Tanec života

Jorge vstal brzy ráno, když slepice už začaly vyhrabávat v písku na dvoře kukuřičná zrna, která tam napadala včera. Umyl se studenou vodou ze studny. Nechal pak sluneční paprsky, které už hodinu po východu slunce žhnuly, aby mu vysušily kapky vody stékající po tváři a po svalnaté hrudi. Pak si oblékl červenou košili, ale nezapnul ji, jenom svázal cípy nad zářivým opaskem od kalhot z černé kůže zúžených na lýtcích, obul si špičaté boty s patou schválně pobitou kovovými plíšky, aby vydávaly zvuky jako lesní jelen v říji, a začal tancovat.

Nejprve tancoval pomalu a klidně, drobnými krůčky hopsal sem a tam v rytmu těžkého deště před bouřkou, s rukama na stehnech a zakloněnou hlavou. Očima dokořán se vpíjel do modrého nebe, odkud se, jak tvrdí jeho prarodiče, za jasných nocí, když je měsíc v úplňku, ozývá píseň hvězd a po hedvábné niti klouže až k uším vyvolených a obšťastňuje je.

Jeho pohyby byly lehké jako vlnění lístečku v jarním vánku, jako pohyb kamínku v klidných vodách potůčku. Zdálo se, že se mu boty ani nedotýkají písku na dvoře, a vznáší se několik milimetrů nad ním na křídlech větru, který ho čas od času popadal do mírného víru a nadzdvihl ho do vzduchu v krátké piruetě, zatímco Jorge vzpínal paže k nebi a rukama tleskal nad hlavou.

Tancoval radostí ze života, která se chvěla kolem něj toho teplého srpnového rána, pro studenou vodu ze studny tišící žízeň vyprahlých poutníků, pro kaktusové květy, z jejichž nádhery se radovalo jen oslnivé slunce, pro nevinnou lásku dvou mladých lidí chráněných milosrdnou tmou v postranní ulici, jejíž písek stále žhnul a pálil je na chodidlech a žár pouště jim pronikal do krve. Tancoval pro hory z příběhů cestovatelů ztracených mezi stržemi a ostrými balvany, z jejichž vrcholků se lze dotknout nebe, pro oheň, jehož plameny léčí rány a který mu teď pomalu spaloval vnitřnosti, zatímco se jeho plíce přeměnily v obrovské měchy a s každým nádech rozdmýchávaly plameny.

Tak pokračoval až do oběda, když slunce stálo vysoko na nebi, plivalo na vesnici vlny horka a vyhánělo lidi, psi a slepice do stinných koutů, kde poklimbávali až do večera, kdy se vzduch trochu ochladil.

Jorge však zůstal uprostřed dvora pod otravně horkým sluncem a tancoval čím dál tím rychleji, chřípí se mu chvělo vzrušením, zatímco ebenově černé prameny jeho vlasů se při každém skoku třásly jako ocas jankovitého hřebce chyceného do chomoutu.

Začal podupávat do jemné vrstvy písku na povrchu tvrdé vyschlé země, kterou ubývající a stárnoucí obyvatelé vesnice nedokázali uklidnit těmi pár kapkami vody vyždímanými ze svých útrob, a za chvíli se začal při každé piruetě kolem tanečníkových lýtek zvedat oblak jemného prachu v malých vírech, pak stoupal k hrudi a k obličeji a usazoval se na propocené košili. Kožené boty měly teď neurčitou barvu, něco mezi jelenicí a hlínou ze břehů řeky, která vyschla už před mnoha lety.

Z hloubi plic začal vydávat hluboké zvuky. Ty krátké výkřiky, plné bolesti zněly jako by mu rvaly kusy masa, když vycházely z hrdla, protože teď už netancoval pro krásu přírody a člověka, teď tancoval pro všechno zlo na světě, tu neprůhlednou hmotu netečnou jako vodopád, která dusila lidi a rostlinám bránila v růstu, tu obrovskou houbu rozrostlou nad vesnicemi a městy, která nenasytně pohlcovala jakékoliv světlo a radostný zvuk a zaplavovala tuto zemi mořem ticha. Jediný zvuk, který se ještě ozýval, byl nářek matek, jimž děti umřely v náručí hlady, a nářek žen, jejichž mužové padli v boji zasaženi zbloudilou kulkou nebo krátkým bodnutím do hrdla.

Vší silou teď dupal celou vahou na paty, aby byl silněji slyšet, vypadal, jako by stál na obrovském bubnu, v němž se rozléhal každý úder a jeho ozvěna hystericky narážela na ploty a zdi vesnických domů. Udivení sousedé se shromáždili před jeho vraty a v tu chvíli všichni věřili (a mnozí věřili i řadu let po této události), že Jorge se stal poslem bohů jejich předků, kteří se rozzlobili, že si už na ně nikdo ani nevzpomene, a vdechli do něj kousek svého kouzla. Dali mu tak sílu tančit celý den bez přestání na dvoře plném slepic, v prachu smíseném se slepičinci a kapkami potu, které z něj stříkaly čím dál více jako miniaturní déšť.

Všichni vesničané se na něj přišli podívat, a přestože Jorge neřekl ani slovo, všichni pochopili, že začal tancovat proto, že břemeno jich všech je příliš velké, tíží je na duši, je velké jako pytel plný brambor, protože dny jim nedopřávaly oddechu a čas radovat se ze života, plynuly příliš rychle a jeden se tlačil na záda druhého jako stádo vyděšených ovcí, ze studu, že jim nemohou vnést paprsek naděje do jejich životů vyprahlých jako kmeny s dávno vyschlou mízou v téhle lidmi zapomenuté pustině.

K večeru začal dav řídnout. Lidé se mlčky vraceli do svých domovů, oči zabodnuté do země, do té země tvrdé jako kámen, kterou by jen celé měsíce nepřetržitých dešťů dokázaly trochu zavlažit, natolik, aby nechala do svého hnědého masa proklouznout pár hrstí semínek, ale víc ne. Ani víc nechtěli, jen trochu chleba pečeného v uhlících, pár vařených brambor s několika kukuřičnými zrny. Vraceli se do svých nuzných hospodářství, kde se zítra znovu pustí do marné práce, k níž byli odsouzeni před mnoha generacemi, když od nich bohové odvrátili zrak, protože jim to hvězdy ve svém neúprosném pohybu takto nařídili.

Stejné nemilosrdné hvězdy, které kdysi rozhodly o osudu lidí ze vsi, teď lhostejně sledovaly Jorgeho, chycené do chomoutu prostoru a času, které neměly nic společného s lidským světem, ale on, Jorge, pokračoval v tanci na dvoře a vířil přitom stále hustší oblaka prachu jako přediva vlny na kuželi, která se teď mísila s večerními stíny, a usazovala se mu na černém obočí a na vlasech jako ocas jankovitého koně, který se vzpínal při každém skoku doprovázeném mocným plesknutím červené vlhké košile.

Brzy zůstal prostor před jeho dvorem prázdný, jen stopy po krocích, které celý den rozechvívaly vyprahlou zem, zůstaly na cestě, jedna přes druhou, připravené na to, že budou zaváté větrem, jenž v noci vířil prach a zlostně s ním v poryvech narážel na uschlé kmeny stromů na kraji cesty.

Když se nad střechu jeho domu vyhoupl úplněk, Jorge se náhle zastavil a vydal tak mocný sten, že dlouho poté si vesničané nebyli jistí, jestli nezaslechli vzdálené vytí boha, který na sebe vzal podobu kojota. Mocně potřásl hlavou a daleko kolem něj se rozlétly poslední kapky potu, zul si boty a hodil je do rohu dvora a vodou ze studny si polil uřícené tělo. Voda lehce zasyčela, jako když dopadne na rozpálenou podkovu, a vešel do domu.

Než zavřel dveře, podíval se ještě jednou na nebe, odkud měsíc rozléval své bledé světlo do vesnice, podíval se na největší hvězdu, která v dobu, kdy chodil spát, vždycky zářila nad kurníkem. Lehce na ni mrknul, zatímco svaly na tváři se mu po celodenním napětí uvolnily do širokého úsměvu. Pak pomalu zavřel dveře, aby nevrzaly a nevydráždily psy ke zběsilému štěkotu. Tváří napřed se vrhnul na postel s rukama rozhozenýma do stran jako křídla letícího kondora a usnul tvrdým spánkem beze snů, protože z noci už moc nezbývalo a brzy začínal nový den.


Iulia Sala se považuje spíše než za vypravěčku osudů svých postav za jakéhosi archeologa, který vytahuje na povrch zpod nánosů každodennosti zvláštní artefakty, jejichž příběhy se jí vyjevují v magických okamžicích inspirace.

Často se stává, že se svými postavami nesouhlasí. Kdo ustoupí? Iulia. Jak by mohla změnit Jorgeho osud? Jak by mohla přerušit jeho tanec v pravé poledne a poslat ho, aby dal žrádlo prasatům, když on musí tancovat až do večera a pak padnout jak dlouhý tak široký poté, co vydal sten podobný vytí "boha, který na sebe vzal podobu kojota"?

Iulia Sala vystudovala Fakultu cizích jazyků a literatur a Akademii ekonomických věd v Bukurešti. Vydala dva svazky prózy. Sbírka povídek Casa cu pereţi de vânt (Dům s větrnými zdmi) získala v roce 2004 cenu Svazu rumunských spisovatelů za prozaický debut. V roce 2015 ji na pokračování publikovala na LiterNetu. Její mini-román Din dragoste pentru poştaş (Z lásky k pošťákovi) vyšel v roce 2013.


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)