Home

Home
Cititi-ne pe FacebookUrmati-ne pe TwitterFeed RSS gratuit

Spacer

Atelier LiterNet  Sageata  Proză scurtă  Sageata  Miscellanea

Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro

Check Point Charlie


Liviu Antonesei, přeložila: Jarmila Horáková

01.07.2016
TextText mai micText mai mare
Versiune imprimabila Adauga cu AddThis
Articolul anterior din rubrică
Articolul urmator din rubrică
Check Point Charlie
Liviu Antonesei

Stalo se to tady, sotva pár metrů, vlastně spíš pár kroků od Check Pointu Charlie. Ani nevěděl, jak dlouho na tu chvíli čekal. Ne na to, aby vyjel "ven", aby navštívil jiné země zalité sluncem nebo utopené v mlze, ale aby se dostal na to místo, jehož jméno mu tak dlouho znělo magicky v uších. Kdy ho vlastně popadla ta posedlost? Když viděl v jednom starém časopise Match nebo Nouvel Obs výměnu názorů mezi Bukovskym a Corvalanem? Když četl román Johna Le Carré s geniální smutnou scénou nepodařené záchrany? Určitě však mnohem dřív, než zjistil, že Oana zůstala, zůstala poté, co prošla přes Charlie. Nebyl schopen přesně určit ten okamžik, možná, že ani neexistoval, ale jisté je, že se vzbudil a v duchu si často opakoval to magické jméno, že ho nepřítomně automaticky psával na jakýkoliv kus papíru ve chvíli, kdy se mu myšlenky toulaly bůhvíkde. Nedělal si iluze, že by v tom byl sám. I jiní lidé čtou, prohlížejí si fotografie a mají svoje obsese. Check Point Charlie. Ale i sem se dostal poněkud oklikou. Cestou do Kodaně, "Cobenhavnu", jak rád v duchu vyslovoval jméno tohoto města stejně jako jeho obyvatelé, zkrátka cestou do Kodaně se zastavil v Berlíně, aby vyměnil letadlo za enderácký vlak, enderácký byl ale jen do října, protože Zeď padla!, tehdy se mu sotva podařilo spatřit pár rozházených kusů jako vraky svržené moci, vraky z potopeného světa, takže teprve při návratu, po týdnu nudných diskusí o občanské společnosti, jaké občanské společnosti?, o lidském rozměru a světovém míru, při návratu se pořádně zastavil v Berlíně, aby si ho prohlédl. Jinak nedaleko viděl i místo, kde koncertovali Pink Floyd. "The Wall". Zeď. Měl pocit, že na trávě jsou ještě patrné stopy po davech, že hudba stále duní mezi stromy a neudržovanými domy východní části. Byl na týden v Berlíně, na tom místě zlomu a znovusjednocení! Před pouhými šesti měsíci brečel jako želva, když slyšel na Svobodné Evropě, že Zeď padla, že se přechází z jedné části na druhou, jako by se nechumelilo, že z té příšerné stavby se stal svého druhu ementál, který má víc děr než pevných míst. Kolem něj to však vypadalo, že se nic ani nehne! A taky se nic nehýbalo. Ale teď, teď se zastavil v Berlíně poté, co byl v Kodani, Cobenhavnu, kde diskutoval o budoucnosti Evropy a celého světa s různými lidmi ze všech koutů kontinentu. Stojí za to žít, aby člověk zažil něco takového, to za to stojí! V duchu si říkal: "Ich binn ein Berliner". A cítil se tak. Berlín vlastně vydal signál a pak se všechno zhroutilo jako domeček z karet, jako když se hodí sněhovou koulí, všechno se sesypalo, jako když se sněhové koule valí z kopce a smetou všechno, co jim stojí v cestě.
 
Ale nejvíc stálo za to vyrazit k Check Pointu Charlie, dostat se co nejblíž, přímo na most, kdyby to šlo! Willy byl tak hodný, že ho doprovodil až k východu z metra a pak mu na malé mapě vysvětlil, jak se tam dostane. Ale co když Oana nepřijde? V telefonu působila netrpělivě, už aby se potkali, aby se znovu viděli po více než dvou letech, kdy ten most přešla, kdy si vybrala svobodu a utekla večer přímo před koncertem, který měla odehrát na Východě. V "Nových zemích", jak se teď říkává, ačkoliv jsou staré, zchátralé a rozsekané, jako by se přes ně přehnal parní válec z jiných dob. A tak byly stejně staré, stejně zestárlé. Jak se jí to sakra povedlo, když měla jen vízum do NDR? Že by falešný pas? Kde si ho opatřila? Že by si našla cestičku... kde ale vzala peníze? Že by snad pracovala pro naše hochy? To není možné, říkal si, i když se povídalo ledacos. Ale co by pro ně sakra mohla dělat s tím jejím chaotickým uvažováním, chronickou nevyrovnaností a sympaticky smolnou roztržitostí? Samozřejmě, kromě hudby, v ní se zcela proměnila, stávala se někým jiným, byla jako Jekyll a Hyde, ale bez zločinů a vražedných úmyslů, jen s občasnými erotickými představami. Jak se v Rumunsku smáli, když se o tom dozvěděli! Strunový kvartet bez strun! I když to nebylo přesně takhle, byla jen příliš svolná, zamilovávala se moc rychle, bylo jí líto ctitelů, podléhala jim ze slabosti nebo ji ve skutečnosti nic kromě hudby nezajímalo. A co když se změnila? Co když nesetřásla toho svého Hanse? Co když mu zahýbá? Co když se protáhla zkouška? Dlouho váhal, jestli jí má zavolat, přestože před odjezdem byl její oficiální přítel, no budiž, minimálně ten hlavní. I když vztah mezi nimi ochladl, přerušili ho, teda on ho přerušil, když zjistil, že ji jednou navštívil ten tlustý a mírný Song, nebo jak mu to vlastně přezdívali, jinak blbec na entou. Ale od odjezdu o ní nic nevěděl. Byl docela zázrak, že našel její telefonní číslo, neudržovala styky s nikým, ani s rodinou ne. Nikdo nevěděl, co se s ní ty dva roky dělo. O jejím Hansovi se náhodou dozvěděl v Kodani, Cobehavnu, od jiného Hanse, který ale nebyl její, zato pracoval v Literaturhausu. Málem mu řekl Literaturhans. Jedno pozměněné písmeno a hned ta němčina umí být i sympatická!
 
Během procházky včera večer, když mu Willy v rychlosti ukazoval město, se díval na dívky na Unter den Linden, u Braniborské brány, na Charlottenalee, ale neviděl žádnou opravdu přitažlivou. Dokonce to bylo horší než doma, mnohem horší než v Intercontinentalu nebo na Kogălniceanově náměstí například. Nejvíc tam bylo našich Východoevropanek - různé Maďarky, Rusky a Moldavanky. A jedna Rumunka, zřejmě od nás, kterou někdo ztloukl, měla monokly kolem očí, škrábance na obličeji, roztrhané punčochy a ulomené podpatky. Místní si dumping nenechají líbit! A tím méně ausslandere, které mají nějaká ta odpracovaná léta. Chtít 20-30 marek místo 80-100 je trestuhodné a také se to trestá! Viděl důkazy na dívčině těle a dokonce s ní prohodil pár slov. Byla tady sotva dva týdny, utekla sem po mineriádě, když to pořádně schytala na Univerzitním náměstí. Zmlátili ji tam, zmlátili ji i tady, ale tam se aspoň prala s radostí po boku dalších bojovníků za svobodu a demokracii, nejen pro peníze. Byla sympatická, zábavná a inteligentní, uvolněná i navzdory násilí - podle jejího názoru tak osmnáctiletý cápek, opřený o sloup na křižovatce, který "Němcům nastavoval prdel", kazil pověst Rumunska, zatímco ona je skutečný politický uprchlík! Tamtoho neztloukli horníci! Koneckonců možná, že má holka pravdu, non idem est si duo dicunt (facunt?, facint?) idem.
 
Berlín na prahu sjednocení působil tak exoticky. Ta směsice lidí jako v době stěhování národů od konce starověku. Znovu končí starověk, o tom žádná. Na ulicích se dají vidět všechny možné a představitelné antropologické typy, všechny barvy a jsou slyšet všechny jazyky světa. Vietnamci prodávají za 2-3 marky krabičky cigaret propašované z Polska, kde je dostanou za pouhou marku, protože tam ještě nevynalezli spotřební daně. Tady stojí oficiálně 5 marek. A Němci je kupují, protože přece nejsou blbí, aby kupovali dráž to, co můžou koupit levněji, to je přece tržní hospodářství, ne? Rumuni a Srbové si rozdělili území, zatím tolik nekradou, ale o to víc hrají skořápky. Naši s gumovými kroužky, oni s bílou kuličkou schovanou pod krabičkami od sirek. Jeden opilý Němec prohrál asi tisíc marek za čtvrt hodiny, přestože ho za ruku a za kabát nervózně tahala jeho milenka. Prohrál to u našich, takže primitivní shromažďování kapitálu běží dobře. Naši cikáni i ti srbští, kteří jsou hned šťastnější, když jim připomeneme název jednoho filmu z raného dětství, žebrají téměř všude, hlavně na náměstích v centru. Nádraží vedle východního letiště působí jako za okupace. Němci jdou s údivem, téměř se strachem, podél houfů usazených hlavně u nejběžnějších tras. Všude papíry, lepenkové krabice, prázdné láhve od koka-koly, chuchvalce vaty, kazeťáky z druhé ruky, zářící a plné barevných žároviček a pracovní oblečení s různobarevnými skvrnami. Několik cikánek kojí děti v náručí a mají německé cedule, poměrně gramaticky správné, jak mi řekl Willy, kde se označují za "oběti revoluce 1989 v Timişoaře" nebo "pogromu 13. - 15. června v Bukurešti", ačkoliv mluví s jasným přízvukem z Moldavska nebo z bukurešťské periférie. Na řadě míst, téměř všude, na improvizovaných pultech, uniformy okupační sovětské armády. Viděl tisíce uniforem s prýmky, brigadýrky, vojenské čepice, nárameníky, vyznamenání, ocelové helmy, ba dokonce i lehké zbraně a obranné a útočné granáty. To všechno na prodej. Armáda, která složí na pult své hodnosti, jaksi prohrála válku. Děkuju Gorby, thank you starouši Bushi, danke schonn Herr Kancelar. Neměl moc peněz, v Kodani, v Cobenhavnu, jich utratil až moc, ale i tak se mu podařilo koupit pár plukovnických frček, nůž Kalašnikov a medaili se sedmdesátiletým výročím bolševické revoluce. Cítil, jak nepřítele zbavuje moci, jako by ponechal Samsona bez vlasů, jako by vykastroval ledního medvěda, jako by střílel na šelmu ze všech stran. Je dobré využít medvědova spánku, jeho hibernace. Dej mu co proto, Evropo, skup od nepřítele všechno na pultech, pošlapej znaky ztracené moci, seber mu veškerou kořist, dokud se nevrátí, protože jestli ďábel dá a on se vrátí, tak tě ojebe zas a znovu, Evropo, žes to ještě neviděla a zlomí ti vaz na dalších tisíc let!
 
Díval se tu na most, tu směrem, odkud si myslel, že přijde. Rozhlížel se kolem dokola a jako jediné přijatelné místo mu připadal improvizovaný přístřešek z několika kousků zdi nalepený vedle bývalého stanoviště východoněmeckých pohraničníků. Vypadalo, že je prázdný a dostatečně vzdálený od kolemjdoucích, turistů a různých čumilů. Poblíž byl i nedávno opravený hotel v nestydatých barvách, až příliš živý, jako by chtěl utajit svou minulost, ale to není totéž, uzavřel bez váhání. Pokud ona nabídne toto řešení, rozhodně odmítne. Kvůli tomu nepřijel, hotely jsou všude, holky taky, i když ne jako Oana, kterou se mu za téměř dva roky nepovedlo dostat z hlavy ani z těla. Občas se ho zmocnil nejen její obraz, ale i vůně a chuť, až z toho málem lezl po zdi. Ne, ne, přece jen byla to spontánní dívka, bude souhlasit s místem, které on navrhne. To by byla neúcta k svobodě slavit opětovné shledání v laciném hotelu a ani jeden z těch nejdražších by se k tomu nehodil. Za svobodu se bojuje, do prdele kurva! Ne? Tak je jasné, že se bude bojovat!
 
Jednou, když se vraceli z básnického festivalu ze Sighişoary, tak si to rozdali na záchodě přeplněného vagonu, téměř před očima cestujících a průvodčího, ale to byly ještě vlaky za našeho Nica, co vám mám povídat! A nebylo to vůbec špatný, i když místa bylo málo a bylo špatně uspořádané, nedala se změnit poloha a bylo to tam cítit jako ve všech vlacích rumunských drah. Bože, ten nezapomenutelný zápach, pronikal do všech tělesných záhybů. Popustil uzdu vzpomínkám. Sundal jí sametové kalhoty, posadil ji na studené popraskané umyvadlo z levného porcelánu a těšilo ho, že je v té správné výšce. Zvuk vlakových kol, jak je známo, přehluší ledacos lépe než jakýkoliv protihlukový systém, včetně jejich vzdechů a výkřiků. Párkrát někdo bušil na dveře, ale koho by to to zajímalo? Ona křičela zpoza zamčených dveří, že jemu je špatně a ať je sakra nechají na pokoji, že jsou ve vlaku i jiné záchody. Když skončili, smáli se jak šílenci a snažili se to tlumit, zůstali uvnitř, aby si zakouřili a po nějaké době se do toho dali znovu. Je to zvláštní, že v tomto stísněném špinavém prostoru měl jeden z nejlepších sexuálních zážitků, soulož tisíciletí, říkal si a parafrázoval přitom jeden slavný film, kde se však mluvilo jen o století. Když dojeli do Bukurešti, nedokázali se už ani hnout. Přesně si pamatuje, jak usnul na partituře pro housle nebo pro violu? Na co ona to sakra tehdy hrála? Byly to housle, Bachův kvartet. Bylo příjemné usínat, když Oana cvičila, když tvrdošíjně hrála znovu a znovu ten či onen motiv, ten či onen takt nebo když dlouhé minuty opakovala pizzicatto.
 
Fajn, ale teď stál před Check Pointem Charlie, našel poblíž vhodné místo, minimálně to tam vonělo lépe, a znovu si vzpomněl na nepodařený únik špiona, který se vracel ze zimy. A nebyl sám, komu se to nepodařilo. A neumřel sám. Měl by si znovu přečíst nejen tu scénu, ale celou knihu. Možná by měl někde najít kazetu s filmem. Jeho vydání mělo na obálce fotografii Richarda Burtona. Ta druhá, kterou četl poprvé, když si ji půjčil po dlouhých tajných vyjednáváních od Tita, měla ilustrovanou obálku se štíhlou mužskou postavou v tmavě šedém obleku a se stejnobarevným kloboukem v ruce na pozadí Zdi, tedy bloků šedivého betonu s řadami ostnatého drátu na vrcholku. Na obrázku nemohl být Burton, ale mohl to být Leamas, protože John le Carré se nepouštěl do příliš velkých fyzických detailů postavy. A přece hrdina zůstává, je stálý, ačkoliv má nestálou osobnost, proměnlivou, takže může vypadat jako Burton, ale může vypadat i jako obrázek na té druhé obálce, šel by i Nicholas Cage nebo Marcel Iureş. Iureş v drsně melancholicky zahořklých rolích se jí líbí. Nebo Nicholson? Nicholson jistě, ten by šel v jakémkoliv věku, ale asi by se nejlíp hodil ten ze sedmdesátých a osmdesátých let, když začal trochu přibírat a prořídly mu vlasy. Ale ne Tom Cruise, ne, toho ne, ne, cokoliv, jen ne tu zakrslou loutku jménem Cruise, ať táhne do háje i s tou svojí přiblblou Nicolou, oba, jestli by chtěl někdo tuhle knihu zaříznout, tak ať tam dá tyhle dva a hotovo, vyřízeno! Definitivně. Navždy. Na tom už by se nedalo napravit nic.
 
Najednou se objevila. Přesně tam, kde ji nečekal. Přicházela po mostě z opačného směru, než kam před třemi lety odešla. No, ne, tohle ji ani nenapadlo, uvědomila si to náhodou, když se znovu otočila, aby se podívala na most. V první chvíli ji téměř nepoznal, ale ta náhlá napjatost, to bolestivě příjemné sevření masa vzniklo ještě předtím, než ji vědomě rozeznal. Zaznamenal její tělo dříve než oči, dříve než mysl. Měla na sobě tenké květované letní šaty, téměř průsvitné, ani by nevěřil, že ji ještě někdy uvidí takto oblečenou, ji, umanutou příznivkyni kalhot všeho druhu. Změnila styl, kvůli horku. Přemýšlel, o čem spolu mluvili kdysi, když plánovali společný útěk? Ale ona utekla sama. Byla to náhoda? To je jedno, šaty však byly důležité, protože zjednodušovaly procedury. To slovo se naučil v Kodani, Cobenhavnu, a líbilo se mu, používal ho i v duchu. Hlavně v duchu. Procedury, to zní odborně, zní to evropsky. A institucionální tradice zní skoro stejně dobře, akorát se skládá ze dvou slov. Vlasy má o něco kratší, ale ne úplně krátké, takových holek nakrátko viděl plno tady i doma. Tuhle módu zavedla ta praštěná Irka, která bojuje s církví, s papežem a možná i s Bohem. Šaty jí odhalovaly nezměněné nohy. Zepředu se mu nepodařilo zahlédnout zadek, který znal do poslední pihy a nejjemnějších záhybů kůže. I ona ho spatřila a zamávala pravou rukou nad hlavou. Několikrát si přitom rychle zakryla a odkryla tvář, přesně jako kdysi, jako kdyby roztáhla a zatáhla oponu, jako by ani neuběhly skoro dva roky, jako by neuběhl ani den. Došla k němu a dlouze se objali, hladila ho po obličeji, po vlasech, oběma rukama a nevěděli, co si mají vykládat. Mlčky se na sebe dívali. Vedl ji, tedy spíš táhl na zahrádku nějakého podniku, sedli si, pro sebe si objednal kávu, pro ni pivo a oba najednou začali mluvit a jeden druhého skoro neposlouchali, jako by si každý chtěl ulevit od příliš mnoha nevyslovených slov, která se v nich nashromáždila jako v obrovských režných pytlích. Když dorazily nápoje, trochu se uklidnili. Zapálila si cigaretu, on si také dal jednu z těch lights, silné cigarety bez filtru už nekouřil a začali si povídat a splétat jednotlivé vzpomínky, jako by si přáli vynahradit ten čas, utkat spolu jakýsi sametový kokon, měkký a teplý, kam by se mohli uchýlit...
 
Později, když už slunce zapadlo za obzor, ji vzal za ruku, aniž cokoliv řekl a namířili si to k místu, které si pečlivě vyhlédl před několika hodinami. Zblízka to tam vypadalo hůř, než se mu v poledne zdálo, mnohem hůř. Obešli kusy Zdi a chtěli vstoupit do improvizovaného přístřešku, když tu se náhle zarazili, uvnitř, ve dvou rozepnutých spacácích spali natažení dva muži. Mohlo jim být přes třicet, byli světlovlasí, špinaví a neholení. Měli opuchlé tváře a asi byli namol opilí. Spali tvářemi vzhůru, sliny jim stékaly po tvářích, vzdychali a úpěli, ze spánku něco nejasně říkali, spíš mumlali, nějaká slova rusky. Ať jdou všichni Rusové do prdele! Člověk se kvůli nim nemůže ani poškrábat na zadku! Když se děje něco špatného, mají v tom prsty Rusáci! Celí vyvedení z rovnováhy se vrátili na náměstíčko a ona navrhla, aby šli do opraveného hotelu. Odmítl. Dobře, že mu to nenabídla hned na začátku, jinak by všechno pokazila, ještě v ní však zůstalo něco autentického, ještě ji úplně nezkazil tenhle hloupý, mechanický, sterilní svět. A navrch sevřený životem na dluh a od těch všech přivandrovalců odevšud, kteří tu snad budují druhý Babylon. Pak mu navrhla, aby šli k ní domů, že je to blízko a Jurgen je na služební cestě, organizuje nějaké koncerty a recitály v Hannoveru, no vida, nejmenuje se Hans, jak si myslel, že se musí její Hans jmenovat, ale Jurgen. Ne. Všechno kouzlo se zpřetrhalo, rozpadlo se, jako by nikdy žádné nebylo. Ani Oana, ani Berlín, ani sex mu už nic neříkali, touha nashromážděná za dva roky se vypařila. Cítil se trapně, odtažitě, jako cizí tělo v cizím světě vedle cizinky, která mu však byla tak blízká. Neuměl si vysvětlit, proč na ni nedokázal celé ty dva roky zapomenout. Nic mu neříkala, necítil nic kromě něhy, která na člověka přijde spontánně, když vidí jakoukoliv lidskou bytost, kterou kdy poznal. Náhle se mu zastesklo po domově, sladkém, věčném, fascinujícím a samozřejmě neustále překvapivém. Jako obvykle, když se mu zastesklo, vloudil se mu na mysl obraz dveří z šedivých shnilých prken od kůlny na dřevo z dětství. Které už od zemětřesení neexistují! Ale které, nevím jakým zázrakem, se mu vynořovaly z paměti se všemi detaily s přesností, která neexistovala, kterou určitě v sobě neměl v době jejich používání. To byla jinak jeho hlavní vada, největší zdroj zmatků a často i trápení. Minulost nikdy úplně nezmizela, zůstávala někde celá schovaná a vynořovala se do přítomnosti, někdy ji dokonce vnímal silněji a intenzivněji než veškerou přítomnost. Stejně tak i budoucnost je celá někde schovaná a odtamtud vysílá signály, když to člověk nejméně čeká. Přemýšlel, jestli to nějak nemate život. Ne, nemate, určitě ne, ale strašně ho to komplikuje. Opačně než u Borgese, zahrada není plná cestiček, které se rozdvojují do nekonečna, ale neustále se protínají a křižují v nejméně očekávaných místech a chvílích, zachycují se na zdánlivě bezvýznamných událostech. Mate to život? Ach, ne, ne, ne, obohacuje ho to, naplňuje a koneckonců i oživuje. A navíc komplikuje, samozřejmě, protože není vůbec snadné žít na křižovatce všech svých životních cest, nejen přítomných, ale i minulých a budoucích. Pokud existuje nějaké kontinuum života, ukotvené v prostoru a čase, jak věří učenci, tak to je ono. Na rozdíl od kávy, život není nikdy instantní, protože si neustále uchovává veškeré vůně z plantáže i zápach potu otroků. Ne ve fyzickém prostoru, samozřejmě, to je jen scéna v naší hře postav, nýbrž v tom intimním, subjektivním, vlastně intersubjektivním, protože do svého života přibíráme i ostatní. Pokud se však člověk nerozhodne, že ji v tomto okamžiku v příběhu u Check Pointu Charlie vyžene, vyhodí ji ven, naposledy ji vyhostí, tentokrát už definitivně. Definitivně? Další iluze! Jako by člověk byl majitelem svého života a nikoliv pouze ubohým dočasným nájemníkem, který dokonce občas zapomene zaplatit nájem. Možná i proto si myslí, že je skutečným majitelem, možná z nedbalosti, možná proto, že zkrátka ničemu nerozumí nebo ho to nezajímá. A proč by taky mělo?
 
Jo, jo, jo! Musí pryč! Nejen ihned odejít odsud, z Check Pointu Charlie, nejen od Oany, nejen odjet z Berlína, ale i z tohoto světa tak vycíděného, že si člověk ani nedokáže představit septický potrat. Z tohoto zmateně debilního světa, který ho začal rozčilovat, vytáčet, až dusit, asi bez dobrého důvodu, ale vyvolával v něm agresivitu. Tady se nedá žít, aspoň on by nemohl, řekl si v duchu. Nedá se tu ani žít, ani souložit, jestli to tedy náhodou není totéž! Ale za určitých okolností je to dokonce totéž, řekl si, tak zprudka a rozhodně, jako by chtěl někoho vyzvat na souboj. A ten někdo nemohl být nikdo jiný, než on sám, on v jakési krizi, která nesouvisela s určitým věkem, ale s určitou situací. Tady, stejně jako v Paříži po několika měsících, se ocitl v tom podivném stavu, kdy člověk vlastně neví, co má dělat, jestli chce zůstat nebo se vrátit a pak potřebuje řešení, třeba takové, kterým jindy, před tisíci lety, vyřešil někdo nekonečně důležitější než on gordickou otázku. Akorát že důležitost problému není totéž jako důležitost postav a proto se nachází, minimálně zdánlivě, a vlastně vůbec ne zdánlivě, v bezvýchodné situaci. V podstatě kdyby podlehl pudu, se kterým sem přišel, určitě by to nebyl on, kdo by volil řešení, ale vnutilo by se s neochvějností přírodních jevů. To by bylo její řešení. Ale on už má dost jejích řešení.
 
Otočil ji tváří k sobě a několik dlouhých minut se na ni mlčky díval. Objal ji, aby se s ní rozloučil a chtěl, věřil a věděl, že definitivně, jaký žert! A přesto, ta věc s definitivností, letmo ji políbil na tvář, pak se obličejem trochu vzdálil a ještě jednou si ji prohlédl a rychle odešel směrem, ze kterého přišel s jinými myšlenkami, s úplně jinými myšlenkami, jaké myšlenky to měl, Pane Bože!, o několik hodin dříve...[1] Skoro měl chuť ji zpolíčkovat, jako míval chuť kdysi a jak to nikdy neudělal. Jen po ní jednou hodil těžkého Kanta, když ho strašně vytočila, ale netrefil se. Bylo to vlastně absurdní, protože teď to nebyla její vina, ona tu nepřekážela, ba vypadala, že se sem velmi hodí. Přišel s jinými myšlenkami, plány a iluzemi. A teď? Jak teď sakra změní datum odletu? Jak nastoupit co nejrychleji, ihned, jestli je to možné, teď hned, do letadla domů? Když nezmizí teď, to místo ho chytí jako pavoučí síť, nebo spíš stáhne jako jedovatá bažina. A odnese to zase chudák Willy, kdo jiný, protože jen k tomu je dobré mít přátele pečlivě roztroušené všude po světě!
 
(Vánoce 2002 - Tři králové 2003, ze sbírky povídek Check Point Charlie, nakladatelství LiterNet, 2004)


[1] Samozřejmě, že takhle celý příběh neskončil, ale jak skončil ve skutečnosti vám už ani nechci říkat, protože už mě nebaví být čten jen pro ostré sexuální scény. Nechovejte se už jak onanisti. Chcete mě číst jednou rukou, místo abyste otevřeli srdce a mysl. Chytřejší jsou kurvy, nebo spíš všechny ženský, ty nevykládají, nečtou, nepíšou, ale prostě fuck! Vložil jsem sakra do těch próz i rafinovanější věci než popis sexu mých postav! Scény, které se navzdory autorské představovivosti a dobré vůli postav nedají neopakovat a zůstane po nich trapný pocit déja vu. Jak nám dokládá i Kamásútra, kniha Tonga Hsuana, Ovidiova Ars Amatoria, a všechny ostatní slavné učebnice, mezi mužem a ženou se od vzniku světě vše odehrává stejně. Navenek. Nikoliv uvnitř, ale, naneštěstí, nemáte trpělivost ani sílu, abyste dávali pozor na takové detaily. Proto vás potrestám a nechám si pro sebe ten venek, ale i souvislou část vnitřku a nabídnu vám jen rámec, formu, schéma. Jestli jste schopni zapojit fantazii, můžete formu naplnit vaší duší, můžete vytvarovat fantazii? Ano? OK. Tak proč jste ještě nezačali? Tři závěsné body vymezují nekonečný prostor pro hru vaší fantazie, pro její fantazii, pro moji fantazii a paměť. Je to kyberprostor, ba ne, je to dokonce hyperprostor. Cvičení začíná! Ať začne nový začátek!

***
Medailonek Liviu Antonesei

Liviu Antonesei (nar. 25. dubna 1953, Vlădeni - župa Jasy), vystudoval psychologii a sociologii na univerzitě v Jasech, kde také absolvoval doktorská studia z pedagogiky. Je spisovatel a profesor na Univerzitě Al. I. Cuzy v Jasech. Zároveň je předsedou Národní kulturní nadace "Timpul".

Během svého života vedl celou řadu rubrik v různých periodikách jako Cotidianul, Adevărul,  Observator Cultural, www.iasiuniversitar.ro a je "majitelem" blogu http://antonesei.revistatimpul.ro.

Je autorem více než 9000 článků, které vyšly v každodenním tisku a kulturních časopisech. Rovněž se věnoval (6 let) rozhlasové a (10 let) televizní žurnalistice. Publikoval 11 básnických, prozaických a esejistických svazků a 6 odborných knih. Jeho básně, eseje a próza byly přeloženy do více než 20 antologií a časopisů po celém světě.

Sbírka povídek Victimele inocente şi colaterale ale unui sîngeros război cu Rusia (Nevinné a vedlejší oběti krvavé války s Ruskem) vyšla v listopadu 2014 v angličtině v londýnském nakladatelství Profusion.

Ve vydavatelství LiterNet publikoval soubor povídek Check Point Charlie a dvě sbírky esejů Despre dragoste. Anatomia unui sentiment (O lásce. Anatomie jednoho citu) a Semnele timpului (opinii, dialoguri) (Znamení doby /názory, rozhovory/).


Překlad tohoto textu je financován Rumunským kulturním institutem v Praze. Podrobnosti zde. (Traducerea acestui text a fost finanţată de ICR Praga. Detalii aici.)

Articolul anterior din rubrică
Toate articolele din rubrică
Articolul urmator din rubrică




0 comentarii

ARHIVA RUBRICII

Sageata Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro Merită să aspiri la gloria literară?, Giacomo Leopardi, traducere de Adriana Cârcu (5.0/5 - 2 voturi)
Sageata Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro Despre Frică şi cântece de adormit, Vlad Bălan (5.0/5 - 2 voturi)
Sageata Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro păcat că bicicletele nu au număr, Andrada Ionescu
Sageata Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro Cordonul zombilical, Călin-Andrei Mihăilescu (4.8/5 - 6 voturi)
Sageata Articol publicat exclusiv pe LiterNet.ro Gustul ploii, Argentina Firuță (5.0/5 - 4 voturi)
Sageata Toate articolele din această rubrică


RUBRICILE CATEGORIEI

Sageata Povestiri minimaliste
Sageata autoficţiuni
Sageata Pentru cine bat străzile
Sageata Autorul
Sageata Înaltă ordine de idei
Sageata Editorialul de luni dimineaţă
Sageata Cafe del Sol
Sageata Diversiuni şi aluviuni
Sageata Micile istorii
Sageata Scrisorile Getei
Sageata Insolita de marţi
Sageata Întîlniri - De dragoste
Sageata Cuvinte pentru înecaţi
Sageata România, draga de ea!
Sageata Jobenul cu iepuraşi
Sageata Şoseta cântăreţului de blues
Sageata inter_zise
Sageata Biciclete în Beijing
Sageata Istorii inventate
Sageata Respiraţie sub apă
Sageata CompletAbil
Sageata Cutia cu păpuşi
Sageata Drumul spre Oz
Sageata Un pic - alte întîmplări adevărate
Sageata Poveştile fetei nesăbuite
Sageata Cum să...
Sageata Bungee Jumping
Sageata InCompletAbil fantastic
Sageata Ceaiul de joi dimineaţă
Sageata Fractalul Epic
Sageata Zen şi arta întreţinerii motocicletei
Sageata PUNCT...
Sageata S-a întâmplat într-o joi
Sageata Praful de pe tobă
Sageata 8 1/2. Odă bărbaţilor / Ode to men
Sageata Blues Letters
Sageata Casa cu pereţi de vânt
Sageata Bestiar domestic imaginar (cu persoane celebre)
Sageata Ora de libertate
Sageata Viaţa domnului Lăzărescu
Sageata Întâmplări despre niciodată
Sageata Jurnal de maimuţe
Sageata Cântece simple
Sageata 49
Sageata Totul pe alb


PUBLICITATE




CITIŢI-NE PE FACEBOOK


Spacer Spacer