle, Daito! On byl vládcem nebes, světla, deště, blesků, hromů atd., tedy všech tajemných přírodních jevů, které si dřívější člověk neuměl vysvětlit.

Sídlil na Olympu, hrdé řecké hoře, kterou považovali za příbytek bohů, v zářivém paláci, a odtamtud se kochal pohledem na svá panství: v prvé řadě blankytné, zatažené nebo hvězdné nebe, ale i na úrodnou zemi, žírná pole, mírné vlahé kopce a lesy s čerstvým osvěžujícím vzduchem. (Tady udělám, Daito, malou odbočku, která nás odvede z báje: Olymp je ve skutečnosti skoro 3000 metrů vysoký, takže je nejvyšší řeckou horou, ale zdaleka není nejvyšší na zeměkouli. Staří Řekové ho však považovali za nejvyšší.)

V těch dávných, velmi dávných dobách se, řekněme, kromě dalších zjevných divů, objevila i hvězda panenek.
"Existuje v nějaké báji?"
"Ne. Ale my si ji teď vymyslíme. Chceš?"
"Ano. Tedy ty ji vymysli a já tě budu poslouchat."

Takže jsem jí, moji milí, začala vyprávět o Hvězdě panenek a chtěla bych se s Vámi podělit o to, co jsem si představovala při rozhovoru s tou mojí dcerkou, kterou si ještě Morfeus neodvedl do své říše:

V dobách, kdy žili na Olympu bohové ještě v plné parádě, žila v Heladě, tedy ve starém Řecku, mladá, opuštěná, hodná a zasněná dívka Aleona. Jejím jediným potěšením bylo pobývat o samotě, ponořená do svých myšlenek. Uzavírala se do nich jako za zeď, která ji oddělila od zbytku světa.

Od lidí ji vzdalovala nejen jejích plachá nespolečenská povaha, ale i fyzický vzhled; byla hodně ošklivá: měla úzké čelo, tmavé, ale malé a nerovnoměrné oči, bledou tvář, jako by se v ní krve nedořezal, dlouhý, příliš úzký nos, širokou pusu a rovněž příliš úzké rty.

Byla poloviční sirotek po mamince, úžasné ženě, jejíž nit života se přetrhla příliš brzy. Tatínek nechal dítě na starosti příbuzným a založil si novou rodinu.

Aleona vyrůstala u své tety spolu s bratrancem a sestřenicí. Byla opuštěná, chybělo jí rodičovské teplo a každý den musela snášet tetinu nespravedlnost a výsměch jejích dětí.


Pomalu, jak roky plynuly, se zrodila a prohlubovala propast mezi ní a ostatními lidmi. Všichni se na ni osopovali, nikdo se na ni neusmál, ani jí neřekl vlídné slovo, nikdo se s ní nepokusil sblížit, protože ve skutečnosti ji nikdo neznal.

Celé hodiny, ba dokonce celé dny nevyměnila slovo s jediným dospělým člověkem. Měla ráda jen děti. Když se cítila příliš osamělá a opuštěná, vyhledávala jejich společnost. Ony jí rozuměly nebo se tvářily, že jí rozumí, a zahrnovaly jí veškerým citem a vřelostí, jaké jsou ve své upřímnosti a štědrosti schopny.

Jednoho dne, když z okna pozorovala list jednoho stromu, měla Aleona divnou vidinu. Zdálo se jí, že na jedné větvi vidí svého bratrance, jak se na ni od ucha k uchu zubí. Vyděšeně odvrátila zrak a na vršku dalšího stromu se houpala jeho sestra a šklebila se na ni. Pak měla dojem, že k ní rozčileně žene jejich matka, její teta, s rukou napřaženou jen ji uhodit, jako se to stávalo, když Aleona byla malá. Kamkoliv se podívala, narážela jen na známé bytosti, které se jí smály nebo si na ni výsměšně ukazovaly. Znechuceně si rukou zakryla oči. Pak smutným pohledem sjela k zemi, aby ty přízraky zmizely. Najednou v rohu pokoje na koberci zahlédla svou oblíbenou hadrovou panenku z dětství, která tam ležela s ručičkama a nožičkama nahoru jako nemohoucí chroust ležící na zádech... Panenka se na ni přesto usmívala. Byla jediná na tomto světě, kdo se na ni usmíval.

Vzala ji do náruče, sevřela ji, hladila a měla pocit, že se k ní panenka tiskne. Tehdy pochopila, že v tom nedostatku lásky, pochopení a lidského tepla, který ji obklopoval v tetině domě a mezi jejími známými, jí mohou být oporou panenky. V okolním světě, kde vládlo dobro i zlo, ony zůstávaly čisté, nevinné, neposkvrněné jako symbol dobra, vlídnosti a krásy. Tak se Aleona začala sbližovat se světem panenek. V jejich kruhu se cítila chráněna před jakýmkoliv zlem. Zasvětila jim život: starala se o ně, koupala je a česala. Nezajímalo ji nic jiného než vidět všechny panenky zářící krásou a čistotou, jak na ní vrhají vděčné pohledy.


Zeus, když ze svého panství spatřil, jak je Aleona opuštěná, nepochopená svými bližními a jak je oddaná panenkám, pozval si ji k sobě.

Bůh bohů trůnil na zlatém křesle, vychutnával si vonnou ambrózii skýtající věčné mládí a vedle něj se nacházela jeho manželka Hera, oblečená celá v bílém, a její jemná zářivá pokožka byla průsvitnější než látka, která obepínala půvabné tělo.

Na celém Olympu vládlo štěstí, dobrá nálada a klid. Po letech krvavých bojů o trůn získali olympští bohové v čele s přeobávaným Diem naprostou vládu nad ostatními bohy.

Aleona oněměla údivem tváří v tvář vznešenosti a září obyvatel Olympu.

Zeus jí pokynul, aby si mu klekla k nohám a vysvětlil jí, že ji povolal na Olymp proto, že ji sledoval na Zemi a viděl, jak moc miluje panenky.

Chtěl ji jmenovat bohyní panenek.
"Mě, bohyní?" zvolala. "Chceš mi tedy darovat nesmrtelnost, Die?"
"Nejdřív musíš projít zkušebním obdobím. Když s tebou budu spokojený, staneš se bohyní. Pamatuj si však, že potřebuji moudrou bohyni."
"A co to znamená, že budu bohyně panenek?" zeptala se udiveně.
"V pravý čas se to dozvíš. Zatím stačí, abys věděla tolik: máš ve své moci všechny panenky na Zemi. Dávám ti svobodu k tomu, abys s nimi dělala všechno, co chceš. Můžeš je přetvářet jako opravdový sochař. Plody tvé práce se mohou nějakým způsobem odrazit i na pozemšťanech. Ukaž mi několik důkazů tvé moudrosti a budeš bohyně. Avšak nezapomeň: nepoužívej moc, kterou jsem ti dal, na cokoliv jiného. Jsi absolutní vládkyní všech panenek, ale jenom jich. Nesnaž se rozšiřovat svou moc. Teď můžeš jít."

Zmatená Aleona opustila Diův palác. Co by mohla jako vládkyně panenek dělat? Jak by mohla využít moc, kterou teď podle Dia má?

Při přemítání jí napadla souvislost mezi panenkami a dětmi. Děti se k ní vždycky chovaly vlídně a hezky. Byly vlastně takovými většími panenkami, živými panenkami. Jim se teď mohla odvděčit, je teď mohla učinit šťastnými.

Vzala si pozlacenou hůlku, kterou jí svěřil Zeus, zakroužila s ní třiatřicetkrát nad hlavou a vyslovila: "Ať se v domech dětí objeví desetkrát víc panenek než teď!" Překvapeně sledovala, jak se její slova plní. Pak viděla údiv a radost na dětských tvářích a byla šťastná.

Tímto způsobem však zdesetinásobila počet panenek jen v domech, kde už panenky byly. Obrátila se proto k potřebným rodinám, které si nemohly dovolit ten luxus, aby dětem pořídily panenky, protože neměly ani dostatek jídla.

Takže osobně sestoupila na Zem do jejich domovů a vlastnoručně začala tvořit panenky z různých nalezených materiálů: ze dřeva, kámenů a látek. Tvarovala je a ani nemohla uvěřit tomu, jak snadno a lehce se kus hmoty v jejích zručných rukou měnil.

Dovolovala dětem, aby jí sledovaly při práci a ty na ni hleděly jako na dobrou vílu. Ona byla přitom na vrcholu blaha.

Pak pronikla do světa panenek jen z lásky k nim a jen pro ně: všechny, ale úplně všechny, musely být čisté, upravené, krásně a elegantně oblečené a pečlivě učesané.

Hodně jich bylo rozbitých; věnovala se tedy každé zvlášť a s mateřskou péčí jim opravovala ručičky, nožičky, hlavu, oči či vlásky.

Někdy se kolem ní shromáždily děti, hlavně holčičky, a společně opravovaly a zkrášlovaly panenky. Ale Aleona nezapomínala ani na kluky, takže jim vytvořila nádherné rytíře a vojáky, ale i koníky ze dřeva se vším všudy.

Pak ji napadlo, že by požádala o pomoc samotnou bohyni moudrosti Aténu:
"Aténo, Aténo," obrátila se na ní, "ty jsi překrásná, kouzelná a moudrá: naučila jsi lidi zručnosti, řemeslu a rozvaze, vybrousila jsi jejich mysl, že je ostrá jako kopí, které nosíš, inspirovala jsi básníky a hudebníky k jejich nesmrtelnému umění a vdechla jsi jim lásku ke všemu krásnému! Ty jsi ta také ta nejpovolanější mezi tkadlenami a tkáš a vyšíváš dokonce oděv bohů a nymf! Ó, Aténo, nauč mě svému umění, abych svým panenkám mohla utkat krásné oblečení!"

Hrdá bohyně polichocená dívčinou mluvou k ní sestoupila ze zlatého oblaku a naučila ji tkalcovskému umění a výšivce. Spolu oblékly desítky, ba ne, dokonce stovky panenek, které pak zářily v nové podobě. Zeus byl s Aleonou spokojený, zavolal si ji k sobě a za odměnu jí rozšířil moc.

Teď když čtyřiačtyřicetkrát zakroužila kouzelnou hůlkou nad hlavou, mohla Aleona panenkám umožnit, aby chodily, tancovaly, mluvily a zpívaly.

Nejdřív je naučila vyslovovat kouzelné slovo . Pak je naučila i další výrazy, až udiveně zjistila, že panenky mluví jako opravdové děti. Jako by jim dala život, ale jejich život závisel jen na ní. Protože kdy čtyřiačtyřicetkrát zakroužila hůlkou opačným směrem, panenky na místě zkameněly. Ale rychle jim zase pohyb a řeč vrátila, aby viděla štěstí a vděčnost na tvářích dětí i panenek.

Tehdy se v ní zrodilo přání založit zemi panenek, zemi, která by byla oázou spokojenosti a štěstí, kde by vládla láska, dobro, obětavost a píle.

Panenky byly nadšené, že budou žít ve vlastní zemi...

Brzy se jejich jedinečná země začala rýsovat, protože panenky neúnavně pracovaly pod Aleoniným vlídným a moudrým vedením. A jí plesalo srdce, když je viděla, jak zručně stříhají látku, aby si ušily šaty, jak obratně zachází s jehlou, jak pilně tkají plátna a krásně vyšívají. Pomocí kouzelné hůlky shromáždila Aleona ty nejvoňavější květiny, aby ozdobila louky v Zemi panenek barevnými skvrnami: červenými, oranžovými, modrými, žlutými, růžovými; nejúrodnější ovocné stromy s nejsladšími a nejvoňavějšími plody pro zkrášlení sadů; ptáky s hláskem jako zvon pro oživení lesů; rybky stříbrné jako měsíční paprsky, kterými zarybnila řeky.

A když přišla noc, na jasném nebi v Zemi panenek vyšla jediná velká jasná hvězda, která svými vlídnými paprsky hladila toto sídlo štěstí: byla to ona, Aleona, královna panenek, která se v noci přeměnila na hvězdu, aby panenkám svítila na nebeské báni.

Předtím, než se změnila na hvězdu, shromáždila Aleona v Zemi panenek děti ze Země. Vzala je tam během spánku, aby jim ukázala divy země, které vládla.

Panenky zapojily děti do své čarovné hry, zpívaly jim, tancovaly, rozveselovaly je, ukazovaly se jim v celé své kráse a dokonce jim večer co večer a noc co noc připravovaly další překvapení: nové hry a hlavně nové hračky: jak pro holčičky, tak pro kluky.

Aleona, která už zdatně ovládala kouzelnou hůlku, učila panenky jak vyrobit nádherné hračky a děti jak je používat. Pak se vznesla na nebesa, aby odtamtud svítila a s láskou pozorovala panenky a děti.


Jakmile se objevila se svými růžovými paprsky bohyně Eos, která byla nesmělým světlem jitřenky, Aleona opustila nebesa, vlídně vzala děti a odvedla je do jejich postýlek.

Když se ráno vzbudily ze sladkého nočního spánku, všechny se šťastně usmívaly, protože pod víčky ještě měly obrázky ze snu.

Dívaly se kolem a s údivem zjišťovaly, že v jejich pokojích jsou stejně úžasné panenky a hračky jako ve snu. Pečlivá Aleona totiž nezapomněla ani na jedno z nich a darovala jim všechno, co by si mohly přát na hraní. A jejich šťastný úsměv pronikal do Aleoniny duše a prozařoval ji.

Přes veškeré štěstí Aleona cítila, že jí stále něco svírá u srdce. Když se dívala na krásu bohyň na Olympu a nymf, které přebývaly v lesích, vodách a polích, smutně si uvědomila, že jen ona, vládkyně nádherných panenek a jejich budoucí bohyně, je ošklivá. Ne! Nedokázala už taková být. Aleona se chopila kouzelné hůlky a řekla: "Ať se mi zmenší a trochu rozšíří nos. Pokožku ať mám trochu snědší; tváře růžolící jako jitřenka; pusu kulatou; rty rudé jako mák v letním slunci; zuby ať se lesknou jako perleť a jsou bělostné jako oční bělmo, oči ať jsou velké zastíněné dlouhými zatočenými řasami. Zlaté vlasy, které mi budou obklopovat tvář, ať jsou ozdobeny korunkou z voňavých květů, široký opasek zkrášlený drahými kameny, ať mi obepíná ohebný pas, drahé ozdoby a jemná látka ať mi zdobí tělo jako samotné Afroditě, bohyni krásy a lásky."

Cítila, jak jí desítky tisíc jehel pronikají celým tělem a za několik okamžiků nabrala podobu skutečné panenky.

V téže chvíli vítr prudce zadul, nebe zmodralo, rozvířené moře zasténalo a dva černé mocné mraky nad její hlavou zableskly a pak zahřměly. Ale Aleona jim nevěnovala pozornost...

Teď, když se odměnila dětem a obšťastnila je, zkrášlila a oživila panenky, založila Zemi panenek, přeměnila samu sebe, nevěděla, co by ještě měla dělat. Zdálo se, že Zeus na ni zapomněl...

Pomalu se procházela olympskými zahradami a odtamtud se občas podívala na Zemi, na lidi, a sledovala panenky a děti. Jednoho dne zahlédla svoji sestřenici, která na ni byla tolikrát zlá a mockrát se jí vysmívala, když ještě žila na Zemi. Objevila i sestřenčinu matku, svou tetu, krutou a prchlivou ženu, která jí vždy křivdila a ponižovala ji. Vzpomněla si, že byla přehnaně pořádná, až pedantská a dbala na to, aby každý předmět v domě byl neustále na svém místě.

Aby se trochu pobavila na jejich účet, Aleona jim přeházela všechny věci v saloně. Když to teta uviděla, vztekle se hnala ke své dceři, kterou považovala za viníka a dala jí pořádný pohlavek. Vyděšená dívka couvla několik kroků a narazila do stolku, z něhož spadla krásná socha a rozbila se na tři čtyři kusy. Tuhle sochu teta střežila jako oko v hlavě, protože představovala bohyni Afroditu.

Ve stejnou chvíli se Aleona nahoře zajíkala smíchy, když viděla, co způsobila. Všimla si přitom, jak jsou někteří lidé směšní. A vzpomněla si na to, jak ji teta v dětství bila k pobavení sestřenice a kolikrát jí vadila nějaká věc v domě.

Tímto způsobem, nejprve žertem a směšně, poté výsměšně a pak čím dál vážněji vkládala veškeré úsilí do toho, co dělala, se postupně pomstila všem, kteří se k ní v dětství během jejího života na Zemi chovali nehezky, chladně nebo prostě lhostejně.

Celé dny trávila plánováním pomsty a pak jejím uskutečňováním a sama se opájela svou kouzelnou mocí.

Avšak jednoho dne, když se procházela po Olympu, nebe se zatáhlo a obklopily ji strašné olověné mraky. Jeden ji vzal na svá chladná vlhká křídla a odnesl ji rovnou k Diovi.

Nejprve boha bohů nepoznala. Seděl ve svém plamenném voze taženém dvěma okřídlenými koňmi a vzteky sršel hromy blesky. Jeho zlaté kadeře se při každém pohybu hlavy svíjely jako hroziví hadi. Oči mu jiskřily a chřípí se mu chvělo.

Náhle Zeus zahřměl, až to v údolích zadunělo tisíci ozvěnami:
"Podvodnice!! Oklamala jsi moji důvěru!"

Pak se zamračil a mraky nad Zemí ještě víc ztmavly jako temná noc a pluly vzduchem.

Ona se zmenšila, co to jen šlo. Celá se třásla. Po tomto výbuchu se však Zeus uklidnil tak rychle, jak to umí jen bohové.

Po nějakém čase, který jí připadal jako věčnost, pokračoval:
"Bedlivým pohledem jsem tě sledoval na každém kroku. Neustále jsem tě pozoroval. Dobře víš, že se mi líbilo, jak plníš své poslání, které jsem ti svěřil. Proto jsem ti přidal víc moci. Ale varoval jsem tě, abys používala sílu jen tam, kde jsem vymezil tvé pole působnosti. Zneužila jsi mojí důvěru. Měla jsi právo měnit panenky, ale ne lidskou podobu. Chtěl jsem tě ošklivou, abych nevzbudil žárlivost mojí manželky Hery. Ne, ne, proto jsem tě nepřivedl na Olymp, aby se to obrátilo proti mně!"
"Ale," odvážila se ho přerušit hláskem tak nesmělým, že se sotva sama slyšela.


Zeus však pokračoval:
"Neopovažuj se mi skákat do řeči. Aniž bys znala míru, pomstila ses pak na lidech, kteří se vůči tobě provinili pouze lhostejností nebo zlobou. Kdybych tomu neučinil přítrž, tvoje krutost utržená ze řetězu by neznala mezí a postihla by i další lidi, kteří ti nikdy nic zlého neudělali."

Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval a v jeho hlase se rozléhalo hromobití:
"Nebudeš bohyně. Vyženu tě do vzduchu, daleko od všeho, co ti bylo milé, na chladné neznámé místo, kde tě ze Země nikdo neuvidí."
"Ó, Die, ty, který moudře vládneš světu z nebeských výšin, měj se mnou, nehodnou smrtelnicí, slitování!" zazněla prosba nešťastné Aleony.

Ale Zeus zavrtěl hlavou plnou zlatých loken na znamení nesouhlasu a vody, země, hory a nebe zasténaly a zachvěly se jako při zemětřesení. Jeden mrak ji nabral a vyrazil s ní vzhůru rychlostí blesku...
"Mami," přerušila mě Daita, "říkala jsi, že ty vymyšlíš tenhle příběh, že jo?"
"Ano, samozřejmě."
"Tak, prosím, moc tě prosím, slituj se nad ní a zařiď, aby se dal Zeus obměkčit a netrestal ji. Ať jí promine."
"Proč jsi tak netrpělivá? Poslouchej dál a uslyšíš, jak to skončí..."

Najednou Zeus udiveně spatřil všechny panenky ze Země panenek a pak se k nim přidaly panenky z celé Země, jak se na něj dívají a ručičkama ho prosí.

Na ně zapomněl, právě na ně, o které bylo tak pěkně postaráno a Aleona o ně pečovala s takovou láskou. Milovaly ji jako oddanou, něžnou a pečlivou mámu.

Pak bohovi bohů padl zrak na děti na Zemi. Udiveně zjistil, že si přestaly hrát, smutně stály a dívaly se na něj vyčítavě. V jejich očích, které se na něj upíraly, viděl slzy. Leskly se a pomalu se jim začaly kutálet po tvářích.

Cítil, že nevydrží káravé pohledy dětí a prosebně sepjaté ručičky panenek. Vnitřní hlas mu napovídal, že tentokrát udělal chybu.
"Stůj!" zakřičel na mrak mocným hlasem.

Mrak se zastavil. Nechal Aleonu ve vzduchu mezi hvězdami, poblíž Malého vozu, nalevo od něho. V tu chvíli se Zeus obrátil na dívku hlasem, který konejšil krvácející ránu jako balzám:
"Panenky a děti tě opravdu mají rády a ty je také. Zasela jsi mezi nimi štěstí. Z lásky k nim a taky aby úsměv usušil dětské slzy a znovu se jim rozzářil zrak, proměním tě v Hvězdu panenek tak, jak sis to sama přála. Místo nesmrtelné bohyně budeš nehynoucí hvězdou. Tam vedle Malého vozu tě panenky i děti snadno uvidí každý večer, když bude nebe bez mraků, a ty jim budeš moct dát znamení svým mrkáním. Na věky budeš mít před očima svět panenek, který jsi stvořila a děti, které si ten krásný, vřelý a vděčný svět zamilovaly..."


Zmlkla jsem se. Příběh skončil.
"Mami, mně se líbí, jak to skončilo," řekla mi Daita po chvíli ticha.
"Ten Aleonin příběh."
"Ano, mami, byl její, ale ty jsi ho vymyslela pro mě. Zítra večer, než půjde spát, ukážeme taky Catrinel, kde je Hvězda panenek."
"Zkusím pro ni ten příběh zjednodušit, protože jsou jí jen tři roky a pár měsíců. Všimla sis, kolika věcem už rozumí? Každým dnem víc a víc."
"Ano, brzy bude taky velká holka," odpověděla mi Daita přemýšlivým vážným tónem a já jsem si uvědomila, že když má dobrou náladu, můžu s ní mluvit jako s dospělým.

Moje cácorky rostou. Je to dobře nebo špatně? Je to podle řádu přírody. Ale přiznávám, že když jsou příliš hodné, stýská se mi po jejich kouscích, které vyvádějí tyhle živé děti plné úžasných nápadů. Ale to nemusí vědět, abych se jednoho nevzbudila s tím, že moje hodné holky... zase vyvádí rošťárny.

Moji milí, naše dnešní vyprávění končí. Tenhle příběh "kdysi", téměř před třiceti lety, dal název mojí knize Země panenek. Z ní jsem pro vás vybírala každý týden jeden text, v němž jsem sem tam něco změnila a trochu přizpůsobila dětem, které žijí v roce 2015 a ne na konci osmdesátých let minulého století, ale které se, doufám, rády něco dozvědí o dětství mých holčiček.

Věřím však, že nejen tento příběh, ale i naše prázdniny plné vyprávění končí. Už moc nechybí a zazvoní zvonek ohlašující první školní den Daitina nového školního roku, ale i první den ve školce pro malou Catrinel. Než vám řeknu "na shledanou", tak bych vás ráda poprosila, abyste si za jasného večerního nebe našli vedle Malého vozu Hvězdu panenek. Doufám, že ji najdete snadno. Jsem si jistá, že Aleona na vás mrkne a pošle vám pěkný veselý záblesk. Vždyť víte, že má ráda děti...


Když jsem byla malá, líbilo se mi sedávat pod tátovým pracovním stolem, když psal nebo bušil do psacího stroje. Máma mě prosila, abych tam byla hodná a nerušila ho v pracovní době a já jsem se jí bezelstně zeptala: "A můžu dýchat?" Klouzání pera po papíru a zvuk psacího stroje Remington mě fascinovaly a podněcovaly moji fantazii.

Jak jsem byla šťastná, když mi táta - sotva jsem se naučila číst - dal poslední naťukaný svazek papírů, který neposlal do žádného divadla, ale zůstal doma! Byl to můj "pracovní" exemplář. Vzala jsem si pastelky a "opravovala": přehazovala jsem slova, zaměňovala písmena, škrtala, sem tam i celý řádek, prostě jsem "redigovala".

Táta si schoval jednu takovou kopii textu, který jsem předělala, tedy spíše počmárala. Byla to divadelní hra Micul Infern (Malé peklo), jejíž úspěch bezpochyby zapříčinila i skutečnost, že verze zaslané divadlům neprošly mýma rukama.

Byl to však můj první kontakt s "redigováním". Doufám, že od té doby, kdy se stalo mým povoláním, už to dělám mnohem profesionálněji jako v případě stovek knih vydaných v nakladatelstvích Creangă, Kriterion, Humanitas, Trei atd.

Nerada bych také zapomněla na němčinu, kterou jsem studovala už od prvních školních let a pak v rámci studia germanistiky na Bukurešťské univerzitě. Nakonec jsem se rozhodla, že budu překládat. Tehdy mě napadlo, jestli bych si troufla i na Junga a Freuda? A dokázala jsem to, od Jungových Vzpomínek, snů, myšlenek pro Humanitas až po Freudův Můj život a psychoanalýza v nakladatelství Trei. Nakonec jsem přeložila a redigovala většinu jeho spisů (pro nakladatelství Trei, nakladatelství mého srdce, díky výjimečným lidem, kteří v něm pracují). Překládala jsem z angličtiny a francouzštiny a nezanedbávala jsem ani literaturu, až... se sešlo kolem padesáti knih
Vášeň pro psaní v sobě měli nejen moji rodiče, ale i já, takže jsem v dobách dospívání začala tvořit povídky a črty, které občas vyšly časopisecky. Pak jsem psala knihy pro děti (Ţara păpuşilor / Země panenek/, Fetiţele poartă roz / Holčičky nosí růžovou/). Ale můj život nebyl jen růžový, takže následovaly romány, v nichž literárně zpracovávám jeho části, ale i beletrie (Compoziţie la patru mâini / Skladba pro čtyři ruce/, Intrarea oprită / Vstup zakázán/, Eu sper, tu speri, el (ea) speră... / Doufám, doufáš, doufá.../).

Jako autorka jsem začala spolupracovat s LiterNetem koncem roku 2014, kdy mi publikovali úryvek z mého rozepsaného románu Două supravieţuitoare (Dvě přeživší), který se zakládá na skutečných událostech - léčbě a uzdravení z leukémie mojí milované neteře Claire. Jeho stránky jsem se snažila pravidelně rozjasňovat a celkové vyznění knihy je stejně tak optimistické a klidné jako život její hrdinky od té doby.

Spolupráce pokračovala rubrikou Năzdrăvăniile fetiţelor mele cuminţi (Rošťárny mých hodných holek), kde jsem našim nejmenším, jejich rodičům a prarodičům týden co týden nabízela nějaký příběh. Z jejich ohlasů jsem měla radost: člověka zahřeje na duši, když ví, že i v dnešní době čtenáři reagují a rezonuje v nich to, na co člověk myslí a co cítí ve chvílích, kdy ho spaluje vášeň zvaná psaní.


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)