Home

Home
Cititi-ne pe FacebookUrmati-ne pe TwitterFeed RSS gratuit

Spacer

Atelier LiterNet  Sageata  Proză scurtă  Sageata  Miscellanea

Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro

Ukázka z knihy Události a osoby


Florin Lăzărescu, přeložila: Jarmila Horáková

22.04.2016
TextText mai micText mai mare
Versiune imprimabila Adauga cu AddThis
Articolul anterior din rubrică
Articolul urmator din rubrică
Ukázka z knihy Události a osoby
Florin Lăzărescu

Na pánaboha

Z okna mojí kuchyně si občas hraju s potulnou kočkou hru na pánaboha. Pokaždé, když ji vidím, tak jí házím z mého nebe ze třetího patra různé dobroty, které nejspíš nepatří do jejího běžného jídelníčku (šunku, párky, smaženou rybu atd.).

Netuším, jestli ve mě věří, jestli se ke mně modlí a co soudí o mojí existenci nebo neexistenci, ale určitě přijala svátost chodníku za mým domem. Když se podívám z okna, tak ji vidím celkem často, jak klidně čeká v poloze "sedni!" jako pes. Sem tam se zvedne hlavu vzhůru.

Potkal jsem ji několikrát na zemi, když vynáším odpadky, a pokoušel jsem se na ni mluvit, ale jakmile se přiblížím, blesku rychle zmizí. Hlupačka!

Včera večer jsem stál u okna a několik minut jsem ji sledoval, jak běhá za nějakými papírky vířenými větrem. Tak pěkně si hrála podle svých pravidel, že mě napadlo, že by to byl učiněný hřích, kdybych ji vyrušil shozením kusu masa z nebes.

Cestující

Vzbudí se ve čtyři ráno a řekne: "No vida, vzbudil jsem se!" Oblékne se a řekne: "No vida, oblík jsem se." Když ho člověk zaslechne ze své vyhřáté postele, tak mu to jde na nervy. Komentuje každý pohyb, každé gesto, kromě pokřižování před ikonou, které je tak tak rychlé, že spojené prsty opíšou spíše pomyslný kruh kolem hrudi než svatý symbol víry. Takže ho člověk nikdy neuslyší, jak říká: "No vida, modlím se!" Akorát si ho může představit, jak to komentuje. S hlavou skloněnou zamumlá během několika vteřin jakousi omluvu: "Panebože, pomodlil bych se déle, ale ujede mi vlak!" Sní něco v poklusu, pak se podívá na hodinky a odchází se slovy: "Vrátím se večer." Zabouchne za sebou dveře a hlasitě si odkašle, jakoby zkoušel prstem tmu, jestli v ní není ještě někdo, s kým by mohl jít až na nádraží.

"Teď je to luxus," řekl by. Předtím tam bylo bláto až po kolena. Až k silnici, což jsou tak čtyři kilometry, se nedá dojít jinak, než v holínkách. Zažil také doby, v začátcích svých cest, že nebyly položené ani můstky přes strouhy. "Teď je to luxus. Mám silnici až k vratům!" říká. Dokonce mu až k vratům jezdí autobus, ale většinou těch osm kilometrů k vlaku chodí nejraději pěšky. Měsíční jízdné na autobus stojí téměř polovinu jeho měsíčního platu. "Chodit pěšky je zdravé," dodal by.

Dnes není venku nikdo. Postavili silnici, zavedli autobus, ale cestující zmizeli. Za Ceauşesca například jich bylo přes deset. Potkávali se na kraji vesnice, poznávali se ve tmě podle pískání. Každý měl svůj zvláštní způsob hvízdání. "Poslouchej. To je Marin!" Takhle se sešli za pochodu. Teprve, když se rozbřesklo, zjistili přesně, kolik jich je.

Dneska je však sám. Pospíchá z obavy, aby mu neujel vlak. Má svůj vlastní rytmus, takový zadržovaný běh, kdy se zdá, že jde, ale on ve skutečnosti běží. Svým hopkavým krokem tak ujde těch osm kilometrů a přitom přemýšlí. Jen Pánbůh ví, na co myslí. Nikdy o tom nemluví. Když hovoří, vyslovuje přesné věty s konkrétním sdělením. To proto, že jeho problémy jsou velmi konkrétní. "Odkud/jak seženu peníze na tu a tu věc?!" například. Když nevidí konkrétní řešení, stručně to uzavře: "Nech to být, nějak si poradíme!" Ani za nic z něj člověk nevytáhne názor na nějakou metafyzickou záležitost. Ne že by taková dilemata neměl. "Na světě je už tak dost mrzutostí, takže by nebylo k ničemu, kdyby člověk vyjevoval své skryté myšlenky," jako by říkalo jeho mlčení.

Když se vlak zastaví na nádraží, rychle se mrkne, ve kterém vagonu je průvodčí, a nastoupí na druhém konci vlaku. Až do přestupní stanice se k němu nedostane. Pak vystoupí na následující stanici a znovu obejde průvodčího. Koupí si lístek jen, když chodí "kontrola". Když mu nestihne ten lístek cvaknout, říká naštvaně: "Zbytečně jsem si koupil lístek!" Ne že by mu dělalo nějaké zvláštní potěšení šidit dráhy, ale měsíční zpáteční lístky by vyšly na čtvrtinu jeho měsíčního platu. Takže raději jezdí "načerno" nebo uplatí průvodčího. Ten se nezlobí. "Vydělává si tak na chleba." Od vstupu do Evropské unie jsou průvodčí kontrolováni, kolik mají peněz na začátku a na konci směny, ale to není problém. Jede s ním manželka nebo dítě, aby vybral "mýtné" od cestujících. Takhle nejenže má stálý plat, ale i "zaměstnance", kteří si díky němu vydělají.

Když je ve vlaku místo, posadí se, opře loket o kolena, složí hlavu do dlaní a na minutku si zdřímne. Někdy jen tak sedí a nespí, ale předstírá spánek, aby ho průvodčí minul. Když dojede do Jasů, jde pěšky dva-tři kilometry do práce. "Chodit pěšky je zdravé." Nerad utrácí peníze za hlouposti. Někdy se mu podaří, že neutratí víc než deset lei za týden. Jídlo má z domova.

Pracoval po celých Jasech. Snad ani neexistuje ulice, kde by člověku mohl ukázat aspoň jeden dům, kde nepracoval. Účastnil se stavby různých budov. "Dělal jsem i dvě univerzity," chlubí se rád žertem. Má asi pět profesí. V podstatě kdyby mu člověk dal materiál, plán a čas, mohl by postavit dům i sám, od základů až po střechu, od schodiště až po kachličky v koupelně a dlažbu na chodbě. Po revoluci dál pracoval pro svého bývalého šéfa, který si založil vlastní stavební firmu. Platí mu minimální mzdu, ale je to hodný člověk, "dobrák od kosti". Někdy mu dá volno na práci na poli a přitom má svoje zaměstnání jisté. Jinde by ho už nikdo nezaměstnal. Ještě mu chybí devět let do důchodu, o kterém sní jako o dovolené v ráji. Je přesvědčený, že "ti nahoře" schválí zákon, aby mohl jít na odpočinek o něco dřív.

Převlékne se do montérek, dá si čepici na hlavu a pracuje: malta, kachličky, schody, mozaika, atd. A téměř pořád mluví. Konkrétní věci: "Potřebujeme ještě cement! Dneska dodělám tenhle pokoj! Kachličky se drolí! Viděl jsi včerejší zápas!? Mám dvě skvělé děti!" atd. Po osmi, někdy deseti, hodinách si svlékne montérky a znovu vyrazí svou hopsavou chůzí, tím zadržovaným během, který vypadá, jako by šel, když ve skutečnosti běží. Aby mu neujel vlak. Stejné triky s průvodčím i cestou zpátky. Jednou vlak zastavili uprostřed polí vojáci s válečnými puškami a vlčáky, aby zkontrolovali lístky cestujících v přeplněném vlaku. "Byl jsem jediný, který unikl!" chlubí se poté, co vyskočil z jedoucího vlaku, obelstil vojáky a psy a utekl přes pole. I teď je hrdý, jako by přežil bitvu u Stalingradu.

Těch osm kilometrů nazpět se obvykle dostane nějakým dopravním prostředkem: na voze, autem, na valníku. Chodit pěšky je zdravé, ale všeho moc škodí. Doma sní něco v poklusu a jde pracovat na dvůr. Přitom komentuje každý pohyb: "Spočítal jsem slepice! Ta rezavá se asi zbláznila. Uložila se na spaní do pilin. Nařezal jsem dřevo na zítra!" atd. Pak se stáhne domů, ještě se dívá na věčnou TVR 1 a s manželkou se baví o tom, jak sehnat peníze. "Nech to být, nějak si poradíme!" Převlékne se. "Já už jdu spát. V noci odcházím, v noci se vracím!" V 11 zhasne světlo a zaleze si do postele, ale předtím ještě nakreslí pomyslný kruh kolem hrudi a s hlavou na pár vteřin skloněnou zamumlá jakousi omluvu: "Panebože, modlil bych se víc, ale zítra ráno vstávám ve čtyři!"

Už čtyřicet let - s výjimkou dovolených, neplaceného volna a státních svátků -, tak nějak vypadá pracovní den mého tatínka...

A já se zabývám literaturou!

Slepice Kykyryký

Otevírám oči. Nadávám. Zase přijdu pozdě do práce. Myju se, oblékám a kouřím. Piju kafe a obouvám se zároveň. V předsíni se zastavím před zrcadlem, sundám si bundu a otočím svetr na správnou stranu. Dnešní svetry za nic nestojí. Sotva si člověk všimne, že si ho oblékl naruby. Vypínám televizní zprávy. Někde je válka. Odcházím z domova. Během deseti minut - připadá mi to jako věčnost - očistím přední sklo. Mrznou mi prsty. Nadávám. Nasednu do auta a rozjedu se. Na první křižovatce se mě zželí jedné dobré duši a pustí mě do kolony na hlavní třídě. Další křižovatky. Popojíždím dopředu jako trepka. Pak jedna blbá křižovatka, kde má člověk jen 12 vteřin, aby projel na zelenou. Jinak čeká dalších 70. Chtěl bych potkat toho chytráka, který tohle vymyslel, a jednu mu vrazit. Nikdy jsem na ní neprojel na zelenou na poprvé. Neklidně se blížím. Přece jen zelená, 10-9-8... a nic! Zprava přicházejí žebrat dvě děti. Nemám nic proti nim, ale ani jim nic nedám. Mám na to svoji teorii: člověk tak akorát povzbuzuje jejich rodiče - jednou jsem to i viděl - aby je zítra poslali znovu žebrat. Mají pak dojem, že takhle je to správně.

Když znovu skočí zelená, vlevo mezi auta vběhne nějaký nešťastník, který chaoticky mává rukama. Má velké houbovité břicho, těžkopádné nohy jako kachna a na hlavě má červenou schlíplou chocholku. Je převlečený za slepici a rozdává letáky. Váhám, jestli vystoupit a jednu té přiblblé slepici fláknout, nebo se raději pokusit projet tentokrát na zelenou. Běží ke mně, pleská o asfalt obřími tlapami a brání mi v cestě. Vztekle mu ukážu na semafor, stáhnu okénko a chci na něj zařvat: "Ty kreténská slepice, kvůli tobě nemůžu jet." Nestihnu však říct nic, protože mi podává leták a nadšeně vříská:
"Kykyryký!"

Aha, takže je to kohout, stihnu si pomyslet, když zahlédnu oči lidské bytosti, které na mě hledí dírkami v masce. Ta chvilka nepozornosti stačí, aby narazil do cyklisty, který se proplétá po stranách mezi auty. Bůhví kam se zrovna díval on. Spadne z kola.

Cyklista se zvedne, opráší a nadává mu z plných plic:
"Jdi do prdele ty zasraná slepice!"

Kohout se trochu vyděšeně stáhne na chodník a zahanbeně tiskne letáky na hrudi.

Je mi ho líto. Už mu nechci jednu trhnout. Ani bych už nechtěl zmlátit toho člověka, který si myslel, že se dá křižovatka projet za pouhých 12 vteřin. Během čekání na červené se dávám do smíchu.

Na zemi začíná nový bizarní den.

Sáně

To už jsem byl velký kluk - už jsem viděl své první nahé ženské prso na kusu papíru, který jeden kamarád vytrhl ze zahraničního časopisu. Nosil ho v kapse jako svatý obrázek a ukazoval ho jen dobrým kamarádům - a přesto jsem neměl sáně. Táta mi na začátku každé zimy sliboval, že mi je buď vyrobí, nebo koupí. Ale já jsem neměl trpělivost čekat na sáňkování, až mi narostou vousy. Už mě nebavilo jezdit na dýhách od sudu místo lyží a na umělohmotných trubkách s vrškem ohnutým nad ohněm místo bruslí.

Pokud jde o výrobu, tak mi bylo naprosto jasné, že moje šance je stejně velká, jakože táta bude za domem sestavovat nadzvukové letadlo z dílů ukradených v práci. Tedy nulová. Táta takové věci nestavěl, jenom baráky, a ani v práci nekradl. Takže jsem ho pořád otravoval, aby mi koupil sáně.

Problém se ve skutečnosti měl takto: který hlupák z vesnice by prodával sáně? Ani ti, kteří si rozbili hlavu nebo si loňskou zimu zlomili ruku nebo nohu, se nemohli rozloučit s tak cennou věcí. Některé děti chodily sáňkovat s rukou v sádře nebo s rozbitou hlavou - jen aby je na chvilku přešla ta bolest, aby na moment zaschla ta krev-, hned druhý den po nehodě.

Přes léto jsem vychytrale přemýšlel, že bych obešel ten krátký seznam zranitelných rodin: mladé bezdětné páry a starce, kterým smrt klepala na vrata. Byla to ode mě hloupá úvaha: bezdětní zatím sáně neměli a starci je schovávali pro dědice.

Akorát že táta - a jen proto, že je zodpovědný táta, kterého za to miluju celý život - přišel toho podzimu se skvělou novinkou: po cestě slyšel, že u Cošanů mají sáně na prodej. Nebral jsem ho vážně, nechtěl jsem si dělat plané naděje. Jestli jsem si to pamatoval správně, tak Cošanovi měli pět dětí a měli dost času na to, aby tam obcházela smrtka. Ale první neděli po Dušičkách mě táta vzal za ruku a šli jsme na druhý kopec ke Cošanovým.

Oba jsme křičeli, div nám čelisti nevypadly. Tolik štěstí mi prostě nebylo dáno: buď nebyli doma, nebo nechtěli otevřít, jako by na ně za plotem číhala zubatá s kosou. A i kdyby otevřeli, dumal jsem, nebudou mít sáně. Za chvíli se však za rohem domu vynořil chlap a omlouval se:
"Špatně jsem vás slyšel, byl jsem hnojit na konci zahrady. Co se děje?"
"Poslyš, strejdo Cošane, zaslechl jsem, že máš sáňky na prodej. To dítě mi nedá pokoj, pořád jenom sáně sem, sáně tam."

Cošan obrátil oči k nebi - ještě létali čápi, chystali se právě na cestu do teplých krajin - , pak se podíval na nás a řekl:
"Mám, chlape, co bych neměl?"

Málem jsem omdlel štěstím.
"Ale bůhví kde."

Hned jsem se nabídl, že je najdu. Našel jsem je vcelku rychle, opřené za jedním chlévem: železný zrezivělý rám, trochu promáčklý. Na místě jsem se do nich zamiloval. Vítězně jsem je přitáhl před dům, kde táta tvrdě vyjednával:
"25 lei?! Za ty peníze mu koupím tři čtyři páry bot."
"Tolik stojí!"
"Dobře," vyjednával dál táta. "Ale dám ti to až po výplatě."

Trval jsem na tom, že si sám odtáhnu ten železný zrezivělý rám, svázaný drátem vytrženým někde z plotu. Po cestě z uschlé hlíny. Táta mi chtěl pomoct, ale já jsem ho nenechal:
"Zaplaťpánbůh, i když nemá sedátko. Uděláme ho z prken."

Pak už jsem jen vyhlížel zimu.

Čápi odletěli, listí opadalo, medvědi se uložili k zimnímu spánku, vlci vyli hlady na kraji lesa a táta mi pořád nepřidělal prkna na sáně.
"Počkej, až bude sněžit," odbýval mě.

Řeky zamrzly, mrzly mi ruce, nohy, tváře i zadek, když jsem se díval na nebe, ale pořád nesněžilo. Dokonce jsem to už vzdal, už jsem toho měl plné zuby. Přesvědčil jsem toho kamaráda, který měl nahé ženské prso z časopisu, aby si nedělal plané naděje: tuhle zimu nebude sněžit, kašleme na zimu!

Pak jednoho dne brzy ráno, kolem čtvrté, když táta vstával do práce, otevřel dveře a zůstal v nich stát zkoprnělý údivem:
"Páne jo, venku teda sněží!"

Bosý, jak jsem byl, jsem vyskočil z postele a zíral jsem s otevřenou pusou. Na jazyku jsem zkoušel chuť vloček. A chtěl jsem začít s výčitkami: "Vidíš, tati, zima je tu a tys mi pořád nedal prkna na sáňky." Ale sněžilo tak hezky, z nebe klidně padaly neskutečně velké vločky a sněhu bylo na půl metru, takže jsem byl zticha, rychle jsem se oblékl a vyrobil si tátovými klouzavými botami sáňkařskou dráhu od vrat až před dům.

A po tom ránu se snažím radovat pokaždé, když poprvé sněží. Ačkoliv ty sáňky pořád nemám.

(Ukázka z knihy Události a osoby / Întâmplări şi personaje, Polirom, 2015)

***
Medailonek Florin Lăzărescu

Florin Lăzărescu (nar. 28. března 1974, Doroşcani - Jasy), prozaik a scénárista. Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Al. I. Cuzy v Jasech (1998).

Debutoval v roce 2000 sbírkou povídek: Hnízda jmelí (Cuiburi de vîsc, Outopos, Jasy). Dále vydal román Co je známo o medvědu pandovi (Ce se ştie despre ursul panda, Polirom, 2003), román Náš zvláštní zpravodaj (Trimisul nostru special, Polirom, 2005, 2014, který byl jedním z vítězů Velké ceny za východoevropskou literaturu na knižním veletrhu ve Frankfurtu v roce 2006, přeložen do francouzštiny, němčiny, španělštiny, italštiny, slovinštiny, maďarštiny a chorvatštiny), sbírku povídek Elektronka s čepičkou (Lampa cu căciulă, Polirom, 2009), román Strnulost (Amorţire, 2013; přeložený do čínštiny) a sbírku povídek Události a osoby (Întîmplări şi personaje, Polirom, 2015).

Napsal scénář ke krátkému filmu Elektronka s čepičkou (Lampa cu căciulă, 2006, režie Radu Jude, který vyhrál na více než 50 mezinárodních filmových festivalech cenu za nejlepší krátký film, mj. na Sundance v USA). Spolupracoval také na scénáři televizního seriálu Animat Planet Show, který vysílala 8 sezón Antena 1. Podílel se na scénáři filmu Stín mraku... (O umbră de nor..., 2014, režie Radu Jude; premiéra v Cannes, v sekci Quinzaine des Réalisateurs) a celovečerního snímku Aferim! (2015, režie Radu Jude; Stříbrný medvěd na Berlinale, za nejlepší režii; nominován na cenu Evropské filmové akademie za nejlepší scénář v roce 2015).

Na LiterNetu je autorem týdenní rubriky Intimní deník on-line (Jurnal intim online) a Život pana Lăzăresca (Viaţa domnului Lăzărescu) a publikoval zde sbírku povídek Šest způsobů, jak si připomenout koně aneb šest povídek (Şase moduri de a-ţi aminti un cal sau şase povestiri).


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)

Articolul anterior din rubrică
Toate articolele din rubrică
Articolul urmator din rubrică




0 comentarii

ARHIVA RUBRICII

Sageata Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro Sonia (şi bărbaţii din viaţa ei) (II), Argentina Firuță (5.0/5 - 6 voturi)
Sageata Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro Premianţii taberei creative Scris de tine, Braşov 2019, Autori diverşi (5.0/5 - 4 voturi)
Sageata Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro Sonia (şi bărbaţii din viaţa ei) (I), Argentina Firuță (5.0/5 - 2 voturi)
Sageata Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro Cum am devenit faşionistă / Good luck!, Crenguța Sandu (5.0/5 - 1 vot)
Sageata Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro Gol, Matei Şorodoc (4.7/5 - 12 voturi)
Sageata Toate articolele din această rubrică


RUBRICILE CATEGORIEI

Sageata Povestiri minimaliste
Sageata Praful de pe tobă
Sageata autoficţiuni
Sageata Înaltă ordine de idei
Sageata Sticla cu cerneală
Sageata Editorialul de luni dimineaţă
Sageata Cafe del Sol
Sageata Diversiuni şi aluviuni
Sageata Micile istorii
Sageata Scrisorile Getei
Sageata Insolita de marţi
Sageata Întîlniri - De dragoste
Sageata Cuvinte pentru înecaţi
Sageata România, draga de ea!
Sageata Jobenul cu iepuraşi
Sageata Şoseta cântăreţului de blues
Sageata inter_zise
Sageata Biciclete în Beijing
Sageata Istorii inventate
Sageata Respiraţie sub apă
Sageata CompletAbil
Sageata Cutia cu păpuşi
Sageata Drumul spre Oz
Sageata Un pic - alte întîmplări adevărate
Sageata Poveştile fetei nesăbuite
Sageata Cum să...
Sageata Bungee Jumping
Sageata InCompletAbil fantastic
Sageata Ceaiul de joi dimineaţă
Sageata Fractalul Epic
Sageata Zen şi arta întreţinerii motocicletei
Sageata PUNCT...
Sageata S-a întâmplat într-o joi
Sageata 8 1/2. Odă bărbaţilor / Ode to men
Sageata Blues Letters
Sageata Casa cu pereţi de vânt
Sageata Bestiar domestic imaginar (cu persoane celebre)
Sageata Ora de libertate
Sageata Viaţa domnului Lăzărescu
Sageata Întâmplări despre niciodată
Sageata Jurnal de maimuţe
Sageata Cântece simple
Sageata 49
Sageata Totul pe alb
Sageata Pentru cine bat străzile
Sageata Autorul


PUBLICITATE




CITIŢI-NE PE FACEBOOK


Spacer Spacer